Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Fokus

Našlo by se v Česku znovu 800 pomocníků pro zabití Heydricha?

Nejen o památníku Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše

Po stopách operace Anthropoid, chrám sv. Cyrila a Metoděje, červenec 2016
Dopadeni. Tři parašutisté včetně Kubiše zemřeli v kostele nad schody, čtyři v kryptě pod nimi. (Kostel Cyrila a Metoděje v Praze) • Autor: Matěj Stránský

U příležitosti výročí atentátu na Reinharda Heydricha odemykáme následující text.  Právě před 75 lety (18. června 1942) podlehlo sedm parašutistů v pražském kostele Cyrila a Metoděje přesile německých vojáků. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se předplatitelem Respektu.

...

Úzká cesta odbočující ze silnice v Nehvizdech vede příchozí podél dálnice D11 k památníku ozdobenému věncem s trikolorou a několika kelímky od vyhořelých svící. Nebe je v červnovém dni modré, slunce svítí do ruchu z dálnice D11 vedoucí pár metrů za památníkem, na kterém leží červená umělohmotná květina s černou stužkou.

Pamětní deska připomíná, že právě tady přistáli před necelými 75 lety parašutisté výsadku Anthropoid Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Na pole u Nehvizd se snesli do prosincové tmy ve 2.34 hodin pět dní po Štědrém dni, aby tu v nacisty okupované zemi zabili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Na své cestě, jež skončila o šest měsíců později 18. června 1942, potkali stovky lidí a rodin, kteří jim v jejich poslání pomohli. Dnes je na těch místech nový život, něco z dávné síly ale zůstalo.

Sportem k vlastenectví

Protože nikdo neví, kam přesně Gabčík s Kubišem tenkrát dopadli, nechal minulý starosta Nehvizd Antonín Bendl památník v roce 2004 postavit kousek od zahradního domku Antonína Sedláčka, jak si to pamatovali místní. Ta chatka byla prvním útočištěm parašutistů, schovali si do ní padáky a výstroj. Teď přes to místo vede dálnice. Kámen nesoucí pamětní desku stával po válce u sokolovny jako připomínka všech padlých sokolů, ale při rekonstrukci sokolského areálu v sedmdesátých letech zmizel a starosta Bendl ho pak náhodou našel pod letitým harampádím. „Očistili jsme ho a napsali jsme na něj Gabčíka s Kubišem. Proudili sem pořád nějací lidé z Británie a chtěli vědět, kde přesně parašutisté přistáli, tak jsme ho tam umístili,“ říká.

Reklama
Reklama
Reklama

Po stopách operace Anthropoid, místo seskoku parašutistů, Nehvizdy, červenec 2016
Památník seskoku v Nehvizdech. • Autor: Matěj Stránský

Nynější starosta Vladimír Nekolný považuje dnešní umístění památníku za nešťastné. Jednak kvůli hluku z dálnice není při projevech slyšet ani slovo a za druhé – ideální by bylo přesunout pomník co nejblíž obecnímu hřišti. To je teď na začátku letních prázdnin plné a právě „výchova nových generací ke sportu“ by podle Nekolného byl nejlepší způsob, jak uctít hrdinné parašutisty a ty, kteří jim neohroženě pomáhali. „Máme tu tolik sportujících dětí, že jim už sokolovna nestačí, stavíme novou tělocvičnu, kde budou moci sportovat i rodiče čekající na děti,“ vysvětluje Nekolný. „Ten památník, i když na blbém místě, je dobrá připomínka hrdinů, ale tady, tady ten odkaz žije.“

Chybějící slovo

Jedním z hlavních pomocníků parašutistů v Praze byl učitel a starosta Sokola Jan Zelenka-Hajský – skrýval je u sebe na Žižkově v Biskupcově ulici 4 a hledal jim další úkryty. V bytě v prvním patře, kde rodina Zelenky-Hajského žila, není nikdo doma. O patro výš žijí manželé Cmíralovi, kteří v bytě Zelenkových bydleli ještě do loňska. „Přestěhovali jsme se do menšího, bylo to pro nás moc velké a drahé,“ říká Irena Cmíralová v kuchyni. „Kdyby přišel někdo za mnou, že mu něco hrozí a ať ho schovám, řekla bych mu, že už je u nás plno, a byla by to pravda,“ ukazuje na sedačku rozloženou v obýváku do lůžkové pozice, na níž sedí její muž, a na druhý pokoj, kde bydlí dospělá dcera. „Měla bych strach. Teď se bojím i jet na dovolenou do zahraničí, jak to všude bouchá, a bojím se, aby nepřišli migranti a něco mi neudělali. Ti Zelenkovi se asi taky báli, ale byli mladí a dělali to pro republiku, to nevím, jestli bych dokázala,“ přemýšlí paní Cmíralová o bývalých nájemnících, které přišlo zatknout gestapo 17. června 1942, den poté, co parašutista Karel Čurda zradil své druhy Kubiše a Gabčíka a udal desítky adres lidí, kteří jim před útokem na Heydricha i po něm pomáhali. Cmíralovi příběh statečné rodiny dobře znají, navštívilo je už pár historiků a vyprávěli jim o něm, a tak paní Cmíralová ví, že když jde nakoupit, šlape po schodech, kudy gestapo vleklo na výslech a později na popravu Františku Zelenkovou. To už byl její muž pár minut mrtvý: stihl se při návštěvě gestapáků otrávit, aby z něj nemohli mučením dostat jména dalších pomocníků. „A pak se otrávil i jejich syn,“ zamyslí se paní Cmíralová a chvilku míchá zamyšleně lžičku kávu. Devatenáctiletý Milíč dělal parašutistům spojku, při zatýkání nebyl doma, a když se dozvěděl, že už je mají, spolkl jed. „Taková škoda. No vidíte, a nakonec někdo ukradl jejich desku a prodal ji do šrotu. Taková je dnes špatná doba,“ zakončí úvahy nad minulostí paní Cmíralová.

„Kdyby přišel za mnou, ať ho schovám, řekla bych, že už mám plno.“

Tweetni to

Ano, deska se jmény Jana Zelenky, jeho ženy a syna je už pár let pouze plastová. „Pomáhali jsme ji sem umístit, i když už není z bronzu jako ta původní,“ říká prodavač v elektroobchodě z vedlejšího domu Ondřej Hanudel, který s historikem Jaroslavem Čvančarou tehdy vyjednali se starostkou a majitelem domu, aby se ukradená připomínka na dům vrátila. „I když to tak může vypadat,“ říká Ondřej Hanudel, „historie mrtvá není.“ Skrz výlohu své prodejny totiž často vidí skupiny turistů s bedekrem v ruce či aplikací v mobilním telefonu, jak hledají místa spjatá s heydrichiádou. „Pro mě je to, co udělali Gabčík s Kubišem a ti, kteří jim pomáhali, víc než hrdinství. Oni to považovali za svou povinnost, já pro něco tak velkého slovo nemám,“ dodává dojatě Ondřej Hanudel.

I na nedalekém domě Biskupcova 7 je deska připomínající čtyři jména: Marie a Aloise Moravcových a jejich synů Vlastimila a Miroslava. V době, kdy se lehká smrt jedem považovala za štěstí, měla tohle štěstí v rodině Moravcových jen paní Marie – při zatýkání nad ránem 17. června 1942, po Čurdově zradě, stihla požít cyankáli. Jejího syna a manžela čekalo mučení při výsleších a pak za pomoc parašutistům poprava v Mauthausenu.

„Já o tom vím od rodičů, ale nechce se mi o tom nějak moc uvažovat,“ říká starší nájemník vycházející z domu. Nedávno mu zemřela manželka a ten stesk, jak vypráví, ho úplně obestřel: pořád ji vidí v křesle, kde sedávala, pohled na stříbrné auto před domem mu připomíná, že už si s ní nikdy nevyjede na výlet do jižních Čech. „Je to strašné, musím přijít na to co dál. Jak bylo těm lidem, co přišli o celé rodiny, to si ani neumím představit.“

Smutný nájemník ale, jak se ukáže, detaily tehdejších událostí svého domu dobře zná. Ví, že to byl nakonec právě Vlastimil Moravec, kdo gestapu vyzradil úkryt parašutistů Gabčíka a Kubiše v kryptě kostela Cyrila a Metoděje, kam je skryli činovníci pravoslavné církve. Osudnou větu vyslovil třiadvacetiletý mládenec po více než desetihodinovém mučení, poté co mu ukázali mrtvolu jeho maminky. „To byl nadlidský výkon, co Vlastimil Moravec podal, málokdo by vydržel tak dlouho mlčet,“ vyvrací rozšířenou fámu o mladém slabochovi archivář a historik Vojtěch Šustek.

Zase by se našli

Rodin dělníků, učitelů, advokátů, lékařů, úředníků, kteří od ledna 1942 až do 18. června téhož roku, kdy po sedmihodinovém boji zůstali Gabčík a Kubiš s dalšími pěti druhy z jiných parašutistických výsadků mrtvi v kostele Cyrila a Metoděje, žily po Praze stovky. Například oční lékařka Milada Frantová z pražského Újezdu, která chodila do úkrytu v kryptě kostela ošetřovat Kubišovi oko zraněné střepinou z granátu, jejž hodil na Heydrichův automobil.

Na chodbě domu v ulici Újezd na Malé Straně, kudy gestapo vedlo MUDr. Frantovou (36 let) na smrt, se dnes procházejí dělníci, opravuje se. Nikdo v domě nebydlí, podle sousedů z vedlejšího domu zde má vzniknout hotel. Turisté tudy procházejí s průvodcem v ruce na Petřín, Kampu a dál na Malostranské náměstí, dům na Újezdě míjejí – žádná cedulka tu není. „Koupili to nějací Italové a opravují to,“ říká barmanka Katarina v Shadow Cafe v přízemí domu. Právě se vrátila z festivalu v Karlových Varech, film Anthropoid, který tam měl premiéru, sice neviděla, ale chystá se na něj do biografu. „Je to nepředstavitelné, mít v běžný den strach o svůj život. Tam vůbec nesahá moje mysl, je to pro mě nepředstavitelné, stejně jako si nedovedu představit, že je vesmír nekonečný,“ líčí. Zrovna včera jí tady prý jeden známý vyprávěl, že fotil ve Varech představitele filmu, a že to bylo o „atentátu na Heydricha za komunismu, chvilku po válce“. Tmavovláska Katarína pocházející ze Slovenska, absolventka mediálních studií, říká, že ji to děsí, jak už dnes o té době lidé málo vědí. „Je to strašidelné. Když zapomeneme, můžeme to jet celé znovu.“ Uvažovala prý o tom, zda by se opět v Praze našlo tolik lidí, kteří by se semkli proti zlu, i když by věděli, že jim to může přinést smrt. A myslí si, že ne. „Protože už se tak neznáme jako dřív, kdy se lidé sdružovali. Člověk zná tak pět nejbližších, na které by se spolehl, víc ne. Na tom by to mohlo krachnout.“ Na barové stoličce poslouchá Katarínu její kamarád Honza, pětatřicetiletý ilustrátor. Sedí tu dnes, dá se říct, právě díky lidské statečnosti – jeho babička byla jedno ze zdejších židovských dětí zachráněných před plynovou komorou sirem Nicholasem Wintonem. „Věřím, že by se ty rodiny zase našly,“ říká Honza. „Vždyť když se z Československa prostříleli Mašínové, i ty rodiny ve východním Německu jim pomáhaly. Ve zlé době by se lidé zase semkli.“

Když člověk o pár ulic dál u bílého patrového rohového domu v Letenské 2 trochu zvedne ruku a zaťuká na okno v přízemí, ocitá se ve stejné pozici, jako býval před 74 lety pracovník hospodářské správy Pražského hradu František Šafařík. Z okna se tehdy po zaťukání vždy vysunula ženská ruka. Buď Marie Kovárníková, nebo její sestra Ludmila Soukupová převzala od Šafaříka papírek se vzkazem, kdy je a kdy není Reinhard Heydrich v Praze a jaké jsou jeho cestovní plány. Také u sester v přízemním bytě Gabčík s Kubišem přespávali, obě sestry parašutisty často provázely po Praze, s nimi byl pohyb mladých mužů s falešnými doklady méně nápadný. Poslední zprávu o trase Heydrichova vozu z Panenských Břežan, jeho poslední cestě, na níž ho zasáhl granát vržený Kubišem, přinesl Šafařík do okna sestrám deset dní před útokem.

Dnes to okno na rušném místě kousek od Vltavy nikdo neotevírá, je za ním kavárna a v ní jen pár turistů. Ochotný majitel kavárny Cafe Klárov pochází z Turecka, ale o tom, co se v domě dělo, něco přece jen ví, přišel sem prý za ním jednou nějaký historik z Belgie a ukazoval mu, jak to tehdy v bytě vypadalo. „Ty sestry pak zabili,“ říká majitel kavárny dobrou češtinou. „Ale cedulku tu nemáme, ten dům patří člověku, který je pořád v zahraničí.“ Co už majitelé kavárny s oprýskanými koženkovými křesílky a křišťálovým lustrem nevědí, je to, že statečnost obou mladých žen i po letech překvapuje historiky bádající v archivech: svým mučitelům po zatčení neprozradily nic, přesvědčily je, že jsou jen neznalými milenkami parašutistů, jméno Františka Šafaříka si odnesly na věčnost – i je tam poslaly kulky vpálené do týla v koncentračním táboře Mauthausen.

Po stopách operace Anthropoid, Libeň, červenec 2016
Drogerie Teta, dříve Baťa. Odtud vedla Jindřiška Nováková Kubišovo kolo. • Autor: Matěj Stránský

Dívka s kolem

Na Palmovce je čilý ruch, lidé nakupují v drogerii, vybírají z bankomatu, kupují si v teplém červencovém dni zmrzlinu a nasedají do tramvají. Před 74 lety, 27. května před polednem, tudy procházela drobná čtrnáctiletá dívka Jindřiška Nováková. Bylo chvíli po útoku, kdy v libeňské zatáčce necelé tři kilometry odtud zasáhl granát Reinharda Heydricha, jeho řidič začal marně pronásledovat prchajícího Gabčíka, jemuž na místě selhal samopal, a zraněný Jan Kubiš se na svém kole vydal k Jindřiščiným rodičům, kteří mu po celou dobu pomáhali. Zakrvácené kolo opřel u prodejny Baťa kousek od domu v ulici, která dnes po hrdinné rodině nese jméno Novákových, a doběhl po svých. Zakrvácené kolo však mohlo budit pozornost, a tak pro ně rodiče poslali právě Jindru.

Cesta z bytu k prodejně bot – teď je tu drogerie Teta – netrvá ani čtyři minuty, pro Jindřišku se ale stala osudnou: stejně jako celou její rodinu ji nacisté později po Čurdově udání vypátrali a popravili, byla nejmladší obětí gestapácké msty spojené s heydrichiádou. „Já si vůbec neumím představit, že bych jí něco takového udělal,“ říká třicátník Pavel na kole ve sportovním oblečku a s třináctiletou dcerou na menším kole, který si zrovna vybírá z bankomatu Komerční banky: její sídlo tu nahradilo zbouraný činžák, v němž našel útočiště Jan Kubiš u Novákových – pamětní deska je umístěna na vedlejším domě. „Kvůli heydrichiádě vypálili nacisti Lidice a Ležáky, mučili a zabili stovky lidí, podle mě to nemělo cenu,“ myslí si Pavel. „Lepší bylo přečkat válku v klidu. Já bych svou rodinu nikdy neohrozil.“ T

o, že Velká Británie a Francie po zabití zastupujícího říšského protektora odvolaly podpis pod mnichovskou dohodou, protože se Československo zmohlo k velkému činu, to muž na kole ví, ale ani to podle něj nic nemění na tom, že, jak říká, „Kubiš a Gabčík přivedli zemi do neštěstí“. Dcera hovor zaujatě poslouchá a zamyšleně se škrábe pod helmou. „Ale nám ve škole říkali, že to byli hrdinové,“ namítá otci, „byla to válka a on vraždil Židy.“ „Povíme si to doma, pojď,“ uzavírá otec Pavel, nasedá na kolo a oba mizí ulicí kolem drogerie Teta.

Po stopách operace Anthropoid, Heydrichova zatáčka, červenec 2016
V libeňské zatáčce je teď výpadovka. (Místo útoku na Heydricha) • Autor: Matěj Stránský

S pomocníky se Gabčík s Kubišem scházeli nejen v bytech, ale i na veřejném prostranství. Ke konspiračním schůzkám sloužily Čelakovského sady nad Václavským náměstím. Dnes tudy vede magistrála a ze sadů zbyl malý parčík u Národního muzea. To se opravuje a reklamní plachta zakrývající muzeum do dálky hlásá, že „minulost nezměníte, banku ano“. Na trávě se vyhřívají na slunci lidé, na lavičce se objímají milenci.

Tady někde se Gabčík a Kubiš sešli s pracovníkem hospodářské správy Pražského hradu Františkem Šafaříkem a domlouvali se na předávání zpráv. „Žádného Gabčíka neznám, ani ty další,“ říká mladá žena na lavičce v sadech, čerstvá maturantka na odborné škole. „Ale Heydricha ano, to byl někdo z války.“ V nějaké kryptě se prý byli podívat ještě na základní škole, ale „to už je strašně dávno“.

V ulici, v níž je vchod do krypty v kostele Cyrila a Metoděje kousek od Karlova náměstí, vycházejí z cestovní kanceláře dva muži a vyprávějí si o dovolené v Mexiku, je jim asi tolik, jako bylo Gabčíkovi s Kubišem, když tudy prchali do úkrytu. Veselí lidé vycházejí z cukrárny, nazdobená žena ze salonu krásy a turisté z půjčovny elektrokol, u kostela stavějí auta se svatebčany.

