Saša Stanišić napsal před deseti lety jeden z možná nejlepších románů o válečném konfliktu v bývalé Jugoslávii – Jak voják opravuje gramofon. Napsal ho německy, protože se sem dostal ve čtrnácti jako uprchlík, člověk odjinud. Konkrétně z bosenského Višegradu. Ovládl jazyk natolik, že se stal jedním z nejzajímavějších hlasů současné německé prózy – a díky vynikajícímu překladu Tomáše Dimtera si našel čtenáře taky u nás, stejně jako v dalších téměř třech desítkách jazyků. Po takovém startu se očekávalo, s čím Stanišić (1978) přijde tentokrát. Dokáže-li víc než jen čerpat z válečných událostí, jež jsou dramatické samy o sobě. A jeho druhý román Noc před oslavou, na který se čekalo osm let, všem opět vyrazil dech.
Kritici i čtenáři nešetřili slovy obdivu a před dvěma lety za něj autor získal prestižní cenu lipského veletrhu. Zřejmě proto, že je tematicky naprosto odlišný od debutu, ale zároveň svou poetikou navazuje na tragikomickou knihu o válce v Jugoslávii, jež zničila starou Bosnu. A takřka jistě i proto, že oním mizejícím světem je tentokrát německá vesnice. Saša Stanišić zůstal stejně posedlý vyprávěním a příběhy. Tentokrát těmi, jimiž je utvářeno malé nevýznamné místo Fürstenfelde v bývalé NDR.
Vyprávějte mi
V debutu se na válku díval očima přemoudřelého dětského vypravěče, který „ví, že ironie je otázka, po které nepřijde odpověď, ale problémy“, tentokrát volí jakési polyfonní „my“ – hlas místních obyvatel nebo snad přímo vesnice. A toto…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
