Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Fokus

Jak zajistit svým dětem štěstí

Pavel Zacha promyšleně stvořil ze syna hokejovou hvězdu. Nyní mladíka draftovalo New Jersey

profil
profil • Autor: Ilustrace - Pavel Reisenauer

Draft hokejové NHL 2015 odstartoval podle očekávání, když jako první vystoupali na pódium floridské arény útočníci Connor McDavid (Edmonton) a Jack Eichel (Buffalo). Už z šesté pozice byl prvním zvoleným Čechem Pavel Zacha, mladý útočník oblékl dres New Jersey. Odemykáme proto nedávný text o tom, jak ho s pomocí propracovaného programu dovedl na prozatímní vrchol kariéry jeho otec.

 

Pavel Zacha nepochybuje o tom, že je úspěšný muž. Před sedmnácti lety si vytyčil cíl – že ze syna, který se měl právě narodit, vypiplá sportovní hvězdu. Dnes Pavel Zacha mladší hraje v juniorské kanadské lize, mluví se o něm jako o naději českého hokeje a patří k favoritům takzvaného draftu, kdy si talentované mladíky vybírají kluby hokejové NHL. Stát se může cokoli, ale nejspíš Zachu mladšího čeká velká kariéra. Sportovní hvězda je na světě právě tak, jak si to otec kdysi naplánoval.

Zacha senior si je svého úspěchu vědom. A to tím spíš, že není výsledkem náhody a štěstí, ale detailně promyšleného a propracovaného programu, ve kterém má každá půlhodina dosavadního synova života svůj význam, a kterému obětoval všechen svůj čas, energii a statisíce korun z rodinného rozpočtu. Protože všechno zatím vychází podle plánu, došel Pavel Zacha logicky k tomu, že objevil správný způsob, jak vychovat dítě, zajistit mu úspěch, štěstí a duševní rovnováhu. O své životní cestě napsal knihu, přednáší, nabízí inspiraci lidem přemýšlejícím o tom, co s životem svým a svých ratolestí. Nenápadný, jen v hokejovém světě známý vizionář chce pohnout světem.

Nový plán

K rozhodnutí od základů změnit svůj život a bezezbytku ho věnovat synovi vedla v případě Pavla Zachy stejná cesta jako v mnoha podobných případech. Úspěšný majitel středně velké firmy v polovině devadesátých let přemýšlel nad dvěma zásadními věcmi: jestli má s manželkou rozšířit čtyřčlennou rodinu ještě o jednoho potomka a jestli to, co doposud v životě vykonal, za něco stojí. „Zpětně viděno jsem si uvědomil, že jsem všechnu svou energii věnoval sobě,“ vypráví tichým hlasem v restauraci vysoko nad Velkým Meziříčím, odkud pochází a kde žije. Ani ne tak sobě jako spíš marnostem: čas trávil v rodinné reklamní agentuře, sportovními koníčky nebo troufalými projekty – umanul si například ve strmém svahu za městem postavit třípatrový dům, a vlastními silami ho také postavil.

Lámat dětskou vůli přes koleno je neefektivní.

Tweetni to

Při hledání nového smyslu života muž na vrcholu sil pochopil, že obě otázky mají shodnou odpověď: v lidském životě neexistuje větší hodnota – a také smysluplnější investice – než vlastní potomek, který by měl být pro svého rodiče absolutní prioritou. Jinými slovy, Pavlu Zachovi došlo, že zplodit dítě je dobrý nápad, pokud se novým, naplňujícím projektem jeho otcovského života stane snaha co nejlépe ho připravit do života a co nejúplněji ho vybavit pro životní úspěch. Mlhavá vize začala v hlavě hovorného vystudovaného právníka, který nikdy nezdvihá hlas, nanejvýš se slabě pousměje a nijak se nebojí slov jako „investice“, „racionálně“, „produkt“ či „projekt“, rychle získávat tvar.

Věrný svému přesvědčení, že rodič nemůže svému dítěti předat nic, co sám v sobě nemá, Zacha přemýšlel, jaká činnost, která zároveň může být povolání, mu v životě byla nejbližší. „Odpověď byla jednoduchá – největší opojení jsem zažíval při sportu,“ říká bývalý vrcholový volejbalista. Sport zároveň splňoval druhou podmínku správné volby. Výchova, jakou svému synovi hodlal dopřát, byla ohromnou časovou, emoční i finanční investicí, plánoval stát se dokonalým rodičem na plný úvazek. Nemělo by tedy smysl investovat do něčeho, co by později synovi nepřineslo úspěch, ale i dobré a spolehlivé živobytí, případně zajištění zbytku rodiny, která ho na vrchol donesla. V českých reáliích se „s rozumnou mírou pravděpodobnosti“, jak říká Zacha, může mladý sportovec stát světovou a podle toho také ohodnocenou hvězdou prakticky jen ve čtyřech odvětvích: fotbale, atletice, tenise či hokeji. Poslední díl skládačky zapadl: nastávající otec se rozhodl dát svému ještě nenarozenému synovi do vínku možnost stát se elitním sportovcem v jednom z těchto sportů.

Dej všechno

Se stejnou logikou, na níž si zakládá a s níž vytyčil i synův cíl, začal před jeho narozením plánovat cestu, která k němu vede. Začal studovat pediatrické publikace, studie o vývojové psychologii dětí a samozřejmě životopisy sportovců, kteří už na vrchol dosáhli. Nejvíc ho oslovil životopis tenistky Martiny Hingisové popisující extrémní dril, kterým ji matka dostrkala na místo světové jedničky, a vedle toho nenápadný poklad – životopis Arnolda Schwarzeneggera, koupený za dvacet korun v levných knihách, ve kterém kulturista, herec a politik puntičkářsky vypisuje svůj denní trénink v mládí, dávno před tím, než se stal ikonou posiloven a akčních filmů. Svéráznou kombinací porůznu nabytých znalostí, intuice a logiky vytvořil Pavel Zacha systém výchovy, který nazval „kamevéda“, což je zkratka sousloví komplexní multirozvojová výchova dítěte. Jejím smyslem je podle Zachových slov „maximální soustředění energie rodičů k naplnění maximálních cílů“.

Maximální soustředění znamená také řadu obětí. Především finančních, dokonalý servis dorůstajícímu sportovci stál rodinu dosud stovky tisíc. Nezanedbatelnou částku rodina vyšetřila tím, že se uskrovnila, oba manželé, říká zaujatý otec, „omezili společenský život a zbytné peněžní výdaje“. Stejnými argumenty, které vedly k jeho vlastní vnitřní proměně, přesvědčil Pavel Zacha o své vizi i manželku, která už v těhotenství upravila svoji stravu i životosprávu ve prospěch ještě nenarozeného sportovce. To považuje za klíčový moment. „Kamevédu nezvládne jeden rodič. Pokud ji druhý sabotuje, musí přijít nezdar. Oba rodiče musí souznít,“ říká Zacha. Obě starší dcery dokončily vysokou školu a obě úspěšně, byť ne zcela vrcholově sportovaly. Dobrodiní otcovy kamevédy se jim dostalo jen okrajově a příliš pozdě (kolem desátého roku života), „ale i přesto se jejich výkonnost významně zvýšila,“ konstatuje s uspokojením Pavel Zacha.

Plné pozornosti se dostalo jen synovi. Pavel Zacha prakticky přestal výdělečně pracovat a rodina žila z platu manželky – bankovní úřednice – a zčásti z výdělků rodinné reklamní agentury. Otec svého syna budil, vozil do školy, ze školy na běžné tréninky, sám s ním poté individuálně trénoval podle speciálních plánů, připravoval podle zásad zdravé výživy správně vyladěná jídla, hrál si s ním a nakonec ho ukládal ke spánku: byl mu k dispozici dvacet čtyři hodin denně. Volných chvil pro jinou činnost bylo minimum, protože zatímco byl syn ve škole, otec buď připravoval další program nebo odpočíval, aby byl svěží a připravený rozvíjet synovy schopnosti.

Největší pozornost věnoval rozvoji synova budoucího pracovního nástroje, těla, ale v duchu své filozofie svou výchovu neomezoval jen jedním směrem. Malý syn modeloval, aby budoval jemnou motoriku a představivost, nebo se věnoval zpěvu. Ve svém promyšleném přístupu ovšem Zacha starší dnes objevuje skuliny – například si vyčítá, že synovi nedal základy hry na klavír. Poslední výzkumy lidského mozku ukazují, že hra na klávesové nástroje podporuje orientaci v prostoru: klíčová vlastnost pro hokejového útočníka, když chce správně číst hru spoluhráčů i protihráčů. Je to nenahraditelná ztráta a promarněná šance, ale Pavel Zacha doufá, že metody, kterými synův prostorový přehled trénoval, tenhle handicap co nejvíc vyrovnají.

Ke složitému rozhodnutí „naprosto se vzdát sám sebe a stát se čistou energií, kterou plně vložím do svého dítěte“ došel podle svých slov úvahami a osobní cestou. Věřící není, jeho vlastní výchova nebyla nijak specifická. Morálka je nicméně důležitou součástí jeho filozofie. Podvádět je mimo jiné neefektivní: je samozřejmě možné například přemlouvat nebo uplatit trenéra, aby dítě hrálo v žákovské lize častěji než ostatní. Pokud ale rodič se svým dítětem míří na samotný vrchol – a to Pavel Zacha vždycky mířil –, každá zkratka a podvod se nakonec provalí a nevyplatí. Co není odpracované, vytrénované a poctivě dosažené, to ve skutečnosti neexistuje.

Pojďte se mnou

Pavel Zacha zvolil extrémní rodičovské nasazení a na svého potomka naložil extrémní požadavky. Není příliš divu, že podle svých slov potkal bezpočet lidí, kteří si nad jeho způsobem výchovy buď klepali na čelo, nebo ho měli přímo za šílence, který své dítě mrzačí. Možných námitek se nabízí dost. Zvládne dětské tělo takovou fyzickou zátěž a je dobré ho takovému vypětí vystavovat? Je tak blízký vztah s jedním z rodičů zdravý, nevyroste z něj nesamostatný podivín? Je správné po dítěti chtít maximální výkony a vystavovat ho tak neúměrnému tlaku a stresu? A hlavně: je správné dítěti určit životní cestu a pak ho na ní přísně doprovázet bez šance, že by si mohlo vybrat jinou? Na všechny tyhle námitky používá Zacha senior jeden silný argument: vlastního syna.

Pavel Zacha mladší sice za svůj život prošel naprosto mimořádným množstvím fyzického tréninku a zatížení, ale doposud nebyl ve své kariéře zraněn. Mladý hokejista – který minulý týden hrál za českou juniorskou reprezentaci na mistrovství světa v Torontu a pro delší rozhovor je nedostupný –  je, podle lidí, kteří sedmnáctiletého hokejistu znají, milým a ochotným mládencem. Ve zveřejněných rozhovorech dokáže před kamerou či mikrofonem zformulovat smysluplnou a srozumitelnou odpověď na jakoukoli otázku, což ve světě sportu – ani jinde – není samozřejmostí. Sportovní psychologové se shodují, že aby člověk obstál v tak tvrdém a konkurenčním prostředí a navíc ještě v kolektivním sportu, musí nejen dobře vycházet se spoluhráči, ale hlavně mít autentickou motivaci a ze hry skutečnou radost.

Podle Zachy staršího je snaha zlomit dětskou vůli přes koleno nejen nesprávná, ale hlavně to v jeho filozofii výchovy nedává smysl: investovat čas, energii a peníze do projektu, jehož úspěch může ztroskotat na odporu samotného dítěte, je hloupost. A že by poznal, že se vůli dospívajícího syna protiví, nepochybuje. „To, co jsem zažíval v posledních sedmnácti letech, bylo naprosto jedinečné dobrodružství. Svého syna jsem poznal naprosto dokonale, každou jeho specifickou vlastnost. S takhle detailní znalostí není možné neslyšet, co samo dítě říká, tlačit ho proti jeho vůli. Nedávalo by to smysl a šlo by to zcela proti duchu mé výchovy,“ vysvětluje Pavel Zacha.

Vybavený vědomím úspěchu a sebejistotou, s níž nazývá svou kamevédu „co do rozsahu a efektivity výstupů nejpropracovanější filozofií výchovy dítěte“, se rozhodl o svoje zkušenosti podělit. Napsal knihu, kterou vlastním nákladem vydal a v níž obsáhle popisuje svůj myšlenkový obrat a metody, jakými mladého sportovce dovedl k úspěchu. Podle svých slov má dnes několik stovek následovníků – rodičovských párů, které chtějí jít se svým dítětem stejnou cestou jako on. Neslibuje jim zaručený úspěch, ale „zhruba tisícinásobné zvýšení šancí, že jejich dítě uspěje. A to není málo.“

Zprvu uvažoval, že by si své know-how nechal jen pro sebe (a tím by zvýšil konkurenční výhodu svého syna, protože by snížil šanci, že se bude muset v budoucnu utkávat s někým podobně připraveným), ale usoudil, že je to sobecké. K rozhodnutí ho vedl také odpor k tomu, co nazývá dnešní západní výchovou. Její liberalismus je podle něj v zásadě jen skrytá lenost a neochota věnovat svému dítěti maximum.

Míří proto mnohem dál, a pokud sežene prostředky a podporu,chtěl by ve Velkém Meziříčí založit Institut kamevédy, prostřednictvím něhož by své učení mohl šířit systematičtěji. O výrobu dalších sportovců mu přitom nejde. Zacha je přesvědčen, že jeho kamevéda je univerzální návod, s jehož pomocí mohou citliví a odhodlaní rodiče s hudebním nadáním vychovat virtuosa, zdatní lingvisté překladatelskou hvězdu a podobně. Velké naděje, že by produkcí géniů změnil celý svět, si ale nedělá. „Takhle obtížná cesta je přitažlivá jen pro zlomek lidí. Rodiče, kteří se už teď o kamevédu zajímají, jsou velmi kvalitní jedinci – zpravidla vysokoškoláci se silným mravním základem, vyzrálé osobnosti. Nikdo jiný nemá šanci tak náročný projekt zvládnout,“ říká.

Uznávaný sportovní psycholog a trenér Jiří Šlédr se na Pavla Zachu a jeho teorii dívá bez zlehčování: koneckonců jeho „projekt“, pokud zatím můžeme soudit, vyšel bezchybně. V budoucnosti možných následovníků však vidí Šlédr zádrhele. Pavlu Zachovi kromě nezměrné energie, kterou do svého plánu vložil, totiž podle psychologa přálo stejně nezměrné štěstí: sešel se správný odhad nadprůměrného sportovního talentu syna, a hlavně synova ochota jej neobyčejně intenzivně rozvíjet. K opakování podle návodu je Jiří Šlédr nedůvěřivý. „Lidský mozek je nejsložitější mechanismus, jaký známe,“ vysvětluje. „Každý je jedinečný a proměnných v něm je nekonečné množství. Jediných správných a zaručených cest a metod už poznala psychologie ve své historii bezpočet – každá se nakonec ukázala jako mylná.“ 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Brolík

redaktor, Fokus

brolik
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1072
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte