Jediné, co po Ondřeji Dubanském zbylo, je cestovní taška a mobilní telefon pohozený u cesty, po níž si v lednu 2013 vyšel na procházku. Od té doby ho nikdo neviděl a už tři roky po něm marně pátrá jak policie, tak jeho rodiče na vlastní pěst. Ondřej Dubanský není sám. Podobně je tady v tuto chvíli ztraceno třicet pět dalších lidí a blízcí o nich vědí jen to, že zmizeli kdesi v zahraničí. Kromě toho, že stále doufají v jejich nalezení, musí i oni sami najít cestu, jak dál žít.
Naděje
Jména všech, kdo se ztratili, jsou dnes uložena v malé kartotéce Toskánského paláce nedaleko Pražského hradu. Ve zdejších místnostech za první republiky úřadoval první šéf československé diplomacie Edvard Beneš, teď je tu pobočka ministerstva zahraničí a jeho konzulárního oddělení. Právě to má na starosti evidovat Čechy, kteří za záhadných okolností zmizí v cizině, a zároveň koordinuje pátrání po nich.
Od roku 2001 prošlo zdejší kartotékou sto šedesát šest jmen, někteří jejich nositelé byli časem nalezeni nebo prohlášeni za mrtvé. Přes tři desítky z nich v ní však zůstávají nebo do ní nově přibyli v posledních letech: jejich zmizení je stále nevyjasněné. Řada příbuzných nechce o svém trápení mluvit, matka Ondřeje Dubanského Pavlína je v tomhle směru spíše výjimkou. I ona se k tomu ale rozhodla teprve nedávno.
„Bála jsem se, že když se o něm bude psát, mohlo by mu to ublížit. Možná ho unesli a někde ho drží, říkala jsem si, že kdybych na něj moc upozorňovala, mohli by se ho chtít…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
