The Economist: Jak myslí zvířata

V Tangaloomě, na pobřeží australského Queenslandu, začali místní lidé v roce 1992 házet delfínům do vody ryby. V roce 1998 naopak delfíni začali krmit lidi; ryby jim z vody vyhazovali do člunů. Lidem připadalo krmení zvířat zábavné. Co si ale mysleli delfíni – jestli si něco mysleli?

Charles Darwin tvrdil, že mentální kapacita zvířat a lidí se liší pouze úrovní, nikoli typem. Je to přirozený závěr, k němuž došel vyzbrojen novým, radikálním názorem, že jedno se vyvíjí z jiného. Jeho poslední slavná kniha Výraz emocí u člověka a u zvířat zkoumala radost, lásku a žal u ptáků, domácích zvířat a primátů a také u různých lidských ras. Darwinův postoj ke zvířatům – který lidé ochotně sdíleli při každodenním kontaktu se psy, koňmi, dokonce i myšmi – se neshodoval s dlouhou tradicí evropského myšlení, jež soudilo, že zvířata vůbec nemyslí. Tento přístup vycházel z tvrzení Reného Descarta, velkého filozofa 17. století, jenž říkal, že lidé jsou stvoření rozumová, že jsou spojeni s myšlením Boha, zatímco zvířata jsou jen jakési stroje z masa, živí roboti, kteří – slovy jednoho z Descartových přívrženců Nicolase Malebranche – „jedí bez potěšení, pláčou bez bolesti, rostou, aniž si to uvědomují; po ničem netouží, ničeho se nebojí, nic nevědí“.

Po většinu 20. století se biologie přikláněla spíše k Descartovi než k Darwinovi. Studium chování zvířat nevylučovalo možnost, že zvířata myslí, bylo to však považováno za téměř irelevantní, jelikož nikdo nevěděl, jak to ověřit. Bylo…