Chlad kolem umělé hvězdy

Fotografie ukazuje zástup lidí v bílých pláštích, kteří z obrovské cívky odvíjejí kabel silný jako mužská paže. Stane se součástí jednoho z magnetů o rozměrech několikapatrového domu a po ochlazení na teplotu tak nízkou, že ji stěží najdeme i v nejmrazivějších místech kosmu, pomůže vytvořit podmínky podobné těm ve žhavých nitrech hvězd. Na jiném snímku je „poklice“ z betonu a ocelových trubek pokrývající plochu sportovního stadionu, základy pro prstencovou nádobu, v jejímž středu zavládne žár sto padesáti milionů stupňů Celsia.

Pokusný termojaderný reaktor ITER, který se stranou pozornosti rodí v jižní Francii, bude patrně nejsložitějším zařízením dosavadní historie. Ovládnutí fúze, procesu, díky němuž září hvězdy, by umožnilo získávat energii v podstatě z obyčejné mořské vody. Mezinárodní projekt s řadou partnerů a nejasnými pravomocemi ovšem generuje problémy, které zatím předčily i obavy zatvrzelých pesimistů: kvůli strmému růstu nákladů na reaktor a vše kolem něj, špatnému řízení a neustálým průtahům se kolem umělé hvězdy, jež se má uvnitř ITERu rozzářit, stahují mračna.

Manažerská noční můra

U zrodu myšlenky „tokamaku“, jejímž potomkem je ITER, stál slavný fyzik a pozdější sovětský disident Andrej Sacharov. Od roku 1951 přemýšlel o tom, jak pomocí magnetického pole spoutat v nádobě prstencového tvaru jádra vodíku a přimět je, aby překonala vzájemné odpudivé síly a začala se spojovat za vzniku velkého množství energie.

Tokamaků později vznikla řada v…