Můj kolega Űnal je původem Turek, který od dětství žije v Německu. Vystudoval tam, získal místní občanství a nedávno se vypracoval na vedoucího vědecké skupiny v drážďanském ústavu pro výzkum cukrovky. Svůj turecký původ ale nijak neskrývá a vždy, když jsem u něj v Drážďanech, mě bere na skvělý kebab do místního bistra, které provozují jeho krajané. Navíc Űnal mluví téměř plynně slovensky, neboť jeho žena, s níž se seznámil za studií a dnes spolu mají dvě děti, pochází z Bratislavy.
Když jsme se nedávno bavili o tom, jak se žije Turkovi v Německu, Űnal prohlásil, že Drážďany jsou skvělé a že tam mají nejkrásnější mešitu v Německu, kam se chodí každý pátek modlit. Hned mi došlo, že si ze mě střílí, protože mešita na břehu Labe, na kterou ukazoval, je ve skutečnosti bývalá továrna na cigarety Yenidze postavená na začátku 20. století v orientálním stylu. Navíc byl zrovna pátek a my místo v údajné mešitě seděli o kus dál proti proudu řeky v místní vyhlášené hospodě Schillergarten. Po pár pivech však z Űnala vylezlo, že přece jen není vše v Německu ideální a že děti ve škole a on na ulici občas slyší na svoji adresu rasistické poznámky. „To však nic není proti předsudkům mé rodiny a rodičů mé ženy,“ dodal jedním dechem a začal mi vyprávět, jaké to bylo, když se s budoucí manželkou rozhodli uzavřít sňatek.
Nejprve se vypravili na Slovensko, aby tam Űnal oficiálně požádal budoucího tchána a tchyni o ruku jejich dcery. I když nakonec v Bratislavě vše dobře dopadlo, první…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
