Šťastná ruka

Trvalo to 45 let, než dostal Nobelovu cenu za literaturu někdo z části světa, jež bývala sovětským impériem. Po Alexandru Solženicynovi (Josif Brodskij ji dostal až jako Američan) se stala ve čtvrtek letošní laureátkou Světlana Alexijevičová, po matce Ukrajinka, po otci Běloruska, ve skutečnosti však potomek sovětského člověka, jenž se stal i jejím tématem.

Velikáni ruské literatury (Alexijevičová píše rusky) byli vždy mistři fikce, jejímž účelem bylo stvořit sytější obraz Ruska, než mohla nabídnout realita. Proto čteme Dostojevského romány jako pravdivou definici ruské duše. Solženicyn byl jeden z prvních, kdo pochopil, že skutečnost je barvitější než jakákoli fikce, a napsal Souostroví Gulag, mozaiku svědectví vězňů z ruských lágrů. Alexijevičová šla ještě mnohem dál.

Jak sama říká, za Dostojevského by rovněž psala fikci, jenže v dnešních časech „umění nedokáže popsat to, co se děje lidským bytostem“. Její metoda je nesmírně vyčerpávající, protože kombinuje novinařinu s literaturou v té nejnáročnější poloze. Cestuje po celém postsovětském prostoru a mluví se stovkami lidí, po letech pracného sběru se pak mění z novinářky ve spisovatelku a skládá výpovědi do celku, jenž čtenáři vyráží dech.

Nejde jen o příběhy těch, s nimiž mluvila, byť každý z nich se převyprávěn stává povídkou – ale také o jazyk. Lidé obvykle nemluví literárním jazykem, jenže Alexijevičová dokáže jejich vyprávění přepsat do formy, jež zachovává autenticitu a současně se stává literaturou…