Podél cesty se v ranní rose až kýčovitě sune lvice a ve šňůře deseti aut sjíždíme stejnou rychlostí do kráteru Ngorongoro. Výklopné střechy se zvedají a řidiči manévrují, aby pro své klienty získali co nejvýhodnější pozici, fotoaparáty cvakají, co to jde. Lvice nás lhostejně míjí dva metry od nás. Pak přichází zpráva, že dole je buvol kaferský. Půlkruh aut obkružuje statného býka, kterému je to úplně jedno. Další telefonát, na větvi objeven odpočívající levhart, přijíždíme skoro jako první, za chvilku je ale kolem stromu tlačenice landroverů a mžourající šelmu fotí všichni jak o život. Pak lvi, co strhli pakoně, parkujeme metr od kořisti. Lvi, zdá se, přehlédli, že tu jsme. Spící lvice u keře, patnáct aut. Do hledáčků objektivů se volně blíží mohutný samec, v šumění cvakajících závěrek lvici mrzutě spáří a já mám pocit až čehosi nepatřičného a trochu se stydím za sebe a za svůj druh. Teď je low season, je zde padesát aut, v každém kolem šesti sedmi turistů. Ve vrcholné sezoně prý přijíždí až dvě stě aut. Zvířata, zdá se, rezignovala.
Tak toto je to peklo. Ráj je v tom, že v daném žánru tato planeta nemůže nabídnout víc. Park Serengeti a kráter Ngorongoro v severní Tanzanii jsou absolutním vrcholem. Vyrostl jsem na knihách Bernharda
Grzimka a samozřejmě George Adamsona, teď jsme zde a je to, jak jsem si to jako školák představoval.
A ještě jeden pocit, drsný, nutkavý, uznávám předem všechny protiargumenty. V Jižní Americe mám pokaždé vjem cizokrajného prostředí. Zde…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
