Poslední z chasidů

Elie Wiesel zemřel 2. července tohoto roku v New Yorku. Kdyby některý historik budoucnosti (i přítomnosti) chtěl porozumět osudu člověka na přelomu prvního a druhého tisíciletí, život tohoto muže by mu poskytl četné podněty.

Narodil se 30. září 1928 v rumunském štetlu Sighetu. Od tří let chodil do školy, učil se hebrejštinu, četl Bibli a další knihy, naslouchal také dědečkovi, chasidskému učenci a sám vyhledával další, kdo by mu poskytli poznání. Narodil se jako třetí dítě, syn mezi třemi dcerami. Když mu bylo šestnáct, byl spolu s ostatními obyvateli Sighetu deportován do koncentráku. Později napsal o tomto období, o násilném konci svého dospívání, prozaický dokument Noc, jedno z nejpůsobivějších svědectví o holokaustu. Jeho domov, ostrůvek mystiky, jemných citlivých vztahů, přemýšlení, hledání toho, co je dobré, správné, podle Boží vůle… se ocitá v moci svého naprostého protikladu, ve světě bez citu, bez lidských vztahů, bez Boha, ve světě mechanické smrti. Jeho tatínek zemřel na pochodu smrti, maminka, mladší sestra, sousedé byli zavražděni hladem, plynem, vyčerpáním, upálením… Maličké živé děti byly před jeho očima shozeny z korby náklaďáku do hořící jámy.

S konfrontací oněch dvou světů se Elie Wiesel nikdy nesmířil, stala se mu vtištěním a nezamýšlenou inspirací celoživotního přemýšlení. Přel se s Bohem, s ústředním smyslem svého dětského světa a světa prarodičů, odmítal věřit…ale i nadále jako člověk věřící jednal. Studoval na Sorbonně, živil se a…