Vstup do památníku parašutistů je zdarma, přesto se pult v kryptě plní penězi: lidé je dávají dobrovolně. „To je to nejmenší, co můžu udělat,“ říká přes slzy paní Eva, která s dcerou právě vyšla z krypty. „Poděkovat aspoň takto.“

Atmosféra v památníku je dojemná, lidí s lesklýma očima, kteří si čtou na panelu o životě a smrti sedmi parašutistů, o jejich lítém boji, na jehož konci zvolili smrt vlastní rukou (Kubiš podlehl zraněním), je tu dost. Nad hlavou v kryptě je vidět otvor, jímž z kostela vyzýval parašutista z výsadku Out Distance Karel Čurda kolegy, ať se gestapu vzdají, a nakonec pomáhal identifikovat jejich mrtvá těla. Z kostela je slyšet smích svatebčanů a venku na ulici se pak mísí lidé, kteří vycházejí z kostela dojati svatbou přátel, s těmi, kdo si po návštěvě krypty utírají slzy dojetí z hrdinství dávno mrtvých lidí.

Návštěvníci vycházejí z krypty do červencového slunce se slzami v očích.

Tweetni to

Vesnice, v níž Karel Čurda dospěl k rozhodnutí udat své druhy a rodiny, které parašutistům pomáhaly, leží kousek od Třeboně v jižních Čechách. „Jinak než u zrádců se tomu domu pak už neříkalo,“ říká chlapík v zahradní restauraci v Nové Hlíně a ukazuje na růžové jihočeské stavení, v němž se den po útoku na Heydricha, o němž věděl, Čurda schoval u matky – měl horečku a v Praze bylo nebezpečno, přišel se vyléčit. „Nebýt toho, že přišel sem, nejspíš by je nezradil. Byl pod tlakem rodiny a matky, bál se, že ohrozí své blízké,“ vysvětluje místní amatérský historik Milan Přibyl. V době, kdy gestapo hledalo bezvýsledně muže, kteří zabili Heydricha, vypisovalo odměny a vypalovalo vesnice, skrýval se Čurda v rodném domě na půdě i ve studni, a nakonec se rozhodl. Třináctého června, 17 dní po útoku v libeňské zatáčce, napsal udání.

Po stopách operace Anthropoid, rodný dům Karla Čurdy, Nová Hlína, červenec 2016
Karla Čurdu tu přemohl strach. (Dům Čurdových v Nové Hlíně) • Autor: Matěj Stránský

„Byl to zrádce, o tom žádná, ale tady se o tom moc nemluví. Jeho příbuzní,“ ukazuje muž na návsi bílý domek, kde žije Čurdova praneteř, „si myslí, že mu nic jiného nezbývalo.“ Praneteř Alena Maryšková to o chvíli později dosvědčí: „On šel udat sebe, aby zachránil rodinu a možná i celou vesnici, a že jim řekl všechno, to už asi jinak nešlo,“ říká. Karel Čurda byl za zradu a napomáhání gestapu popraven dva roky po válce, jeho matka, kterou si sousedé pamatují po válce smutně posedávat na zápraží, zemřela chvíli po něm.

Pro hodné lidi

Rodný dům Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích na Moravě, kousek od Třebíče, svítí do dálky novotou, je to nejlépe opravený dům široko daleko. Busta před domkem připomíná slavného rodáka, oprava stála tři a půl milionu a starostka obce Jitka Boučková ji před pár lety vydupala ze země. Odkoupila chátrající dům od soukromého vlastníka, obeslala ministerstva, a když jí z obrany ani kultury nechtěli přispět, vybrala peníze po soukromnících.

Teď návštěvníka vítají panely se životopisnými daty, rukavičky Kubišovy první milé, které si nechala uháčkovat na první schůzku se svým mládencem, aktovka nalezená v kryptě, fotografie celé rodiny a jejich smutné osudy – všichni byli popraveni. Do domku jezdí školy ze širokého okolí a i místní děti – oslavující právě konec roku na školní zahradě – znají osud svého hrdiny, který zabil Heydricha, nazpaměť.

Po stopách operace Anthropoid, rodný dům Jana Kubiše, Dolní Vilémovice, červenec 2016
Stát nepřispěl, starostka Dolních Vilémovic to zvládla i bez něj. (Rodný dům Jana Kubiše) • Autor: Matěj Stránský

„Já to vím taky,“ zamíchává se do hovoru starších dětí asi pětiletý chlapec. Do školy ještě nechodí, ale v domku Kubiše už se podívat byl, a tak ví, že „tam bydlel pán, který zabil zlého, aby zachránil všechny hodné lidi“.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte