V hlavě Olgy Hepnarové

Film Já, Olga Hepnarová přichází do kin se zvláštní dvojznačností. Na jedné straně je zde samozřejmě sám „senzační“ námět – postava dvaadvacetileté vražedkyně, která najela v roce 1973 v Praze náklaďákem do skupinky lidí na chodníku a osm jich usmrtila, za což ji coby poslední ženu odsoudila k trestu smrti oběšením československá justice. U soudu pak zalitovala, že obětí nebylo víc. Na druhé straně je tu černobílá, odtažitá a zvláštně nepříjemná forma snímku, která mu vynesla uvedení v prestižní sekci Panorama na letošním filmovém festivalu v Berlíně, kam se tuzemské filmy běžně nedostávají.

Zájem debutantů Tomáše Weinreba a Petra Kazdy se totiž upínal směrem zcela opačným – od činu dovnitř člověka. A ona zvláštní dvojznačnost jako by jej v něčem i symbolizovala. Vyšli z knižní předlohy Romana Cílka Olga Hepnarová a zajímal je její život, myšlenky a motivace, jež jsou dodnes nejasné a vznáší se nad nimi tajemství.

Jakými cestami se dobrala k rozhodnutí, které svou fatálností jako by nepatřilo do tehdejší doby a o němž přitom Rudé právo jen lakonicky referovalo větou: „V úterý odpoledne nezvládla řidička nákladní automobil značky Praga RN.“ A jakou roli v jejím činu hrála společnost – ne nutně normalizační, ale společnost prostoupená odcizením? Je vlastně možné její čin pochopit a má vůbec smysl se o to snažit? Jsou to ambiciózní otázky a ne vždy jasné hledání odpovědí na ně nakonec ze snímku dělá úspěch na půli cesty. Přesto by byla škoda ho…