Dora, Markéta a Šárka v mládí tvořily trojici přátel modelového složení a k tomu odpovídajícího rodinného zázemí. Neurotickou intelektuálku, kreativní charismatickou ženu a konzervativní krásku svedla dohromady „mejdla“ ve volném bytě Dořiných rodičů-papalášů, kde alkohol, sex a absence perspektivy daly dohromady i nejednu máničku se svazačkou. Po pětatřiceti letech se na osudovém místě znovu scházejí, aby vzpomínaly a vystavily účet svým životům. To je výchozí situace, již v komorním dramatu Noc v mejdlovarněrozehrává překladatelka, spisovatelka a feministka Eva Hauserová.
Vypravěčky se zdánlivě pravidelně střídají a kapitoly nesou jejich jména, prim však hraje Dora, bioložka bez ambicí toužící po lásce. Protekční dítě, jež žilo ve velkém bytě, mělo opravdové džíny, a kdyby se nepohádalo s rodiči, jelo by do Paříže. Pro svou matku ale nikdy nebyla dost hezká, dost štíhlá ani dost průrazná; to všechno ji vzdalovalo vrstevníkům. Během večera tak kamarádkám sdělí, že minulý režim nebyl – ve srovnání s její matkou – tak špatný bez ohledu na to, že Markéta emigrovala do Francie a Šárku vyhodili ze školy. Jejich osudy si vůbec nejsou podobné a léta jako by onu propast ještě zvětšila. Ale víno rozvazuje jazyk, a tak ženy nakonec promluví o starých křivdách a traumatech i o největším tajemství svých životů – o smrtích, jež způsobily.


V knize, na kterou částečně sehnala peníze přes crowdfundingový portál a již sama označila za svého druhu psychoterapii, ukazuje Hauserová nesympatické, zklamané, přesto silné ženské postavy s komplikovaným osudem. Je přesvědčivá v dialozích a vnitřních komentářích postav, dál ale nejde; nesloupne další slupku, neodlíčí poslední zbytek šminky. Její hrdinky postrádají plastičnost, zvlášť Markéta se Šárkou. Namísto celistvosti prózy tak nakonec zůstává jakýsi scénář bez realizace. I tak by se dal sice pojmenovat jako „obraz frustrovaného mládí normalizace“ a jeho následků, jak autorka slibovala, ale záměr byl možná trochu jiný.
Autorka je spolupracovnicí Respektu.
Eva Hauserová: Noc v mejdlovárně
Argo, 189 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.









