65_JEDENDEN_archivautora
Autor: Archiv

Budím se vysoko nad ránem, venku je ještě tma, malé tělíčko vedle mne rotuje, jak mu to prostor dovolí. Probuzení druhé, do pokoje už svítí slunce. Vyjdu na zápraží. Od severozápadu se valí černé mraky, jako když se na Springfield valí katastrofa, jako když Homer naštve Boha.

Bude devět, začínám organizovat. Dopoledne vyzvedneme bráchu, na oběd dorazí švagrová (oficiálně bývalá, ale na některých věcech rozvod nic nezměnil), ve dvě máme být na místě, na pátou je domluvená návštěva a večer už chceme být v Praze. Všechno do sebe zapadá. Předávám syna manželovi a chystáme se s mámou k odjezdu. „Nemáme vzít kluka s sebou?“ ptá se. Nahlédnu do máminy ložnice, kde je pod duchnami zachrutá čtrnáctiletá kopie mého o sedm let staršího bratra. „Nech ho spát, má prázdniny.“

Reklama
Reklama

První zastávka v OBI. S pytli bílých valounů v autě pokračujeme do města. Rozprší se, chvíli se dětinsky přetahujeme o deštník, ale cestou k bankomatu stejně zmokneme. Pak jedeme pro bráchu. Chtěla bych být naštvaná, stejně jako těch posledních pět příšerných měsíců, ale cítím, jak se mi stahuje hrdlo a úzkost ve mně štrachá studenou rukou. Chvíli čekáme, než nám ho vydají. Máma podepisuje příslušnou kolonku v obyčejném školním sešitu. Cestou domů nás to přemůže. Máma řídí, já mám tašku s urnou na klíně, obě pláčeme. Parkujeme u domu a urnu necháváme v autě. „Neměl to tady rád, tak to tu ještě chvíli musí vydržet,“ říkáme si. Venku se setmělo, už zase prší a silný vítr ohýbá větve stromů. Tísnivou atmosféru oběda ředí půlroční František.

Ve dvě na hřbitov, máma sama v autě, s bráchou na podlaze. Šlachovitý kameník v ustřižených montérkách už na nás čeká. Uloží urnu do hrobu, synovec se švagrovou k ní přidávají drobné předměty. „Měli jsme koupit ještě marlbora,“ odlehčí situaci. „Nebo plněnou papriku,“ jdu o krok dál. Pavouk v krátkých kalhotách přiklopí hrob, přilepí náhrobní desku tmelem a zmizí. Z auta přineseme pytle s valouny a vysypeme jimi hrob. Máma na žulovou desku postaví vázu s bílými chryzantémami. Bráchova čtrnáctiletá kopie oblečená v jeho kožené bundě zapaluje svíčku a pokládá růži – scéna jako z béčkového filmu. Já jsem nepřinesla nic, i to je symbolické. Mlčky stojíme a trochu nechápavě civíme na čerstvý hrob. Jako by až teď nebylo cesty zpět. „Budiž mu země lehká,“ zlomí se mámě hlas.

Trousíme se domů, do kuchyně k čaji a hromadě špinavého nádobí od oběda, a já myslím na to, že nechtěl ani parte, ani pohřeb, ani hrob, ale to jsme se z dopisu na rozloučenou dozvěděli až před několika týdny, když nám ho policie vrátila. „On se nás taky na nic neptal a udělal si to po svým,“ zavzdorovala máma se švagrovou. Logika pozůstalých. Poslední truc.

Balíme, vyčerpání a nával emocí si vybírá své. S třeštící hlavou po celém domě sbírám plenky, lahvičky a hračky. Na návštěvě u kamaráda zavzpomínáme na staré punkové časy. Jak úlevné je tlachat nad hrnkem čaje, v kočárcích vrní děti a okny probleskuje slunce. Pozdě odpoledne zamíříme domů. Nemáme sílu vybalovat. Uložíme Františka a na uklidněnou a dobrou noc si pustíme další díl temného detektivního vyšetřování. Sleduji ho absolutně bez zájmu. Potřebovala bych mluvit o dnešním dni, o tom, že to konečně máme za sebou, a o tom, jak s tím všichni máme žít, ale nejde to. Z posledních sil sprcha. Před ulehnutím opatrně přenáším malé tělíčko z naší postele do dětské postýlky. Nejpozději za tři hodiny bude zase zpátky. Zase se probudím vysoko nad ránem.

Věra Chmelárová,
na mateřské dovolené

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte