Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
uprchlici, calais, francie, srpen 2015 Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Politika Téma

Lidé ze stanice Calais

Reportáž z místa, které nyní vyklidily francouzské úřady

Představitelé departementu Pas-de-Calais ve středu oznámili, že skončila evakuace migrantů z tábora v Calais. Na různá místa autobusy od pondělí odvezly podle odhadů médií zhruba 6 000 běženců. Podle aktivistů zde bylo ještě nedávno až 10 000 osob; mnoho z nich ale podle očekávání uteklo z tábora na jiná místa v severní Francii, aby se dál pokoušeli dostat do Británie. Přečtěte si reportáž  Tomáše Lindnera a fotografa Matěje Stránského, kteří tábor přezdívaný Džungle navštívili loni.


Reklama
Reklama

 

Když za starou chemičkou zapadne slunce, obyvatelé Džungle se vydají na cestu. Ve dvojicích. Ve skupinách po čtyřech. V šesti. Část šlape rovně: kolem desítky továren staré průmyslové zóny, podél malých rodinných domků, nákupní zónou a centrem francouzského Calais. Po dvanácti kilometrech chůze narazí na pět řad čtyři metry vysokých plotů, odpočinou si a zkusí je přelézt a proniknout na vlaky, které projíždějí tunelem pod kanálem La Manche až do bájné Británie.

„Byl jsem tam minulý týden několikrát a nemá to teď cenu zkoušet. Policisté jsou všude. Musíme počkat, až zprávy o migrantech v Eurotunelu zmizí z televize. Pak zeslábnou i kontroly,“ věří Mohmmed ze Súdánu, který se teď z Džungle místo do tunelu vydal druhou, mnohem kratší a nyní populárnější cestou – k přístavu, odkud vyjíždějí trajekty s auty a kamiony směr Dover.

Potkáváme se ve tři v noci kousek od cíle a kromě Mohmmeda vystupuje ze tmy další asi třicítka postav. Tři kluci z Egypta. Dvě neustále si šeptající kamarádky z Etiopie. Žena s miminem uvázaným v šátku na zádech. Manželský pár s asi pětiletým ospalým synem. Muži z Etiopie, Eritreje, Súdánu a Somálska. „To ne, děcko bych s sebou nevzal. Je to moc nebezpečné,“ prohodí Mohmmed, vysoký dvacátník v červené mikině s kapucí a s džínami po kolena, který před dvěma lety opustil súdánský Dárfúr a od té doby je na cestě.

Cestu najednou překříží dva policisté a zasvítí na uprchlíky baterkami. „Prosím, vraťte se,“ požádají slušně v angličtině se silným francouzským přízvukem. A třicítka lidí poslušně ustupuje. Po chvilce se dav zase pomalu přesouvá zpět na vyklizené pozice, pak se vrací policie a celá scéna se opakuje. Znovu a znovu, celou noc. „Je to taková hra,“ říká Mohmmed. „Policisté jsou slušní. Kdyby chtěli, tak to tady celé zablokují a nikdo neprojde. Stačilo by více mužů.“

V jednu chvíli skupinka běženců využije nepozornosti četníků, proklouzne dál a běží ke kamionům parkujícím v přístavu, do kterých zkusí vlézt. Mohmmed jim za chvilku volá a zjišťuje situaci. Nevyšlo to, narazili na další hlídku.

„Musíš to zkoušet a zkoušet. Nevzdat se. To mi radí kamarádi, kteří už jsou v Anglii a taky šli touhle trasou. Znám jich tam přes dvacet. Ze svojí vesnice i ze studií,“ povídá Mohmmed solidní angličtinou, kterou se částečně naučil ve škole a částečně ji odposlouchal z amerických filmů. Až nad Džunglí začne svítat, vrátí se pod černou igelitovou plachtu, kde v prostoru ověšeném ze stran barevnými koberci bydlí.

uprchlici, calais, francie, srpen 2015
Mohmmed na iPhonu koupeném v Libyi čte zprávy od přátel, kteří se snaží proniknout na kamion. • Autor: Matěj Stránský

Rvát se za život

Vchod do tábora Džungle leží jen pár metrů od oplocené dálnice, po které jezdí kamiony a auta k vysněným trajektům do Británie. Jméno jí dali sami její obyvatelé – protože je tu život tak drsný jako v opravdové džungli. U vchodu se otevírá pohled na jedno- až dvoumetrové křoví a na trávou prorostlé písečné duny severní Francie. Vykukují z nich první desítky zaprášených, pestrobarevných starých stanů a igelitové plachty připevněné ke dřevěným konstrukcím.

V Džungli bydlí asi tři tisíce lidí, kteří o sobě v minulých týdnech dali pořádně vědět. A stali se symbolem. Pro jedny symbolem bezradnosti Evropy tváří v tvář nejhorší uprchlické krizi od konce druhé světové války. Pro druhé hrozivou metaforou invaze návštěvníků z chudého světa, kteří chtějí vniknout do evropského blahobytu a způsobu života stejně nezastavitelně jako na korby manů, volv a scanií.

Ve Francii totiž stávkovali zaměstnanci lodních trajektů, a kamiony proto musely zamířit do tunelu pod kanálem La Manche. Ten se přetížením ucpal. Tvořily se před ním kilometrové zácpy, chvílemi sahající až do sousední Belgie. Pro migranty to byla jedinečná příležitost, jak dokončit svou odyseu. Lezli přes vysoké ploty chránící vjezd do tunelu. Za bílého dne se páčili do kamionů čekajících ve frontě na odbavení. Jeden muž ze Súdánu dokonce podle zpravodajských agentur čtyřicetikilometrovým tunelem skoro prošel, ačkoli je tam pouze minimum kyslíku a takovou túru vlastně nejde přežít. Výdrž a touha po lepším životě byly silnější než biologické zákony.

Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Calais, srpen 2015
Calais, srpen 2015 • Autor: Matěj Stránský
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

„Vyrůstali jsme skoro všichni ve válce, umíme běhat, schovat se, skákat přes ploty,“ komentuje to v Džungli Afghánec Alí dobrou angličtinou, kterou se naučil doma v Kábulu od bratra, povoláním tlumočníka pro americké vojáky. Vždycky to ale nedopadne dobře. Desítky obyvatel Džungle kulhají. Na ruce nebo noze mají obvazy a dlahy, jejich kotníky jsou podvrtnuté po pádech a seskocích z vysokých plotů. Vyléčí své šrámy a zlomeniny a pak to zkusí znovu. Mají za sebou několikaměsíční pochody přes Saharu. Cesty přes Turecko schovaní ve dvojitém dnu kamionu. Nebezpečnou plavbu člunem přes Středozemní moře. Proti tomu je riziko na plotech a kamionech v Calais vcelku zanedbatelné.

V Džungli se na první pohled potvrdí známý fakt: do Evropy se z krizových míst nevydávají ti nejzuboženější a nejchudší. Přicházejí ti, kdo mají sílu a vůli se o svou budoucnost porvat. Tak jako Mohmmed z Dárfúru, kterého tu potkáváme i další den. Tentokrát na kole ještě za světla vyráží směrem k Eurotunelu, který ještě předchozí noc zavrhoval. „Ale doslechl jsem se, že se devět lidí dostalo na vlak a projeli do Anglie. Byli tam brzy, ještě za světla, dobře se skryli a nepozorovaně naskákali do kamionů. Zkusím to taky.“ Ani dnes to však Mohmmedovi nevyjde. Ve dvě ráno se na kole vrátí do Džungle, pak pěšky dojde ke trajektu, kde bude do šesti ráno číhat na svou příležitost. Taky neúspěšně.

Bariéra jako prase

Mohmmed je v Džungli dva týdny a teprve se učí. „Jako nováček musíš chodit se zkušenějšími a hodně dobře se dívat, co dělají. Nikde jsme si to nemohli natrénovat,“ říká. „I když – je to celé věc štěstí. Někdo se na druhý břeh dostane po pár dnech, jiný se v Calais zasekne půl roku.“

https://video.aktualne.cz/dvtv/zivot-v-calais-jako-v-dzungli-rika-novinar/r~29957c3c470a11e58c710025900fea04

Strategií je nespočet. Někteří migranti se zachytí za nápravu kamionu a riskují pád pod rozjetá kola. Další rozříznou nožem na koberce plachtu a skryjí se pod ní. Anebo otevřou kovový kontejner, zalezou dovnitř, přátelé je zvenku zavřou a oni se pak schovají v nákladu. Mezi dřevěnými paletami, pod hromadami melounů z Řecka, v mrazicích boxech mezi flákotami masa.

„A tam poškodí zboží nebo se tam během cesty vykálejí,“ nadává Ladislav Talián, který přes Calais jezdí už přes dvacet let. Dobře ví, že zdejší krize není úplně nová – trvá už od počátku tisíciletí a nyní se jen vyhrotila. „Dříve chodili migranti po jednom a báli se. Stačilo pořádně zatroubit a utekli,“ vypráví řidič červeného manu, který se právě vrací z Anglie a na kus řeči zastavuje na malém odstavném parkovišti. „Ale nikdo proti tomu nic nedělal a problém narostl. Teď chodí po skupinách a nemůžeme se jim bránit.“

My a oni, migranti a řidiči kamionů. Jsou to dva druhy moderních nomádů, pořád na cestě. Dva projevy mizejících hranic, zkracujících se vzdáleností, stále pohyblivějšího světa, zkrátka dva proudy globalizace, jež se v Calais na malém prostoru potkávají. A v tomto přetlaku na sebe narážejí.

„Je mezi námi bariéra jako prase. Nikdy jsem s žádným migrantem nemluvil, moji kamarádi taky ne. Nedomluvíme se jazykově a hlavně tu stojíme proti sobě,“ říká Talián. „My jsme ve stresu, protože potřebujeme přivézt náklad včas a beze škod. Oni jsou ve stresu, protože se potřebují dostat do Anglie. Probíhá tady normální válka.“ To si trucker myslí už sedm let: od chvíle, kdy mu jeden naštvaný muž hodil oknem do kabiny kámen. „Má dvě a čtvrt kila, odvezl jsem si ho domů na chatu,“ líčí. „Hodil ho nějaký chlapík z křoví, protože jsem na kruhovém objezdu pořádně houkal a bránil jim nalézt do jiného kamionu přede mnou. Nějakou nepříjemnou historku vám poví každý kolega.“ Do kamionu mu ale za roky jízdy vnikl jediný migrant.

Tisk
Autor: Respekt

Ladislav Talián se musí držet přísných pravidel své firmy. Tak jako prakticky všichni čeští řidiči nesmí stovky kilometrů před Calais vůbec zastavit. Poslední zastávkou českých truckerů tak bývá parkoviště u Lutychu, nedaleko hranic s Německem. Následné tři a půl hodiny jízdy do Calais musí zvládnout bez pauzy, z opatrnosti před migranty a jejich převaděči, kteří by mohli číhat u pump a odpočívadel.

Může za to hrozba pokut. Pokud u Ladislava Taliána britští policisté v kamionu objeví migranta, vystaví mu účet na dva tisíce liber za převaděčství. Presumpce neviny tady neplatí: jejímu placení se vyhne, jen když prokáže, že opravdu ze všech sil chránil svůj vůz. Že posledních několik hodin nestavěl na nehlídaném místě (v Calais jsou dvě hlídaná parkoviště obklopená vysokými ploty). A že si nechá od úředníků na francouzské straně přístavu vydat potvrzení o absolvování nejpečlivější, ale nepovinné poslední kontroly před trajektem.

Kamiony tam pětikilometrovou rychlostí projíždějí kolem velkého rentgenu nebo pohraničníci na kontejner připevní čidla a sledují, jestli někde uvnitř netluče srdce. Běženci však často stejně projdou. „I za kontrolami je poslední parkoviště, kde vozy čekají na nalodění. A uprchlíci tam někdy proklouznou,“ říká do telefonu Milan Liška ml., syn majitele spediční firmy Fox Cargo, pro kterou pan Talián jezdí.

Džunglí s úsměvem

Procházka nejvíce vyšlapanými cestičkami Džungle – kolem keřů s ostružinami, křoví, rozšlapaných plechovek od koly, roztrhaných igelitových obalů, hromad odpadků – trvá asi půl hodiny.

Je to jako výlet mezi místy, kde se na naší planetě nejhůř žije. Tábor je totiž rozdělený do národnostních sekcí. Nejblíže vchodu vlaje na stožáru vlajka Afghánistánu a pod zelenou plachtou se tu nachází jedna ze sedmi mešit Džungle. V následné sekci Eritrejců dominuje z dřevěných klacků a bílé plachty sestavený ortodoxně křesťanský kostel – má asi desetimetrovou věž a uvnitř na zdech plakáty Ježíše a Panny Marie, které se v etiopských městech prodávají na ulicích. Následuje súdánská – většinou dárfúrská – „čtvrť“, která už vypadá trvanlivěji. Mnozí Súdánci již nechtějí pokračovat do Anglie, ve Francii požádali o vízum a čekají teď na ortel. Nedostali prý od Francie žádné ubytování, dostávají však od státu měsíčně tři sta padesát eur podpory, z nichž většinu posílají domů příbuzným. „Z toho můžou moji rodiče a sourozenci žít tři měsíce,“ slyšíme. Mezi zdejšími stany jsou už oplocené kuchyňky nebo prostory připomínající místa setkávání a hovorů v mnoha afrických vesnicích.

uprchlici, calais, francie, srpen 2015
Tady brzy otevře nová afghánská restaurace. • Autor: Matěj Stránský

Džungle existuje od dubna, předtím uprchlíci bydleli ve spoustě menších táborů rozesetých po celém Calais. Policie letos většinu z nich rozpustila, tenhle velký tábor postavený na bývalé skládce stavebních materiálů toleruje. Mění se v něco trvalého. Před měsícem francouzská vláda postavila uvnitř podél hlavních cest dřevěné sloupy s osvětlením. Organizace Lékaři světa provozuje od července ve třech dřevěných chatkách kliniku. Z nového potrubí teče voda, ve které si běženci perou prádlo a čistí zuby. Stojí tu pár desítek sprch a plastových latrín. Uprchlíci ze Súdánu založili školu francouzštiny. Stejně jsou ale zdejší podmínky pro život mnohem horší než v oficiálních uprchlických táborech provozovaných OSN na Blízkém východě.

Není tu ještě žádná administrativa, žádní lídři, žádní strážci pořádku. Ve stanech ze strachu z krádeží nikdo své cennosti nenechává. Mezi národy a vírami je mír. Tedy kromě rvačky mezi dvěma muži, která na jaře vyústila v bitku mezi Súdánci a Eritrejci, do níž se zapojily desítky mužů a skončila několika vypálenými příbytky. Atmosféra je během naší návštěvy překvapivě vstřícná. Většina osadníků – z devadesáti procent mužů – zdraví a usměje se. Většina však nemluví anglicky ani francouzsky a není tak možné o jejich životech a motivech nic zjistit, ani kdyby chtěli vyprávět.

uprchlici, calais, francie, srpen 2015
Muži ze Súdánu staví nový přístřešek v Džungli. • Autor: Matěj Stránský

Maya a Marine

Džungle se k životu probouzí kolem poledne. U vjezdu zrovna parkuje dodávka místní neziskovky Auberge des migrants (Přístřešek pro migranty) a lidem v asi padesátimetrové frontě rozdává jeden oběd za druhým. Hned vedle zaparkoval svůj modrý opel Jürgen z bavorského Fürthu a na kapotu si položil krabice plné Biblí – v arabštině, amharštině, tigrejštině… „Mám je ve dvaceti jazycích,“ říká usměvavý mladík, který má pro misionáře ideální věk – třiatřicet let.

Není sám, kdo se tu vedle upřímné pomoci snaží šířit své ideje: ve stejné odpoledne přijede i auto s britskými evangelickými misionáři a malý karavan hned za vstupem má i radikální levice z organizace No borders. „Hranice, tak jako válka a chudoba, jen zvyšují zisky bohatých,“ píše se na jednom z nalepených plakátů organizace. „Migranti nejsou naši nepřátelé. Naši nepřátelé jsou politici a kapitalisté, kteří jsou hrozbou pro nás všechny.“

Pomoc tady koordinuje i Maya Konfortiová, šedesátiletá návrhářka šperků z Calais, která v Džungli tráví každý den a bez nároku na honorář pomáhá. „Hodně jsem dřív cestovala. Stopem do Indie a do Afriky, opačným směrem, než tihle lidé dneska přicházejí. Zažila jsem často tamní pohostinnost a teď ji chci oplatit.“

Otevřená, spontánní žena na návštěvníka působí jako neoficiální ředitelka tábora. Během dvouhodinového rozhovoru k ní pořád někdo přichází a dává nevědomky nahlédnout do života Džungle. Osmiletý Afghánec Mayu jen tak obejme. Pákistánský třicátník prosí o dodání pevnějšího igelitu, který by chránil před deštěm jeho nový příbytek. Maya žádný nemá. Bělošské Jihoafričanky žijící v Británii dovezly auto plné hygienických potřeb a nevědí, jak je správně předat potřebným. Dlouhovlasý mladík z rakouské strany Zelených prosí o zodpovězení několika dotazů do zprávy, kterou chce svým spolustraníkům předat. Eritrejský mladík Birhanu prosí o nové kalhoty.

uprchlici, calais, francie, srpen 2015
Sekce eritrejských uprchlíků a dálnice vedoucí k přístavu. • Autor: Matěj Stránský

„Ty staré jsou od krve, nechci je prát a zas je nosit,“ říká. „Když jsem se k ránu vracel sám do Džungle, tak zastavilo auto, vystoupila z něj žena a dva muži, Francouzi, a do krve mě zmlátili.“

Takových přepadení bylo v Calais více: vždy to bylo černé auto, ze kterého vyskákala dvojice násilníků. Policie zatím neúspěšně pátrá. Už ví, že SPZ auta není pravá.

Maya si na papír k dlouhému seznamu potřeb připíše Birhanuovo jméno a jeho míry. Až zas nějací dobrovolníci z Francie nebo Británie přivezou oblečení – většinou second hand, někdy úplně nové –, tak z nich nějaké pěkné kalhoty vybere. „Chodím pro spoustu uprchlíků i vybírat do Western Union peníze, které jim příbuzní, mnohdy velmi vzdálení, posílají z celého světa. Nemají dokumenty a nemohli by si peníze přímo vybrat – příbuzní je tedy posílají na moje jméno,“ vypráví Maya Konfortiová.

Spousta obyvatel Calais pomáhá novým sousedům tak jako ona. Jiní ale mají strach. I když se kriminalita v minulých měsících výrazně nezvýšila, mnozí místní z opatrnosti radši přejdou na druhou stranu ulice, když jim kráčí vstříc skupinka Afričanů. Muži z Afriky a Blízkého východu jsou v ulicích pořád: každý den chodí k Eurotunelu, občas z únavy přespí v centru města nebo poblíž obchodů, kde často nakupují řidiči kamionů.

uprchlici, calais, francie, srpen 2015
Šik i v těch nejtěžších podmínkách. • Autor: Matěj Stránský

V krajských volbách tu letos zvítězila Národní fronta Marine Le Penové, která na kritice imigrace založila svůj úspěch. Problémů lákajících roztrpčené voliče do jejích řad je však v Calais a okolí víc: je to jedno z míst, kam se mohou výzkumníci vydat studovat mizení klasické evropské dělnické třídy. Továrny propouštějí, bez práce je sedmnáct procent místních a počet obyvatel klesá.

Tam, kde je vše dobré

„Cesta do supermarketu trvá hodinu až dvě. Nakoupíme tam a vozíkem nebo taxíkem zboží přivezeme,“ říká už citovaný Afghánec Alí, který prodává chipsy, sladké limonády, melouny v jednom z obchodů, které v Džungli nedávno spustily provoz. Tichý dvacátník už dostal azyl v Itálii, ale chce do Británie. „V Itálii dají snadno azyl, ale nic jiného. Nemáte kde bydlet, nemáte z čeho žít, práci nenajdete. Proto chci pryč. V Londýně a v Birminghamu mám kamarády, můžu u nich bydlet a práci někde načerno najdu tak snadno jako oni.“

Zdá se, že každý obyvatel Džungle má nějaký svůj vlastní důvod, proč chce dojít až za kanál La Manche. „V Británii se domluvím a žadatelé o azyl tam mohou studovat snáz než tady ve Francii,“ vysvětluje třeba výše citovaný Súdánec Mohmmed. Jiní ale tak konkrétní nejsou. „V Británii, tam vše je dobré,“ padá v hovorech s mladými muži, kteří ve své základní angličtině víc vysvětlit nesvedou a kvůli nízkému vzdělání o Evropě nic nevědí. „Naučím se jazyk a nějakou práci najdu, cokoli,“ padá obvykle po dotazu na další plány.

Přesuny uprchlíků po Evropě, které z Calais a několika dalších pohraničních měst učinily žhavé místo uprchlické krize, mají příčinu, o níž politici neradi mluví: příliš málo integrovanou Evropu. Každý stát má jiná azylová pravidla. Někde jsou odmítnutí žadatelé deportováni zpět do vlasti, jinde cestu zpátky nechají s přimhouřenýma očima na nich. Někde může azylant snadno pracovat a studovat, jinde nikoli. Liší se podmínky pro udělení azylu i integrační programy a mezi uprchlíky se tyto informace samozřejmě šíří. Proto putují Evropou sem a tam a v uzlových místech, jako je Calais, pak vzniká přetlak a obrazy chaosu šířené dál televizním zpravodajstvím. Většina z půlmiliardy Evropanů přitom ještě uprchlíka na vlastní oči neviděla.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte