Martin Vopěnka je zkušený a produktivní autor. Má za sebou prózy inspirované cestovatelskými zážitky z hor či z Antarktidy, napsal několik románů, ve kterých se snaží přijít na kloub tomu, co se děje s naším světem a společností. Nevypráví mikropříběhy o každodenních životech. Přitahují ho velká témata a jeho náhled je ponurý: civilizační kolaps, zlo, násilí a krutost v mezilidských vztazích, člověk jako nehumánní stroj. Jeho pohled nezabírá jen prostor teď a tady, rozšiřuje se až k fungování a poznatelnosti vesmíru. Zároveň dbá o čtenářskou atraktivnost; prózy buduje na výrazné dějové linii a sugestivním prostředí, stejně jako na zřetelně vytesaných postavách.
Dosavadním vrcholem jeho tvorby je nejspíš trilogie Spící město,Spící spravedlnost a Spící tajemství, v níž vybudoval svébytný a tajemný svět a zároveň dal prostor dětským postavám jakožto akčním hrdinům. Zjevně se tu pokusil oslovit publikum z řad dospívající mládeže a najít si místo v povědomí čtenářů současné fantazijní literatury, jak ji reprezentuje třeba George R. R. Martin. Dalším krokem na této cestě je rozsáhlý román Nová planeta. Opět cílí na čtenáře, kteří jsou doma ve fantazijních světech, ale zároveň by měl poskytnout plnohodnotnou četbu i čtenářům dospělým, jež zaujme spíše téma, které vyplývá z celku příběhu.
Mezi Tarzanem a Mojžíšem
Nová planeta začíná jako sci-fi. Ocitáme se v budoucnosti, kde virtuální realita vytlačila vše, co se jeví jako nehygienické, nebezpečné či neúčelné. Vládne tu depersonalizované Velké centrum, místo prací vytížených rodičů o děti pečují instituce a programy. Protože svět vnímáme očima dvanáctiletého chlapce Daniela, je pochopitelný i utopický rámec, do něhož je obraz zasazen. Dítě přejímá od dospělých vykladačů bezmezný obdiv k tomu, co civilizace „vyvolených“ dokázala vytvořit. Daniel vnímá svět kolem a je hlavním hrdinou, ale příběh nám sděluje vypravěč ve třetí osobě. A rozdíl mezi perspektivami odhaluje, že pod povrchem se skrývá orwellovská dystopie.
Běh událostí pak způsobí, že odvrácené tváři krásného nového světa je vystaven i Daniel, kterému nevlastní bratři slíbí výlet do vesmíru, ale ve skutečnosti ho pošlou do světa za zdmi Nové planety. Pokleslý svět Staré planety, od něhož se lepší civilizace odpoutala poté, co jeho vydrancováním vznikla, je pak dějištěm zbytku románu. Žánr se Danielovým transportem přesouvá k fantasy: ocitáme se ve světě středověkých parametrů a drsné přírody, kde na izolovaných místech přežívají kmeny, jimž vládne mužská fyzická síla a obživa plyne z práce otroků. Příchozí hrdina se tu ovšem prosadí vzděláním a zkušeností s civilizací mnohem vyššího typu. Respekt si získá třeba tím, že nahradí latríny „splachovacími“ záchody.
Nesčetněkrát jen o vlásek unikne smrti, ale nakonec se propracuje k moci a stane se vyvoleným vládcem. Tato volná adaptace Tarzanova příběhu se kříží a prolíná s biblickým příběhem o Josefovi a jeho bratrech z První knihy Mojžíšovy, jehož se vyprávění dovolává. Vysvětluje tím nejspíš i románový podtitul, jenž přiznává, že jde o příběhový archetyp, který se vypráví v nových kulisách.
Čitelnost obou linií ovšem přispívá k tomu, že příběh je očekávatelný – ostatně Vopěnka je spíš myslitel než velký vypravěč. Prvky vyprávění mu slouží jako šachové figurky. Coby nástroje k vyjádření myšlenek: rozum velí, imaginace slouží. Celková dějová kostra je nosná, ale pěstování tkání, jež ji mají rozpohybovat, se místy jeví hormonálně posílené. Některé pasáže jsou psány se zjevnou chutí, jinde je cítit, že musíme rychle projít nudným územím a těšit se tam, kde to bude barvité. Spíš než zaplňování příběhového prostoru autora zajímají hodnoty moci, touhy vládnout světu, surovosti, násilí, lpění na životě, ale i dětskosti či lásky.
Každý tah má účel
Vopěnka svůj imaginární svět buduje tak, jako se z lega staví podle plánku. A v tom je asi jádro dojmu rozporuplnosti a rozkolísanosti. Vypravěč se sugestivně nezastaví, pokud by líčení jen dokreslovalo atmosféru. Vše má mít svoji funkci, a tou je dopad na čtenáře. Ve vyprávění se tak střídají místa enormně silná a působivá s místy, která se čtou jako prvoplánová alegorie či traktát. Třeba vizionář a mytický zakladatel Nové planety se jmenuje Vily Scot Gates. Nad čímž asi máme výsknout: Podívejte, ono se to pojí se světem aktuálním!
Šablonovitě působí především postavy. Přes značný rozsah nezbyl prostor na jejich prokreslení. Danielovi se za léta pobytu občas zasteskne po tatínkovi a zamiluje se do dcery kmenového vůdce. Jinak slouží jen coby nástroj pro kladení otázek po smyslu toho, co se děje kolem. Jako ilustrace idejí, postojů a postrkovadlo děje je psaná i většina dialogů, byť tady možná Vopěnka reflektuje vlastní nedostatky a nechává postavy Staré planety mluvit v jednoduchých větách s minimální zásobou. O to víc pak ale skřípe, když se jich hrdina ptá stylem etnologa: „A jakou máš představu o životě?“
Přesto je Nová planeta pozoruhodným bestiářem krutosti, která vládne pokleslému světu Staré planety stejně jako cizelovanému pokroku Nové planety. Záplava scén, kde lidskost selhává a bezohlednost vítězí, jako by se ptala: Kde se bere ta ochota dát prostor zlu? Proč má zlo tak univerzální platnost? Sugestivně buduje také obrazy rozpadu; ať se ocitneme kdekoli, dobře už tam bylo a nyní se živoří na troskách někdejších výdobytků.
V možných způsobech čtení se tak skrývá i zvláštní napětí. Koho zajímá jen děj a nechá se jím ukolébat, možná se uspokojí tím, že spravedlnost vítězí. Řetězec náhod, který k happy endu vede, je však značně vratký a pod ním zůstávají především obrazy civilizačního kolapsu.
Autor je literární vědec.
Martin Vopěnka: Nová planeta. Prastarý příběh z daleké budoucnosti
Mladá fronta, 624 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
