Marina Litviněnková: Ukázalo se, že jsem měla pravdu
 
Marina Litviněnko
Marina Litviněnko • Autor: Profimedia.cz

Vraždu Alexandra Litviněnka v Londýně pravděpodobně schválil ruský prezident Vladimir Putin, oznámili dnes vyšetřovatelé v závěrečné zprávě o smrti bývalého agenta ruské Federální a bezpečnostní služby (FSB). Zpráva dále konstatuje, že vražda byla jednoznačně provedena na objednávku ruského státu a operaci pravděpodobně řídil tehdejší šéf FSB Nikolaj Patrušev. „Putin a jeho administrativa měli motiv k usmrcení Litviněnka,“ kostatují vyšetřovatelé. (Zdroj: Aktuálně.cz) U této příležitosti odemykáme rozhovor se vdovou po Alexandru Litviněnkovi.

•••

Předpokládám, že jste se už asi vzdala představy, že hlavní podezřelí z vraždy vašeho muže – Andrej Lugovoj a Dmitrij Kovtun – přijedou z Ruska a usednou na lavici obžalovaných. Co je tedy teď, kdy začíná veřejné soudní vyšetřování příčin a pozadí smrti Alexandra Litviněnka, váš hlavní cíl?

Já jsem spokojená už s tím, že soudní vyšetřování začalo. Kdybych se ho bývala nedočkala, byla bych asi zničená. Nejen proto, že bych se nedopátrala pravdy o vraždě manžela, který umíral krutou smrtí dvaadvacet dní, ale i pro tu zprávu, že kvůli nějakým zákulisním tlakům není v Británii možné domoci se spravedlnosti. Nevím, jak to celé skončí a co nového se dozvíme, pro mě je ale více než dostačující, že koroner nakonec vynese verdikt. Britská veřejnost může být na svou justici pyšná.

Reklama
Reklama

Marina Litvinenko
Marina Litvinenko • Autor: Isifa

Na začátku to přitom nevypadalo, že se nějaké politické tlaky objeví a že bude problém dobrat se pravdy…

Samotné policejní šetření Scotland Yardu bezprostředně po činu bylo perfektní. Bez jakékoli politické motivace. Jména Andreje Lugového a Dmitrije Kovtuna se objevila na scéně čistě proto, že byli podezřelí ze spáchání vraždy. Rusko je odmítlo vydat do Británie a po pěti letech jsem si uvědomila, že se skutečného procesu s nimi asi nedočkám. Čekat dalších pět let a pak dalších pět? To nemělo smysl. Tak jsem se v roce 2011 pustila do právní bitvy o veřejné vyšetřování Sašovy smrti. Ale londýnská vláda zastupovaná jakýmsi právníkem se od začátku snažila setření co nejvíc zúžit. Tehdejší koroner případu Andrew Reed to odmítl, jenže pak ho z případu odvolali, údajně z technických důvodů, a čekalo se na nového koronera. Tím se v roce 2012 stal soudce Robert Owen, a i jeho přístup byl z mého pohledu bezchybný: už v prosinci 2012 poprvé prohlásil, že má v ruce důkazy o tom, že je do zločinu přímo zapletený ruský stát. Pro nás to znamenalo, že vyšetřování nebude jen o samotné Sašově smrti, ale taky o tom, kdo za tímto zločinem stál. Jenže krátce nato ministr zahraničí William Hague rozhodl, že se během vyšetřování nesmějí použít materiály nashromážděné tajnými službami. Jedinou variantou, jak za téhle situace pokračovat vpřed a bavit se o podílu Ruska na Sašově smrti, bylo vyvolat úplné a veřejné soudní vyšetřování.

Jenže veřejné soudní vyšetřování si nepřála ministryně vnitra Theresa Mayová, která argumentovala náklady i možným ohrožením národní bezpečnosti a vztahy s jinými zeměmi.

Ano, když se paní ministryně postavila proti, zbývala mi jediná cesta: odvolat se k Nejvyššímu soudu. Jenže to v sobě skrývalo riziko, že když prohraju, budu muset zaplatit vysokou částku za soudní výdaje, asi padesát tisíc liber. Měla jsem dvaasedmdesát hodin na rozhodnutí. Pomyslela jsem si, že bych svého „ne“ mohla po celý zbytek života litovat. To bylo víc zničující než účet na padesát tisíc liber, jakkoli je to strašná spousta peněz. Navíc jsem věřila, že když k tomu dojde, pomůže mi případně veřejná sbírka nebo se najde nějaký bohatý mecenáš. No a nakonec jsem u Nejvyššího soudu vyhrála a verdikt soudu byl tak silný, že se Theresa Mayová vzdala práva na odvolání.

Británie se často zmiňuje jako učebnicový příklad země, která dbá na přísné oddělení výkonné moci od moci soudní. Nemáte však pocit, že případ vašeho manžela ukázal pravý opak?

Myslím, že v moderním světě je těžké udržet politiku úplně stranou soudnictví. Dneska prostě všechno souvisí se vším. Britský soudní systém podle mě ukázal, že je skutečně nezávislý. I když jednání vlády způsobilo prodlevy a handrkovali jsme se, jestli se použijí, nebo nepoužijí jisté dokumenty, nakonec zvítězila cesta práva, jakkoli byla trochu klikatá.

Slyšela jsem, že v Británii se spravedlnosti domohou jen bohatí lidé. Kdo má peníze, má právo na své straně. V mém případě se věci mají tak, že jsem se nakonec domohla spravedlnosti, a navíc se zdá, že v případě veřejného soudního vyšetřování nebudu ani muset nic platit.

Lišil se výrazně přístup obou posledních britských vlád ke kauze Litviněnko?

Když Sašu zabili, byli u moci labouristé Tonyho Blaira. Ministr zahraničí David Miliband se v mé záležitosti velmi angažoval. Pronesl na adresu Ruska mnoho kritických slov. Pak se ovšem dostali k moci konzervativci a ke mně přišla informace, že se asi hledání pravdy v našem případě ne úplně zastaví, ale zpomalí, protože pro Konzervativní stranu je nejdůležitější byznys. Ministr Hague sice bránil zveřejnění některých zpravodajských materiálů s argumentem, že by to mohlo ohrozit národní bezpečnost, ale ve skutečnosti mu šlo jen o to nenaštvat Rusko.

Když mi Hague jednou v roce 2011 volal s tím, že v britském postoji nenastává žádná změna a že londýnská vláda bude znovu a znovu nastolovat při jednáních otázku Alexandra Litviněnka, řekla jsem mu: „Fajn, oceňuju váš přístup, ale můžu vám něco poradit?“ On řekl: „Ale samozřejmě, prosím…“ Já ho varovala, že nedostane od ruské strany to, co očekává, že tihle lidé vstřícnost a zdvořilost Britů nikdy neocení. To samé jsem zopakovala, když mně o dva roky později před bleskovou návštěvou premiéra Davida Camerona v Soči volal vysoký úředník z premiérova kabinetu a znovu se mě snažil uchlácholit, že Británie s Ruskem musí mluvit, že jde o spolupráci v boji s terorismem, o Afghánistán, ale že to rozhodně neznamená, že s Moskvou znovu navazují spolupráci v oblasti zpravodajských služeb. Řekla jsem mu, že spolupráce s touhle garniturou v Moskvě nikam nepovede. A ukázalo se, že jsem měla pravdu. Přišel Krym, východní Ukrajina, sestřelení malajsijského letadla, sankce a ruská reakce na sankce…

Vraťme se ještě k postoji britské vlády. Vy jste prosadila svou ohledně veřejného koronerova vyšetřování díky verdiktu Nejvyššího soudu. Theresa Mayová pak zahájení vyšetřování oznámila pět dnů po sestřelení malajsijského letadla. Myslíte si, že by Cameronův kabinet kvůli ukrajinské krizi změnil svůj postoj k případu Litviněnko i bez kladného stanoviska Nejvyššího soudu?

To opravdu nevím. Události na Ukrajině nic nemění na případu Litviněnko jako takovém, ale mění pozadí celé kauzy. Co se celou dobu snažíme říct, připadalo mnoha lidem jako fikce. Teď se však ukázalo, že ruské zapojení do naplánování Sašovy vraždy je reálnou možností, když vidíte, že ruský prezident je prolhaný člověk, jemuž není možné věřit.

Bylo to jasné

Říkala jste, že vás zajímají jen fakta. Řekněte mi, kým vlastně byl váš manžel, když ho v listopadu 2006 zabili? Pro koho pracoval?

V první řadě to byl ruský penzista. Když na tiskové konferenci obvinil několik vysokých funkcionářů tajné služby z plánování vražd a rozsáhlé korupce, skončil nakonec jako údajně podezřelý korupčník ve vazbě. Po devíti měsících ho zbavili obvinění a pustili na svobodu, takže odešel z FSB a začal pobírat služební důchod. Ale věděl, že musí pryč. Proto porušil soudní zákaz opustit Moskvu a uprchl do Británie, kde samozřejmě řekl, že je bývalý vysoký důstojník FSB. Je docela dobře možné, že pro Brity nebylo lehké ho v zemi přijmout, kdo ví… Možná si mysleli, že je dvojitý agent, že hraje nějakou hru. Každopádně Saša absolvoval mnoho pohovorů, kde podrobně vysvětlil, jaké povahy byla jeho práce, na jakých případech pracoval. Je zavádějící říkat o Sašovi, že byl agent. Věnoval se boji proti organizovanému zločinu. Jeho práce, to byl spíš ekvivalent americké FBI. Nebyl to rozhodně špion, ani nikdy neabsolvoval špionážní výcvik.

Čemu se tedy přesně v Rusku věnoval?

Saša dělal operační policejní práci v terénu. Myslím, že to byla špinavá a nebezpečná práce. On ji však miloval. Saša nastoupil už v sedmnácti letech vojenskou službu, tedy ještě o rok dříve, než ukládá povinnost všem mladým ruským mužům. Už na vojenské akademii směřoval k tomu, že bude policejním vyšetřovatelem. Pro něj byla ta práce uměním, nikdy ho nenudila. Čas pro něj nehrál roli. Být za něho provdaná bylo skvělé, ale ne právě jednoduché. Nemohli jsme kvůli jeho práci vlastně plánovat svůj život. To nebyla práce od devíti do sedmnácti. Někdy třeba dva dny nepřišel domů, ale já si ho za jeho přístup cenila, protože jsem věděla, kolika lidem pomohl, kolik lidí mu za jeho práci děkovalo.

Když jsme přijeli do Londýna, byl malinko ztracený, nevěděl, co má dělat. On ale udělal to nejdůležitější – zachránil svoji rodinu. My se vlastně zachránili navzájem. Já se rozhodla doprovodit ho do Londýna, abych zachránila Sašu, a on odjel, aby zachránil mě a našeho syna.

Bere se za hotovou věc, že Alexandr Litviněnko pracoval pro britskou zpravodajskou službu…

Na Sašu se v Londýně obrátili, aby prováděl nějaká soukromá vyšetřování. Dalo mu to pocit, že dělá něco podobného své původní profesi. Pak dělal i nějakou práci pro lidi z vládních úřadů, zjišťoval nějaké věci ohledně organizovaného zločinu v Evropě, protože některá jména Saša velmi dobře znal ještě z Ruska. Věděl, jak jsou tihle lidé propojení. Pracoval jako konzultant pro MI6. Neřekla bych, že působil v britské zahraniční rozvědce. Pracoval pro ni jako poradce. Nevidím na tom nic špatného už vzhledem k tomu, že měl zažádáno o britské občanství. Bylo to to nejlepší, co mohl pro tuhle zemi, pro Británii, udělat.

Dá se říct, co byla nejcitlivější informace, kterou váš muž opatroval? Hodně se zmiňují bombové útoky na obytné domy v Rusku v roce 1999, které se oficiálně přičítaly čečenským separatistům a posloužily ruskému prezidentovi Putinovi jako záminka ke druhé čečenské válce. Podle Alexandra Litviněnka ty útoky naplánovala jeho mateřská FSB…

Případ bombových útoků na obytné domy je skutečně záhadný minimálně tím, že za nejasných okolností zemřelo několik lidí, kteří se téhle kauze věnovali. Se stejným tvrzením jako Saša totiž přišli i další lidé, včetně některých novinářů a politiků. Podezření prověřovala nezávislá komise někdejšího disidenta a známého obhájce lidských práv Sergeje Kovaljova. Dva její členové, Sergej Jušenkov a Jurij Ščekočichin, byli zavražděni, respektive zemřeli za nejasných okolností a právní zástupce komise Michail Trepaškin byl obviněn z nezákonného držení zbraně a skončil na čtyři roky v kriminále.

Od doby, co Saša zemřel, jsem nikdy žádné bodyguardy nebo něco podobného neměla.

Tweetni to

Co se dá říct o vztahu vašeho manžela s Vladimirem Putinem? Hodně se spekuluje o tom, že právě současný ruský prezident měl na Alexandra Litviněnka osobně spadeno.

Saša věděl spoustu věcí o Putinově minulosti, o jeho působení ve funkci starosty Sankt Petěrburgu, o jeho obchodních aktivitách, které byly spojené s organizovaným zločinem. Když se Putin stal ředitelem FSB, mediální magnát a náš rodinný známý Boris Berezovskij Sašu požádal, aby se s Putinem sešel. Oba věřili, že se třeba dostaví nějaká obroda FSB. Saša si na schůzky přinesl nějaké kompromitující materiály o propojení FSB, světa zločinu a vlády. Setkání netrvalo dlouho a Saša z něj nebyl ani trochu nadšený. Jediné, co ta schůzka přinesla, bylo, že naše rozbitá pevná linka začala zase znovu fungovat… To byl první okamžik, kdy jsme si uvědomili, že nás monitorují.

Samozřejmě se všechno umocnilo, když potom Saša v roce 1998 promluvil pro média o vší té korupci a plánování vražd nepohodlných lidí pohlaváry FSB. Můj manžel tehdy řekl, že „FSB měla chránit lidi v Rusku, ale teď to vypadá, že by někdo měl chránit Rusy před FSB“. Saša se o tom přesvědčil během vyšetřování pokusu o vraždu Borise Berezovského, ve které podle něj měli prsty jeho kolegové z FSB. Ředitelem FSB byl tehdy Vladimir Putin, pro něhož muselo být Sašovo vystoupení na tiskové konferenci velkou ranou. Víme, že Putin nezapomíná, je pomstychtivý a se svými nepřáteli si rád vyrovnává účty. Taky když potom Sašu zavřeli do vazby, řekli mi lidé z jeho okolí, že neměl chodit do televize „prát špinavé prádlo“. A ven se Saša dostal jenom díky tomu, že byla kampaň před prezidentskými volbami a Putin potřeboval maximální podporu Berezovského a jeho médií. Teprve tehdy Sašu na kauci propustili a on si uvědomil, že musí pryč, že je jen otázkou času, kdy se znovu dostane do potíží. Úplně mu to došlo poté, co z Ruska uprchl po roztržce s Putinem sám Berezovskij. On sice nebyl přímou součástí Sašova života, nicméně manžel si uvědomil, že bez Borise nemá prakticky žádnou šanci domoci se spravedlnosti. Řekl mi, že ho buď zavřou navždycky, nebo ho zabijí, respektive že umře za nevyjasněných okolností. Věděl, že se chystají otevřít všechny případy, na kterých pracoval, a bylo jasné, že si nějakou záminku najdou.

V lepším světě

Jak už jste řekla, Alexandr Litviněnko se pokusil zachránit vás a vašeho syna Anatolije, kterému tehdy bylo teprve šest let. Když jeho otce zavraždili, bylo mu dvanáct. Jak se vůbec s tím vším vypořádal?

Anatolijovi je teď dvacet a myslím, že by na něj byl Saša pyšný. Vždycky mu na Toljovi hrozně záleželo, aby se pořádně učil anglicky, aby chodil do školy… Saša mi pořád říkal, že to pro nás pro oba byla dramatická změna, vzdát se kariéry, vzdát se dosavadního života a odjet do ciziny, o čemž jsme vlastně nikdy neuvažovali. Kladl mi na srdce, že se musíme obětovat pro Tolju, aby žil v lepším světě, dostal pořádné vzdělání a mohl prožít hezký život.

Anatolijovi strašně ublížilo, co se stalo s jeho otcem. Nikdy se o tom nechtěl bavit a nesnášel, když měl třeba napsat o svých pocitech. Poprvé byl schopný a ochotný o tom mluvit až po loňském sestřelení malajsijského letadla nad východní Ukrajinou. Od začátku byl přesvědčený o tom, že raketa, která letadlo sestřelila, vyletěla z ruských pozic, a vzal to strašně osobně. Řekl mi, že je mu hrozně líto, že je Rus, což jsem mu rozmluvila, protože všichni Rusové prostě nejsou stejní. Ale byla jsem velmi překvapená, jak vzal tohle neštěstí emotivně a osobně. Bylo to tehdy poprvé, kdy se rozhoupal jít se mnou k soudu.

Jste osoba, jež hledá pravdu a spravedlnost v případu, který může Kreml vrhnout do ještě horšího světla, než v jakém stojí teď. Cítíte se v ohrožení, máte nějakou ochranku?

Od okamžiku, kdy Saša zemřel, jsem nikdy žádné bodyguardy nebo něco podobného neměla. Nikdy jsem o to nežádala. Mám doma nainstalovaný alarm. Když zmáčknu tlačítko, přijede hlídka místní policie. Mám přímý kontakt na Scotland Yard – telefonní číslo, na které můžu zavolat čtyřiadvacet hodin denně, kdyby se stalo něco podezřelého nebo jsem se necítila bezpečně. Ani jednou jsem však to číslo zatím nevytočila.

Autor je zahraniční zpravodaj ČRo v Londýně.

Kauza Litviněnko

Alexandr Litviněnko, někdejší vysoký důstojník KGB a později FSB a specialista na rozkrývání organizovaného zločinu, zemřel za záhadných okolností 23. listopadu 2006 v londýnské University College Hospital. Litviněnko opakovaně ostře kritizoval poměry v ruských bezpečnostních složkách a ještě v Rusku obvinil mateřskou FSB z řady nepravostí. V roce 2001 získal ve Spojeném království politický azyl a od října 2006 britské občanství. Ohledně jeho smrti Scotland Yard zjistil, že zemřel na otravu vzácným a obtížně zjistitelným izotopem polonia 210, prudce jedovatou, radioaktivní látkou. Podle policie Litviněnka otrávili jeho dva někdejší kolegové z KGB Andrej Lugovoj a Dmitrij Kovtun. Rusko je odmítlo vydat k trestnímu stíhání, což vedlo k bezprecedentnímu zhoršení britsko-ruských vztahů. Podle britských médií existují důkazy (například odposlechy americké NSA), jež dokládají, že se na Litviněnkově likvidaci podílel ruský stát. On sám před skonem obvinil ze své smrti Vladimira Putina, pod kterým sloužil v FSB. Po letech průtahů a právních tahanic začalo letos 27. ledna v Londýně státem podporované soudní vyšetřování Litviněnkovy smrti. Spolu se svými právníky ho prosadila vdova po Alexandru Litviněnkovi Marina.

Alexander Litvinenko
Alexander Litvinenko • Autor: Profimedia.cz

Marina Litviněnková (52)

Narozená v Moskvě, kde také vystudovala Moskevský institut ropy a plynu, živila se ale jako cvičitelka aerobiku a učitelka tance. V sedmdesátých letech odmítla vstoupit do Komsomolu. Alexandra Litviněnka poznala na oslavě svých jednatřicátých narozenin, vzali se o rok později v roce 1994. Ve stejném roce se jim narodil syn Anatolij. Dnes je občankou Spojeného království a spolu se synem žijí v Londýně.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte