Norské blues

Je to kapitalistická země, dominují v ní ale podniky ovládané státem. Je to ropný gigant, vyhnul se však ostentativnímu konzumu. Svérázný ekonomický model sloužil Norsku dobře několik desetiletí. Ještě v sedmdesátých letech minulého století patřila země k evropskému průměru, dnes jsou Norové bohatší než kdokoli jiný v Evropě s výjimkou Lucemburčanů. Jenže se zdá, že jim začíná docházet dech.

Norský vzestup začal v okamžiku, kdy byl v roce 1971 vytěžen z kontinentálního šelfu první barel ropy. Vlny prosperity se z energetického průmyslu šířily celou ekonomikou. Bergen se z rybářské vesnice stal industriálním centrem, vznikly zde společnosti zaměřené výhradně na těžbu ropy a plynu ze dna rozbouřených moří, hotely se zaplnily zaměstnanci ropného průmyslu. Proud peněz ještě zesílil, když se ceny ropy z deseti dolarů koncem devadesátých let minulého století začaly šplhat ke 150 dolarům v roce 2008. Ropa a plyn dnes představují zhruba čtvrtinu norského HDP a téměř polovinu jeho exportu.

Je na čem stavět

Nedávný propad cen na 50 dolarů za barel však vývoj otočil. Zisky i ceny akcií národní ropné společnosti Statoil se propadly. Ropné společnosti propustily deset procent zaměstnanců a je klidně možné, že se zbaví dalších 20 procent. Pro zemi, která se specializuje na výrobu technologií určených k těžbě z mořských hlubin, je ale stejně znepokojující také rozšíření těžby hydraulickým štěpením, jež k dobývání ropy z břidličných vrstev využívá jiných…