Dnes budou Vánoce! Nikdo nikoho nepřiváže za nohu na skříň. Dnes nebudu při judu létat vzduchem. Ježíšek určitě nemůže chodit nakupovat dárky, ale to neznamená, že neexistuje. Je dobré se k němu pomodlit a poděkovat mu, že přinesl tak vysoký strom. Neměl jsem, ale už jsem ho viděl. Stříbrný řetěz sestry prozradil, při omotávání šustil až na chodbu. Že nebudu mít žádné překvapení? To mě neznáte, každý den v mém životě je jedno velké překvapení…

Někoho by mohlo zaskočit, že podzemí se nenacházelo pod suterénem, ani v nějakém sklepě, ale v posledním patře jednoho domu. Bylo to zvláštní podzemí se zvláštním názvem. Říkalo se mu underground. Jak se tam mohl člověk dostat? Stačilo jen zazvonit. Když se pootevřou dveře, první na vás vybafne věšák, vlastně nevím, jak přesně vypadal, znám z něj jen tenkou kovovou hůlku, která byla snad vražená do parket napořád, aby se věšák pod tíhou kabátů nepřevrátil. Hned nalevo od vstupu je botník, ale nepředstavujte si nějakou bedýnku, tohle je velká skříň. Nekonečný žebřík do nebe jdoucích bot. Tyhle staré boty už nikdo nenosí, ty, co se používají, leží na parketách před ním. Chápu všechny, co se nechtějí vyzout, při odchodu si ušetří v hromadě tkaniček a podpatků dlouhé šátrání.

Kam teď? Vstup do bytu je zároveň rozcestí, pravděpodobně se vydáte dlouhou chodbou, která vás trochu nečekaně přivede do bíle vykachlíčkované kuchyně s průvanem (můžou za to dveře na balkon). Když nemáte opravdu hlad, dlouho…