Kultura Knihy

Červenobílá

Debutant Vácha napsal román, který by bylo škoda přehlédnout

Dalibor Vácha: Červenobílá
Dalibor Vácha: Červenobílá • Autor: Knižní klub

Když hned na druhé stránce jeden z hrdinů odmítne zpívat s ostatními Kde domov můj se slovy, ať jde autor tohoto nápadu kamsi, ovšem řekne to mnohem adresněji, čtenáři dojde důležitá věc. Román Červenobílá sice popisuje statečnost a útrapy československých vojáků během ruského tažení na sklonku první světové války. Ovšem jinak, než jsme zvyklí z literárních a dramatických děl prvorepublikové tradice.

Reklama
Reklama

Jihočeský učitel, historik a debutující prozaik Dalibor Vácha (34) se nevyžívá v patosu a glorifikaci všeho, čeho čeští „dobrovolci“ v bojích s bolševickou přesilou dosáhli. Ostatně právě to je hlavní důvod, proč román získal Literární cenu Knižního klubu a s ní i možnost být vydán a propagován.

„Granát vybuchl krasnogvardějcům přímo pod nohama. Roztrhal jim dolní končetiny a polovině z nich střepiny otevřely břicha, všude se válejí střeva a jejich obsah. Strašlivý zápach. Fibich se snaží nevnímat jekot smrtelně zraněných protivníků. Zabij mě! Zabij mě! Chytá ho za krví nasáklou nohavici jeden. Zabij mě! Fibich zvrací, mužovo tělo je od hrudního koše dolů proměněné v krvavé cosi… Zabij mě! Prosí nebožák a zatíná překvapivě silné prsty do Fibichova lýtka. Dobrovolec prudce kývne hlavou, skloní se a vrazí umírajícímu bodák do hrudi.“

Až nyní si můžeme udělat trochu jasnou představu o ruském tažení v letech 1914–1920.

Tweetni to

To je typická ukázka Váchova stylu. Takřka celá kniha je v podstatě jedním dlouhým naturalistickým popisem bitev a šarvátek, jimiž vojáci prošli především v letech 1918–1920. Autor několika sci-fi a hororových povídek nezapře vášeň pro gejzíry krve, roztříštěná žebra a zuby létající vzduchem po zásahu pažbou. Místy tak Červenobílá připomíná dobrodružné čtivo, ve kterém jen místo Sithského impéria a Galaktické republiky proti sobě stojí Rudá armáda a Československé legie. Nicméně pak je tu i spousta stránek, které z Váchova románu dělají jeden z důležitých počinů současné české literatury.

Skončil mohutný sen

Vácha se k legionářům dostal při praxi v prachatickém archivu, kde ho zaujal deník jednoho z dobrovolníků účastnících se ruské anabáze. Přišlo mu, že popis nelítostného boje proti Rakušanům a pak proti Rusům, zachycení šedivých dnů v upravených vagonech i pochybností o smysluplnosti tolika let strávených v cizině dost odporují tomu, co znal z dostupné heroické literatury. Začal se věnovat zkoumání osudů dalších z desítek tisíc ruských legionářů, z nichž přes čtyři tisíce padly. O jejich každodenním životě napsal diplomovou i dizertační práci – a nyní tedy román.

Kniha se odehrává v několika časových rovinách. Vácha nechtěl postupovat chronologicky, zvolil formu neustálého přebíhání (a předbíhání). Jedna z historek střídá druhou a aktéři tažení se ocitají v blátě pod palbou kulek, aby se na další stránce objevili na městském bále či ve veřejném domě, což jsou dle autora dvě nejvíce frekventovaná místa, kde bylo možné se s vojáky mimo frontové nasazení setkat.

Některé postavy jsou reálné. Plukovník Josef Jiří Švec, sebevědomý bojovník nedbalý rozkazů, kterému se vzbouří tváří v tvář drtivé přesile mužstvo a on spáchá sebevraždu. Švecova pravá ruka Karel Kutlvašr, který se stal v pouhých třiatřiceti letech generálem a do jehož rukou v květnu 1945 složil wehrmacht v Praze kapitulaci. A zejména Rudolf Medek, spisovatel a hlavní ideolog našich legií v Rusku, který se nikdy nesmířil s tím, že se legiím nepodařilo bolševiky definitivně porazit a namísto toho se musely evakuovat nekonečnou cestou z Vladivostoku přes půl zeměkoule.

Právě pokus o psychologickou drobnokresbu Medka stíhaného výčitkami a falešnými nadějemi dělá z románu víc než barvitě popsanou historii tří krvavých epizod legionářské odysey. Básník, dramatik a prozaik Medek – po válce povýšený na brigádního generála – v knize stojí jako vzdálený, do bojů nenasazovaný pozorovatel událostí při dobývání Samary, Kazaně i sibiřského ústupu k moři. Váchovi se přitom skrz něj daří vystihnout chladnoucí náladu v dobrovolném vojsku. Ta se od počátečního nadšení z jednoznačných vítězství proti „rudým“ propadala do čím dál větší skepse. „Bílí“ se ukázali jako neschopní partneři, boje uvízly na mrtvém bodě a jen díky neuvěřitelně obratnému získání Transsibiřské magistrály mohla anabáze skončit šťastným útěkem ze země: „V srdci se mu začala zhmotňovat otázka, kterou si nikdy nechtěl položit: Věří lásce k Rusku někdo jiný než já? Skončil mohutný sen? Byl někdy náš, nebo byl vždycky můj a já ho s pár dalšími cpal všem ostatním? Kdo tu byl za hlupáka? Za naivu? Já? My? Kdo?“

Zabíjení v přestrojení

O Čechoslovácích nasazených v první světové válce vyšla po revoluci řada odborných studií. Co se týče prózy, loni Odeon vydal poněkud přehlédnutou, leč fascinující novelu amerického spisovatele se slovenskými kořeny Andrewa Krivaka Dlouhý návrat. V ní se odvíjí příběh Slováka nasazeného v rakousko-uherské armádě na Piavě proti Italům, který po jeho zajetí vrcholí emigrací do Spojených států. Dalibor Vácha nedisponuje tak vytříbeným jazykem, nicméně v něčem je mu podobný. Ani on se nebojí psát tvrdě a pravdivě o lidech, které jinak očividně obdivuje.

Červenobílé – název odkazuje ke stužkám na legionářských čepicích, které je odlišovaly od bolševických protivníků – se prokousáváme pasážemi líčícími české zabíjení zajatců, diverzní akce dobrovolníků používajících nečestné finty jako přestrojení za Rudou armádu, ale i zoufalství, které v legiích nastalo, když jim nadřízení zakázali při ústupu zapálit Kazaň plnou proviantu a munice. Jistě, je to hlavně román o vojácích z malé neexistující země, kteří málem zachránili Rusko i Evropu od totality, když chtěli vstoupit až do Moskvy a zlikvidovat Lenina. Ale také je to kniha o marnosti, bezmoci, strachu a šílené touze po pomstě za padlé kamarády, jež všechny držela při životě.

Při vší úctě k Rudolfu Medkovi, Františku Langerovi či Josefu Koptovi, kteří tažení zažili na vlastní kůži a kteří o něm v následujících letech vydali nespočet literárních svědectví: až díky pohledu Dalibora Váchy si člověk může udělat alespoň trochu jasný obrázek o tom, co legionáři v Rusku v letech 1914–1920 skutečně prožívali. A že bezzubí se nakonec cítili i ti, kterým se podařilo uhnout před bolševickou pažbou.

Dalibor Vácha: Červenobílá
Knižní klub, 320 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1746

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte