Šlapat zelí, nebo nešlapat?

Respekt 52–53/2015

Potěšil mě váš článek o volbě rektora Jihočeské univerzity. Jen bych si dovolil doplnit, že dosavadní rektor je zřejmě trnem v oku i opačnému konci jihočeské mafie, jistým pánům z Hluboké. Před volbou rektora před čtyřmi roky oni pánové pozvali část senátorů volících rektora na „přátelské posezení“ právě na Hlubokou. Nevím sice, jestli i letos se nějak proti znovuzvolení Libora Grubhoffera angažovali, lze ale předpokládat, že svůj postoj k němu asi nezměnili. Hejtmanova kritika občanských postojů současného rektora není samozřejmě namístě. Ve vysokoškolském zákoně i statutu univerzity se píše, že vysoké školy mají nejen předávat vědomosti, ale i vychovávat podle morálních a etických zásad, konkrétně: „hrát aktivní roli ve veřejné diskusi o společenských a etických otázkách“, respektive „sloužit pravdě“. To současný rektor dělá a to některým mocným vadí. Na závěr jednu kritickou poznámku: jako zaměstnanec Přírodovědecké fakulty JU jsem se na této fakultě nesetkal se souhlasem se současným počínáním pana Konvičky.

Reklama
Reklama

prof. Dr. Karel Prach,

Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice

50 let s Cimrmanem

Respekt 52–53/2015

Marek Švehla připomněl divadelní jubileum šťastným způsobem, neboť bez výročního pentlení. V druhé polovině šedesátých let 20. století jsem jako začínající redaktor kulturní rubriky časopisu Mladý svět měl vzácnou příležitost seznámit tehdejší čtenáře s čerstvým zázrakem Cimrmanů. Jenže ani v největší fantazii jsem si tehdy nemyslel, že působení jejich svérázné poetiky bude tak dlouhodobé. Výsledek je mi potěšujícím potvrzením, že i v naší zemi rozličných efemérností a splaskávajících dobových bublin je možné dosáhnout obdivuhodné (= hodné obdivu) nadčasovosti. A zaslouženě. Navrhuji, aby jednotkou prověřené výdrže na scéně kulturních hodnot byl ustanoven 1 Cimrman (50 let nejméně).

Rudolf Křesťan,fejetonista

Horký rok

Respekt 52–53/2015

Reaguji na komentář Martina M. Šimečky a Marka Švehly. Pokládám odhadování psychologie velkých států západní Evropy podle postoje a dění ve Velké Británii za nevhodné, jelikož postavení Británie vůči evropské integraci bylo vždy značně odlišné. Zmíním třeba počáteční britskou nechuť přistoupit na myšlenku společného trhu a až zaryté prosazování trhu volného. Británie se později rozhodla pro členství v EHS zejména z politických důvodů, jelikož ztrácela schopnost vést samostatnou zahraniční politiku. Britská motivace zapojit se do EHS i celková náklonnost vůči evropské integraci byla tedy již od začátku zásadně jiná než například francouzská či zemí Beneluxu. Srovnání použité v textu tedy považuji za nepřesné.

Zuzana Kašparová,
studentka žurnalistiky a mezinárodních vztahů na MU

Značky svobody

Respekt 52–53/2015

V uvedeném komentáři hodnotíte možnost zavedení registračních značek na přání od 1. ledna 2016 jako jednoznačně kladnou věc. Pravda ale je taková, že v motoristicky nejvyspělejších zemích není takováto volba umožněna buď vůbec, nebo jen formou uvedení vlastního jména či jména obce (případně jejich zkratky). V žádném případě nejsou povoleny kreativní nápady typu různých „vtipných“ hlášek. Důvod je jednoduchý: rozptylovaly by řidiče. Řidiči, místo aby se věnovali řízení, budou luštit, co má kdo napsáno na poznávací značce. Může to být nebezpečnější než tolik kritizované billboardy. Jedná se o typicky „český“ přístup k řešení problému; místo aby se zamezilo korupci při udělování značek, zvolí se šalamounské řešení: co bylo dříve zakázáno, povolí se nyní všem.

Pavel Čejka, Praha

Mateřství Češky připravuje o práci i peníze

Respekt 50/2015

Souhlasím, že nedostatek míst ve školkách a překážky na trhu práce jsou vážný problém pro matky vracející se po rodičovské dovolené do práce. Ale nejde mi do hlavy, proč je za problém označena délka rodičovské dovolené. Vážím si toho, že mi stát umožnil být s dětmi doma, dokud jsme to s manželem považovali za důležité. A vůbec mě netrápí, že jsem na deset let vypadla z trhu práce a že nemám takovou výplatu, jako kdybych zůstala bezdětná.

Vážím si taky toho, že když žena z ekonomické nutnosti nebo z touhy po pracovním naplnění chce jít do práce dřív, může si při rodičovské libovolně přivydělávat, vystřídat se v péči o dítě s manželem nebo rodičovskou prostě zkrátit.

Zuzana Bémová, Liberec

Jací jsme byli

Respekt 51/2015

Je těžké si srovnat v hlavě, proč Jan H. Vitvar výstavu Budování státu odbývá jako „zábavnou popularizační podívanou“, zatímco k ní vydaný katalog chválí coby zásadní historickou práci o politickém umění. Výstava uplatňuje tytéž interpretační přístupy, má stejnou strukturu a představuje stejná díla jako katalog – s výjimkou těch, která nebylo možné zapůjčit. Kritik se pozastavuje nad tím, že autoři výstavy stavějí vedle sebe „bez rozlišení demokratickou kulturu a bolševickou propagandu“. Chce tím snad říci, že by jedno či druhé mělo být z expozice vyřazeno? Cožpak se do státní reprezentace Československa nepromítaly jak demokratické ideje, tak bolševická propaganda?

Výstava ovšem neprezentuje bez rozlišení, nýbrž oba fenomény poměrně čitelným způsobem konfrontuje. Exponáty jsou v jednotlivých tematických celcích uspořádány chronologicky. Pokud to dovolují prostorové podmínky, stojí při jedné stěně díla prvorepubliková, při protější objekty z komunistické éry. Diváky považuje recenzent zřejmě za zcela nesoudné, když si stěžuje na absenci hodnoticích znamének. Jak by si je asi představoval? Díla šířící ušlechtilé ideály umístit na podstavec, díla pochybná pověsit do smyčky?

(…) Autoři Budování státu vstoupili na riskantní terén zamořený ideologickými předsudky. Jim navzdory se snaží o co možná objektivní, komplexní obraz minulosti. Chtějí zjistit, jaký byl a jak se proměňoval v Československu vztah umění a politické moci. Ukazují například, že ani první republika nebyla ideálním podporovatelem moderní výtvarné kultury, nýbrž že se prezentovala spíše prostřednictvím konvenčních forem. Stejně tak výstava demonstruje, jak komunistický režim pomocí umění, architektury a designu vylepšoval svou reputaci v zahraničí a jaké prostředky používal k mobilizaci politického souhlasu doma. Hranice mezi uměním a propagandou přitom vůbec nebyly tak ostré, jak by je dnes rád viděl kritik mladší generace. Například Gottwaldův portrét z ruky Vincence Makovského, uváděný jím jako doklad sochařovy kolaborace s režimem, se nestal oficiální podobiznou právě pro věrné zobrazení oteklé tváře prezidenta-alkoholika. Architekta Slovenské národní galerie, kterou recenze líčí jako komunistické monstrum, právě v těchto dnech rakouští kolegové navrhují na Pritzkerovu cenu.

Jan H. Vitvar popisuje výstavu jako bizarní postmodernistickou skrumáž. Ale není chyba právě v tom, že ji sám nebere dost vážně? Kdyby si při prohlídce pozorněji všímal doprovodných textů, vyvaroval by se možná některých paušálních soudů a našel by v nich také informace, které podle něj divák postrádá: o redukci zápůjček ze Slovenska se píše při vstupu do expozice a role vystavených děl, která nevznikla na oficiální objednávku, nýbrž jako ironické či přímo podvratné komentáře historických událostí, je vyznačena výstavní grafikou. Kdyby se kritik navíc pořádně začetl do katalogu, nemohl by výstavu prezentovat jako výsledek práce studentů. A v neposlední řadě by s mým jménem nespojoval texty, jejichž autorem nejsem.

Jindřich Vybíral,
spoluautor výstavy Budování státu

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte