COLMAR : Charles Aznavour en concert
Co muže činí mužem? • Autor: Profimedia, TEMP Sipa Press

Jeho kariéra trvala přes sedm dekád a již v roce 1998 ho CNN vyhlásila umělcem století. Charles Aznavour zemřel ve věku 94 let a jeho jméno bylo po celou dobu spjaté s žánrem francouzského chansonu, do nějž v padesátých letech vnesl nová a syrovější témata. Nejprve jako autor písní pro Edith Piaf, následně na sólové dráze. Aktivní byl takřka do poslední chvíle; ještě letos v březnu odehrál v Praze svůj v pořadí druhý koncert. Následně ale musel turné přerušit kvůli úrazu, který utrpěl při pádu ve svém domě. Při této příležitosti odemykáme jeho profil. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

 

Reklama
Reklama

Psali o něm tehdy, že je příliš malý, pro pódium nevzhledný, nedovzdělaný, dělá přehnaná gesta, jeho nakřáplý hlas zní nevábně a velká kariéra ho nečeká. To mu bylo třicet. Ve svých jednadevadesáti je Charles Aznavour šaramantní švihák a legenda. Největší představitel francouzského šansonu, pilný textař a nositel jedné éry 20. století.

„Už špatně vidím a špatně slyším,“ říkává publiku s úsměvem na úvod koncertů, když vysvětluje přítomnost čtecího zařízení, které mu pomáhá s texty. Jinak ale jde do show s dechberoucí vervou a jeho věk pouze umocňuje nostalgii skladeb. Přesně tak ho jistě ve středu 6. dubna zažije poprvé Praha – coby hodně opožděnou náhradu za koncert, který se měl uskutečnit v roce 1969, ale vystoupení bylo po smrti Jana Palacha zrušeno.

Přijíždí jako autor dvanácti set písní s více než padesáti alby na kontě a tvůrce, který dodal šansonu jistý punc pouliční neurvalosti a špíny. Melancholii a milostné motivy zasadil do městských kulis a literární formy, k tomu připojil sexuální provokaci a náměty v textech, které byly ve své době nepřijatelné. Ani na prahu devadesátky neplánuje zklidnění, neřkuli důchod. Koncertní kalendář má plný na celý rok, každý večer čte, začal se učit rusky, vzhledem k původu se stále angažuje v připomínání arménské genocidy a rád by napsal dobrou píseň o uprchlících, kteří podle něj k Francii neodmyslitelně patří a mají zemi hodně co dát. On sám je toho důkazem.

Stejně tak ho nepouští chuť dráždit. Na loňském zdařilém albu Encores popíchl recenzenty veršem, v němž se slepý muž barvitě vyznává z lásky k vůni podpaží své milované. „Asi je to nějaká moje nemoc mluvit o věcech, o nichž by se mluvit nemělo,“ přiznal se loni deníku The Guardian. „Začalo to homosexualitou a pak už jsem chtěl prolomit každé tabu.“

Mdlé texty

Napsat jeden refrén a dvě sloky nemůže být těžké, říkal si na sklonku války a rozhodl se napsat první text. Od útlého věku měl divadelní i kabaretní zkušenosti, zpíval tehdy čerstvě v duu s pianistou Pierrem Rochem, ale v jeho skladatelské schopnosti nikdo nevěřil. Přesto přišel po jednom večeru s textem J’ai bu (Pil jsem) – pijáckou baladou plnou pouličního slangu, za niž hned získal cenu pro nahrávku roku. Byla to nezvykle temná píseň o alkoholovém ztracenci, jakou by člověk od čerstvě odrostlého teenagera nečekal, ovšem Aznavour byl nucen dospívat velmi rychle.

https://www.youtube.com/watch?v=aTvF77Suf_I

Narodil se 22. května 1924 v Paříži jako Shahnour Vaghinag Aznavourian, jeho rodiče – arménští uprchlíci před tureckým masakrem – brali Francii jako zastávku na pouti do Ameriky. Nedali jim však víza, a tak se Paříž stala jejich domovem. S tím dostal jejich druhorozený syn do vínku jak francouzské občanství, tak přezdívku Charles, když v porodnici nedokázali vyslovit arménské jméno. Aznavourianovi provozovali restauraci s arménskou kuchyní, ale nechtěli se vzdát toho, že byli muzikant, zpěvák a herečka-tanečnice. Ve hrách i muzikálech v Paříži pokračovali, a tak Charles na jevišti debutoval ve třech letech – a od deseti, kdy vinou rodinné finanční tísně odešel ze školy, se pódium stalo jeho pracovištěm nadobro.

Je posledním symbolem jedné éry.

Tweetni to

„Byl jsem přesvědčený, že francouzský šanson má mdlé texty,“ vzpomínal Aznavour po letech na serveru Salon na hlavní důvod, proč je začal sám psát. Přitom jsou to právě slova, která v šansonu dominují. V americké (i britské) tradici populární hudby vede hranice mezi popovým showbyznysem a žánry, v nichž se cení autenticita a integrita umělce, jako jsou folk nebo blues. Francouzský šanson takové dělítko nezná: je to pop co do komerčního úspěchu, zároveň obsahem francouzské blues a do jisté míry odnož francouzské literatury.

To vše díky tomu, že moderní realistický šanson raného 20. století se na Montmartru rodil v úzkém spojení s ostatními uměleckými disciplínami – malířstvím, kabaretem, divadlem i literaturou. Vývoj lidového vypravěčského žánru uspíšil i prudký rozvoj tisku a rostoucí gramotnost nižších vrstev. Zároveň se zde počíná hudební nevyhraněnost a bezstylovost, v níž se v různých poměrech míchá baladičnost s vlivy amerického jazzu, swingu, později i sinatrovského patosu a koření ji panevropský pohled na romskou hudbu.

S Aznavourem přišel po druhé světové válce jak rytmičtější americký zvuk, tak témata, která šla za hranice klasického love songu. Už v jednom z prvních šansonů Après l’amour popisoval okamžiky postkoitální slasti a byl ve vysílání francouzského rozhlasu zakázán. Aznavour psal fanaticky, dával do slov příběhy, s nimiž se mu svěřovali přátelé nebo je odpozoroval na ulici či ve filmech. Právě ostří jeho výrazu učarovalo Édith Piaf, která z Aznavoura učinila na osm let osobního asistenta, autora, osvětlovače, spolubydlícího i předskokana na koncertech – prostě kluka pro vše, co se v danou chvíli hodilo. Na oplátku ho vybavila radami do showbyznysu včetně té, aby si zašel na plastiku nosu.

Kulturní výměna

Aznavourovo pracovní nasazení se začalo vyplácet v šedesátých letech, kdy kritiky vyřadil vytrvalostí a koncertním podáním: jeho tenor se usadil v příjemných hloubkách a pro každou píseň cvičil herecké etudy. Zároveň nepřestal pokoušet hranice provokativnosti. Další metou se stal příběh homosexuálního tanečníka, který se v noci převléká za ženu a vystupuje v klubech, zatímco přes den se stará o společnou domácnost s matkou. Skladbu Comme ils disent – první francouzský šanson odkrývající téma homosexuality – natočil i v anglické verzi What Makes a Man s totožným poselstvím: „Vím, že můj život není zločin, jsem jen obětí své doby… Nikdo nemá právo rozhodovat o tom, co je pro mě dobré. Řekni mi, jestli můžeš, co muže činí mužem?“

https://www.youtube.com/watch?v=t66RQM3ZCNU

To dobou už Aznavour slavil první výrazné úspěchy v Británii, a s písní She se v roce 1972 dokonce dostal na první místo tamní hitparády. Přispěl tak k nesmělé hudební výměně přes kanál La Manche, kterou započali Scott Walker a David Bowie svým obdivem k umělecky ambicióznějšímu a rozervanějšímu Jacquesu Brelovi. Později se tu ujal Serge Gainsbourg, postupy šansonového vyprávění pak vzkřísil britpop především v rukopisu Pulp.

Aktuálně lze francouzský přístup vystopovat v srdceryvné tvorbě loňského vítěze Mercury Prize, sedmadvacetiletého Benjamina Clementinea, který si vydělával na živobytí hraním po pařížských ulicích. Právě tam se naučil, že Francouzi jsou mnohem více než Britové zvyklí dávat pozor na to, co člověk říká, respektive zpívá. Tak zněla i rada, již Aznavour udělil Clementineovi, když si ho loni přizval jako hosta na zmíněné, jednapadesáté album Encores. „Hochu, slova jsou na prvním místě. Ta si určí melodii, harmonii a pak můžeš zpívat,“ řekl mu nad klavírem u písně You‘ve Got to Learn, jež desku uzavírá.

V roce 2016 je Aznavour posledním symbolem jedné éry, jedné školy písně. Přestože francouzským hitparádám stále dominuje domácí tvorba, již podporují kvóty v rozhlasovém vysílání, tradice, jež se táhne od pařížského Montmartru, se pomalu poroučí. Přesto podle Aznavoura není šansonovému textařství odzvoněno; to vydrží, dokud tu budou lidé, kteří dobře píší. Dnes se takoví nacházejí především v rapu a Aznavour jeho popularitu ve Francii směle srovnává s érou své poválečné generace: „Byla to doba, kdy texty nestály za moc, ale měli jsme štěstí, že přišli mladí jako Brassens a obohatili je. A rap teď prospívá jazyku a textům úplně stejně.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1515

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte