Zprávy o Islámském státě sleduji s jistým napětím. Několik jeho bojovníků jsem vedle řady syrských civilistů loni v lednu léčil v Sýrii v nemocnici Lékařů bez hranic. Celá oblast, kde jsme pracovali, byla plně pod jejich kontrolou. Na ranní vizitě jsem si s nimi potřásal rukou a přál jim, aby se brzy uzdravili a prožili v naší nemocnici v kopcích ostřelovaných Asadovou armádou hezký den. Byli to převážně mladší hoši, pár z nich mluvilo lépe německy nebo francouzsky než arabsky, tak jsme si i trochu zažertovali. Škoda že pak titíž chlapci přepadli náš dům a na čtyři měsíce unesli mé kolegy. Na první pohled nevypadali jako hrdlořezové, byli spíš vystrašení a unavení. Znovu jsem se jim mohl podívat do tváře na nedávném videu z popravy osmnácti syrských vojáků, kde se tváří o poznání rozhodněji. Jedním z nich byl i dvaačtyřicetiletý Francouz z předměstí Paříže, o kterém jeho strýc do médií prohlásil, že to byl takový tichý hodný chlapec. Stejně tak student medicíny z Cardiffu, který byl prý velmi slušným kamarádem, v životě neřekl sprosté slovo.
Evropa teď řeší, proč se k Islámskému státu přidávají mladí Britové, Francouzi a Němci. Jsou tak naivní, že nevědí, do čeho jdou? To také, ale jen touha po dobrodružství to nebude. Zoufalých mladíků a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
