okem ekonoma
okem ekonoma • Autor: Respekt

Ačkoli se zdálo, že se prošvihl nejzazší termín, vždy se podařilo najít ještě pár dnů a vykřesat jiskru naděje. Nyní už ale jde do tuhého. Pokud se tento týden nepodaří Řecku dohodnout s věřiteli, spustí se sled dramatických událostí, které prezident ECB Mario Draghi popsal jako „nepoznané vody“. Lze ale vůbec problém Řecka vyřešit? Jak?

Na první pohled se zdá vše naprosto jasné. Pro nás. I pro Řeky. My si můžeme říci: Řekové si za svoje dluhy mohou sami, tak ať je splácejí a dají si do pořádku veřejné finance. Pohled z druhé strany ovšem říká: Naše dluhy už jsou neřešitelné, zbytečně dusí ekonomiku a nemá cenu pokračovat, pokud nedosáhneme jejich snížení, ať již dohodou či nedobrovolně.

Neférový diktát

Ač se oba pohledy na první pohled zdají neslučitelné, řešení pro Řecko existuje. Situaci ovšem komplikuje neústupnost obou stran na neudržitelných požadavcích a vyostřená rétorika.

I když jsme přesvědčeni o své pravdě, není na škodu zkusit se podívat na spor s druhým jeho očima. V případě Řecka se například vůbec nedivím, že se řeckým politikům nelíbí, když jim pánové z Washingtonu či Bruselu chtějí diktovat, jak velké mají být důchody nebo daňové sazby. Požadavek na určitou úroveň salda veřejných financí je logický, protože přímo určuje, jak se bude dluh země dále vyvíjet. Ale to, jakou kombinací změn v rozpočtových příjmech a výdajích toho dosáhnout, je na řecké vládě. Není divu, že podmínky diktované věřiteli mohou Řekové vnímat jako omezování vlastní suverenity. Česká republika si v roce 1993 také domluvila finanční pomoc od Mezinárodního měnového fondu (a část z ní dokonce čerpala a později splatila), česká vláda si ale dělala fiskální politiku podle svého.

Zásadnější je požadavek na škrtnutí části dluhu. V podstatě jde o jádro celého problému. Řecký dluh je tak vysoký (177 procent HDP), že není splatitelný. Když načrtneme aspoň trochu realistické makroekonomické a fiskální projekce, je zřejmé, že bude trvat nejméně dvě až tři desetiletí, než dluh země klesne na snesitelnou úroveň (na 60–90 procent HDP). Po celou tu dobu by řecké vlády musely udržet přiškrcené veřejné finance (rozpočtový přebytek aspoň tři procenta HDP bez úroků z dluhu) a zároveň by věřitelé (eurozóna a MMF) museli být ochotni dotovat Řecko nízkými úrokovými sazbami z půjček. Při takové vyhlídce lze chápat tvrdé vyjednávání řeckého premiéra o škrtnutí (nemalé) části dluhu.

Jak nenápadně snížit dluh

Nyní se postavme na druhou stranu šachovnice a podívejme se na spor očima věřitelů. Kardinální otázka zní: Jak může Řecko chtít ukončit či výrazně omezit fiskální konsolidaci a zároveň žádat odpuštění dluhu? I po odpuštění části dluhu je přece nutné nastavit fiskální politiku tak, aby země byla solventní, tj. aby byla schopna splácet zbylou část dluhu. Diskuse o cílových hodnotách pro primární rozpočtové saldo jsou zbytečné. Věřitelé z nich jednoduše nemohou ustoupit, pokud nemají lhát sami sobě, že dostanou zpátky peníze půjčené Řecku.

Shodou nad cílovými rozpočtovými přebytky to ovšem nekončí. Řecký argument o suverenitě sice dává smysl, ale jak věřit, že dosáhne potřebných přebytků, když pro to nechce udělat dostatečná opatření? Jeden evropský politik přirovnal Řecko k člověku, který slibuje, že zhubne, odmítá však přestat se cpát každý den čokoládou.

Už se vám rýsuje řešení řeckého problému? Jediným způsobem, jak dosáhnout dlouhodobě stabilní situace, je to, že se Řecko zaváže k fiskální disciplíně a provede patřičná, byť doma nepopulární opatření a věřitelé se smíří s částečným odpuštěním řeckého dluhu. Problém je v tom, že by politici na obou stranách museli své občany na takové řešení připravit.

David Marek
David Marek • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

Řecký premiér vyhrál volby slibem, že úsporná opatření skončí. Neskončí. Politici v ostatních zemích eurozóny by museli své občany připravit na to, že část jimi zaplacených daní, které se v podobě záchranných půjček dostaly do Řecka, už nikdy neuvidí (částečně by se to týkalo i nás, kdyby část dluhu odpustil také MMF, ať již dobrovolně či nikoli). Jak to provedou řecký premiér a jeho ministr financí, netuším. Věřitelé mají několik možností, jak „citlivě“ snížit dluh méně nápadným způsobem než přímým odpuštěním. Může jít například o prodloužení splatnosti dluhu anebo další snížení úrokové sazby záchranných úvěrů. Kdyby se například Řecku zcela odpustily úroky z dluhu, klesl by dluh země do deseti let k 90 procentům HDP, tedy na dnešní průměrné zadlužení států eurozóny. Nikdo by sice nepřišel ani o cent z peněz půjčených Řecku, jenže obětované úroky jsou také ztráta. V podstatě by šlo o skrytou dotaci ve výši zhruba sedm miliard eur ročně ve srovnání s nynějšími úrokovými náklady. Odpuštění úroků na deset let vychází podobně, jako kdyby byla přímo odepsána čtvrtina řeckého dluhu. Jenom by to nebylo tak viditelné pro laickou veřejnost. Stejný mechanismus, tj. skryté snížení dluhu, stojí za prodlužováním jeho splatnosti (peníze v budoucnosti mají nižší současnou hodnotu). 

Autor je hlavní ekonom společnosti Deloitte.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte