Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Kultura

Stolek s citróny

Když se Julian Barnes věnuje stáří

Povídková sbírka Juliana Barnese Stolek s citróny v anglickém originále vyšla v roce 2004, tedy už před jedenácti lety. Nicméně pozdržení, s nímž je nyní k dispozici v češtině, se v něčem ukazuje jako případné: svým tématem silně rezonuje s nejnovějšími Barnesovými texty, které byly naopak do češtiny přeloženy promptně: jde o novelu Vědomí konce, za niž získal autor v roce 2011 Man Bookerovu cenu, esejisticko-memoárový text Žádný důvod k obavám i zatím poslední, žánrově neurčitelnou knihu Roviny života.

V českých překladech (a v poslední době) nepatří povídky mezi nejvyhledávanější texty, neboť se prodávají ještě hůře než romány. Nakladatelství Plus je tak třeba pochválit nejen za statečnost. Právě v kratších textových útvarech se Julian Barnes podle všeho jako autor cítí nejlépe. Během dlouhé a úspěšné kariéry se pokoušel i o tradičnější románový útvar, například v historickém románu Arthur & George o životě Arthura Conana Doyla. Celkově však není přehnané tvrzení, že nejsilnější z jeho díla jsou kratší texty, zejména pokud mu umožní kombinovat několik žánrů a pohybovat se na rozhraní mezi povídkou, historickým exkurzem a esejem.

Na tenkém laně

To platí především asi o nejlepší Barnesově knize Flaubertův papoušek, v níž se prolíná život francouzského spisovatele s vypravěčovým i autorovým vlastním životem, ale též o zmíněných posledních textech, kde se výrazně posouvá do autobiografické roviny. Tato hybridita mu umožňuje naplno uplatnit to, co z něj činí geniálního spisovatele: neobyčejně bystrý pozorovací smysl, schopnost zkratky, jistou úsečnost, která však nikdy není arogantní, ale naopak vždy ponechává prostor pro čtenářovu inteligenci.

Reklama
Reklama

Řečeno jinak: Barnes, milovník všeho francouzského a znalec francouzské kultury, je brilantní chodec na tenkém laně mezi ang-
lickou flegmatičností a francouzským espritem. A rovněž povídky sebrané ve Stolku s citróny to zdařile odrážejí. Jde o texty z delšího období, často publikované časopisecky. Jejich rozpětí sahá od historických povídek přes texty korespondenční povahy až po „břichomluvecké“ texty, kdy se autor vepisuje do historicky reálných postav, například skladatele Sibelia.

Scelujícím prvkem knihy je přitom jistá posmutnělost. Motiv stáří a ohlédnutí za životem ostatně provází Barnese už od prvního románu Metroland (1980) psaného z perspektivy postaršího muže. Povaha vzpomínky, nespolehlivost paměti, faktory, jež proměňují to, jak se člověk na svůj život dívá, a v neposlední řadě i postupy vyprávění, jimiž se pokoušíme svůj život vylíčit, uchopit, dát mu smysl – to vše jsou témata, jichž se spisovatel s větší či menší intenzitou stále dotýká.

„Zítra začne zbytek jeho života. A promění ho, hodně ho promění to vědomí, kolik let z jeho dosavadního života nebylo takových, za jaká je pokládal. Zbudou mu vůbec nějaké vzpomínky, nějaká minulost neposkvrněná tím, co se dnes večer potvrdilo? Možná měla žena pravdu a měli by se pokusit společně zestárnout a spolehnout se na to, že srdce se časem zatvrdí,“ říká vypravěč povídky Příběh Matse Israelssona. Život se prostě v jistém okamžiku zlomí. Pak už následuje jen vzpomínka a nejistota.

Hledat smysl

Už jako pro mladého autora bylo pro Barnese stáří fascinující zejména tím, že nabízí zcela jiný pohled na život. V „životní moudrosti“ a zkušenostech může být přítomný sarkasmus, snad i jízlivost. A to je Barnesovi velmi blízké. Asi žádný jiný současný britský prozaik tak výstižně nepíše o posledních věcech člověka. Agnostik a ateista Barnes se může opřít maximálně o svou zkušenost a zkušenost svých rodičů; to velká vzpruha není, přesto se nepodvoluje osudu a pokouší se hledat smysl života.

Kde je? Možná v detailech a popisu různorodosti. Ovšem nic jako jediný smysl života neexistuje – a mnohdy se může jevit podivně. Hlavní hrdina povídky Na stráži tak nesnáší chování lidí při koncertech vážné hudby: ze začátku jim dává najevo nesouhlas nenápadně, pak intenzitu zvyšuje až ke konfrontaci. Začne návštěvníky upozorňovat, že nemají kašlat, smrkat, hlasitě mluvit… A jeho pohoršení postupně přerůstá v posedlost. Co zpočátku vypadá jako hlídání dobrých mravů, mění se v něco, co uzavírá hrdinu do vlastního světa.

A Barnes je velmi dobrý a pečlivý pozorovatel tohoto procesu. Při vší znepokojivosti ale není autorem existenciální úzkosti. Jeho pohled napřený ke konci je vyrovnaný, klidný a vnímavý. Jen se mnohé z této perspektivy jeví nepodstatné, ba přímo malicherné, ještě více věcí se ukazuje jako směšných – což zejména scénám z každodenního života dodává na grotesknosti.

Zdánlivá jednoduchost

Dlužno dodat, že autor má štěstí na překladatele: Flaubertova papouška skvěle převedl Miloš Urban, poslední prózy překládal Petr Fantys a s povídkami si skvěle poradil Viktor Janiš. V jeho podání si udržují detailnost i čtivost; ostatně jsou přístupnější než texty, u nichž přímé autobiografické reference přece jen trochu komplikují čtení.

Spisovatel neoslňuje metaforami, jeho jazyk je až lakonický, civilní, leč přesný. Je vynikající stylista – a jeho projev je někdy zdánlivě jednoduchý, ale opravdu jen zdánlivě. Při bližším pohledu je zjevné, nakolik je jeho styl rafinovaný a jak je promyšlená stavba každého odstavce povídek, v nichž se stále hlasitěji ozývá ještě jeden motiv spojený se smrtelností, a tím je samota.

Nakonec jsme totiž vždycky sami. „Dnes jsem zaslechl jeřáby, ale neviděl jsem je. Mraky byly příliš nízko. Ale jak jsem stál na tom kopci, slyšel jsem je, jak se ke mně seshora blíží, slyšel jsem jejich hrdelní křik, který vydávají, když letí za létem na jih. Neviditelní byli ještě krásnější, záhadnější. Znovu mě učí, co je to zvučnost. Jejich hudba, moje hudba, hudba… Když mě dnes přátelé opouštějí, nedokážu už říct, zda je to kvůli mému úspěchu, nebo selhání. Takové je stáří,“ říká vypravěč zmíněné poslední sibeliovské povídky příznačně nazvané Ticho.

Autor je překladatel.

Julian Barnes: Stolek s citróny

Přeložil Viktor Janiš, Plus, 248 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte