Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Přestřelka v newsroomu

Nepište na sítě nic, co byste nemohli napsat do novin?

Novináři na sociálních sítích: Vyjadřujete se jako soukromá osoba, nebo jako novinář reprezentující redakci

Na co
Na co • Autor: ČTK

 

Když se vyjadřujete na sociálních sítích, děláte to jako soukromá osoba, nebo jako novinář reprezentující redakci?

 

Ondřej KundraJako novinář reprezentující redakci, z čehož je odvázaná především moje žena, protože kvůli tomu na nich trávím hodně času. Svá vyjádření si dost hlídám, nikdy třeba nepoužívám vulgarismy.

Luděk MádlVnímám to tak, že příspěvky píšu sám za sebe, ale mám přitom asi v hlavě určitý korektiv, abych něco vyloženě nepřestřelil a nevytvořil tak nějaký problém, nebo dokonce ostudu svojí redakci. Obecně ale sociální sítě považuji za poněkud uvolněnější prostředí než „oficiální“ články na webu či v novinách; na Facebooku si dovolím větší nadsázku. A otevřeně na něm fandím Arsenalu, to bych si samozřejmě jinde dovolit nemohl. :-)

Kamil FilaMám dvě tváře, které se od sebe liší jenom v detailech. Jako novinář vystupuji ve chvíli, kdy linkuji svůj článek, nebo ho nalinkuje některý kolega či čtenář a rozpoutá se okolo textu diskuse. Pak se snažím být v odpovědích co nejvěcnější. Jinak Facebook a Twitter používám čistě jako zábavu, ke sdílení vtipů, memů a GIFů. Nedokážu to prostředí brát seriózně. 

Michal ZlatkovskýJako soukromá osoba, ale s tím, že cokoli napíšu, může někdo brát jako reprezentující redakci; znamená to pro mě často nutnost se autocenzurovat - ale beru jako přirozené, že veřejné profily novinářů jsou spojovány s jejich médii.


Erik Tabery:  K této debatě nás přivedl článek v NYT, kde se píše, že několik novinářů bylo staženo třeba ze zemí, kde pokrývali nějaký konflikt, protože v nich naznačovali osobní postoje. To je zajímavé. Musím říct, že mě tak trochu Facebook „vychoval“. Je vidět, že velká část veřejnosti nerozlišuje, jestli je to komentář, či prostě post na síti. Z toho důvodu jsem mnohem opatrnější než dřív. Ale je to pořád spíš zábava, podobně jak to píše Luděk.

Tomáš LindnerNemám v tom jasno. Facebook jsem si založil jako elektronický diář přátel a známých, které jsem při cestách po světě potkal. Pořád ho tedy používám především na virtuální udržování takových kontaktů a pak pro rychlou komunikaci s blízkými přáteli, často místo e-mailu. Příspěvky na „zeď“ moc často nevkládám, když ano, tak jsou rozpolcené – někdy míří na přátele a někdy víc novinářsky. Je čas jít na Twitter, který vnímám jasněji jako novinářská nástroj.

Kamil Fila:  Nejsem si jistý, zda u všech novinářů platí, že by měli být názorově neutrální. Komentátoři nebo umělečtí kritici v principu musí mít vyhraněné názory; hodnota jejich psaní spočívá v tom, jak dobře argumentují a dokážou nastínit kontext. Jsou dva případy, kdy je vyjadřování názoru nevhodné. Zaprvé u zpravodajců nebo investigativců, kteří pracují na nějaké kauze. A druhý, ještě komplikovanější, je případ novinářů, kteří píšou o kultuře a pro své médium píší pozitivně, skrytě propagačně nebo zdánlivě neutrálně, aby vyhověli nějakým soukromým zájmům nebo zájmům média, ale na sociálních sítích náhle najdou odvahu a jsou kritičtější nebo výsměšnější. Tohle beru jako nejhorší příklad pokrytectví.

28 twitter
Twitter oznámil, že celosvětově propustí devět procent ze svých 3860 zaměstnanců. • Autor: Respekt

Luděk Mádl: Já mám na Facebooku osobní profil a vedle něj i „profesní“ stránku Luděk Mádl – Aktuálně.cz. Protože píšu hlavně o fotbalu, tak většinu svojí komunikace o něm směruju sem. Tu stránku lze vnímat i jako distribuční kanál k článkům z Aktuálně.cz, ale pro mě osobně vytváří hlavně důležitou příležitost ke komunikaci se čtenáři, od kterých tady dostávám zpětnou vazbu. A umožňuje mi to pak větší odstínění od osobního profilu, který pak vnímám o to intenzivněji jako privátnější záležitost.

Michal IschiaU svého Twitteru mám napsáno, že jde o soukromý účet, ale nikdy nezapomínám, že mě lidé vnímají jako součást Respektu. Redaktoři České televize mají dokonce u svých účtů pevně uvedeno „tweety nevyjadřují názory ČT“. Tato věta ale nic moc neřeší - redaktor je pevně spjatý s médiem a lidé ho tak vnímají. Podle mého názoru nejvíce záleží na sociální inteligenci redaktora a jeho loajalitě k médiu. Sebelepší kodex či desatero novináře na sítích tohle nenahradí.

Michal Zlatkovský:  Tak jak Luděk to nerozlišuju – profil mám veřejný, takže se čtenáři normálně komunikuju na něm. Soukromé věci na Facebook příliš nedávám, a když, tak jen pro přátele nebo jejich podskupinu. Na rozdíl od skoro všech přítomných ale píšu články jen velmi málo – FB je pro mě hlavní „publikační“ kanál, nejen doplněk k práci.

Ondřej SoukupO tom, že je užitečné být slušný, nepoužívat vulgarismy a nezastávat veřejně vyhraněné názory jsem se nejen já přesvědčil letos na Ukrajině. Na Krymu mi „zelený mužík“ při kontrole dokladů prohlížel také smartphone včetně sociálních sítí. Vzhledem k tomu, že jsem tam neměl selfie s portrétem Bandery, tak jsem byl propuštěn. Ovšem jsou desítky případů, kdy neopatrná poznámka vedla k zadržení lidí tou či onou stranou. Potom je pozdě si vyčítat používání slova ukrfašouni nebo vaťáci (oblíbená nadávka na proruské separatisty) v nevinném postu na Facebooku o půl jedné ráno.

Michal Ischia: Jak píše BBC ve svých zásadách pro soukromé účty redaktorů, všechny poučky se vlastně dají shrnout pod jednu: „Don’t do anything stupid“.

Kamil Fila: Facebook má jednu výhodu. Díky vtipům a mírnému cynismu se i sluníčkové pravdoláskařství může stát cool, protože agresivní oponenty lze odpálkovat humorem. A jak všichni víme, „hádat se po internetu je jako paraolympiáda. I když vyhrajete, pořád zůstanete retard“.

Jindřich ŠídloCítím se díky příběhu čínské arogantní báby v tomto oboru jako svého druhu průkopník, takže razím jednoduchý názor: Nepište na FB a na Twitter nic, co byste nemohli napsat do novin nebo říci v televizi. Nic jako soukromý profil veřejné osoby, což jsme tu všichni, prostě neexistuje.

Erik Tabery: Souhlasím s Jindřichem. Jinak já jsem skoro přestal na sítě psát reakce na politiku, ale důvod je jiný. Mnohdy je prvotní reakce prostě špatná. Jistý odstup je vždycky dobrý. Není pak šťastné, když člověk napíše na sítích jeden názor, a pak zcela odlišný.

Facebook Like Button
Facebook Like Button • Autor: Respekt

Ondřej Kundra: Je ale asi mírně rozdíl, když to napíšeš v ČT, kde se hlídá „objektivnost“, a když to napíšeš v soukromých novinách. Chci tím říct, že šéfové novin to tak úkorně neřeší.

Jindřich Šídlo: Ne, není to rozdíl.

Erik Tabery: No, Ondřeji, já to docela řeším. Jindřich měl tehdy pravdu, takže ta reakce byla hloupá, ale nejeden redaktor Respektu ode mě slyšel: Tohle už ne.

Jindřich Šídlo: Taky si často nad některými tweety kolegů říkám, jestli jim je úplně jasné, kde pracují a co zrovna dělají, a občas jim to musím říct.

Petr HonzejkSociální sítě se v mém pojetí mají k novinám stejně jako hospoda ke kongresovému sálu. Tedy není proč se neuvolnit, jen se dvěma limity: nepoškozovat zaměstnavatele a neohrožovat rodinu.

Jakub KalenskýVždycky jsem bral a stále beru socsítě jako prezentaci svých soukromých názorů. Legraci mám i z disclaimerů typu „tyto tweety nevyjadřují názor redakce XY“, ostatně jsem si do bio na TW s parodujícím úmyslem napsal, že „tweety nevyjadřují žádný názor“. Což je koneckonců podle mě pravda, forma 140 znaků do značné míry určuje obsah, v takovém případě se fakt nedá mluvit o „seriózním sdělení“. Nikdy jsem se taky nedokázal vnímat jako „veřejná osoba“. Na druhou stranu respektuji názor už několika svých nadřízených, že bych měl být v chování na socsítích uměřenější, než jsem býval před časem. O což se tedy poctivě snažím, a dokonce jsem za to byl i pochválen. :-)

Kamil Fila: Snažím se zachovávat ještě jedno pravidlo: nepsat názory na věci, kterým moc nerozumím, které jsem nestudoval a nemám s nimi osobní zkušenosti. Zkrátka nepodléhat pokušení moci se libovolně vyjádřit k čemukoli jen proto, že k tomu existuje politická svoboda a technické podmínky. Nemusím mít nutně názor na Ukrajinu, Rusko, Izrael, Palestinu apod. Leckdy si stačí o tom jen číst různé zdroje, srovnávat, ale nezařazovat se hned na jednu stranu.

Jindřich Šídlo: To zas moment, Kamile, to bych nemohl psát vůbec o ničem.

Ondřej Kundra:  Neříkám, že se to psát má. Nemá. Ale myslím, že když porovnáte vyjádření redaktorů ČT na FB a redaktorů novin, jsou ti z novin řekněme uvolněnější. 

Michal Ischia: Když už Jindřich naťuknul ČT, poučná byla i epizoda Roberta Záruby. Ikona sportovního kanálu těžce nesla přejmenování z ČT4 na ČT Sport a dávala to velmi otevřeně a k nelibosti vedení najevo na Twitteru („málokterá firma spláchne šest let budování značky ve chvíli, kdy si diváci zvykli. Čtyřko, díky“). V rámci kolosu ČT se to hlídá o mnoho hůř než v případě menších médií.

Facebookový profil Marka Zuckerberga
Facebookový profil Marka Zuckerberga • Autor: facebook

Kamil Fila: Předpokládám u vás, Jindřichu, hlubší sběr dat, než jsem ochotný a schopný těm tématům věnovat já. :) Navíc jsem u vás nikdy neviděl výkřik „Měli by je všechny srovnat tankama“ apod.

Jindřich Šídlo: No, svůj sběr dat bych tu radši nerozebíral, k násilí za použití tanků jsem opravdu naposledy vyzýval myslím letos v březnu po zápase Arsenalu a Chelsea, kdy jsem měl dost svěží nápad modernizace Stamford Bridge, pastoušky jedný... a už to na mě zase jde, takže radši mlčím. Mimochodem, myslím, že se vyplatí ještě jedno pravidlo, po třetím pivu se člověk má už na FB jen dívat.

Jindřich Šídlo:  Jo, a Ondřeji, to máš pravdu, jasně, že jo, proto jsem taky dobrovolně hledal v ČT hranice :-) Ale v principu je to to samé.

Michal Zlatkovský: Po třetím pivu píšu své nejlepší statusy! Většinou je teda musím ráno zase mazat...

 Kamil Fila: A s popcornem v ruce sledovat, jak se flamují ostatní. Souhlas. (I když, co chudáci my, abstinenti?)

Jindřich Šídlo: Když jsem abstinoval, byl jsem tak smutný, že se mi ani na FB nechtělo nic psát.

Jakub Kalenský: O tom stažení novinářů, kteří projevovali osobní postoje, se dozvídám až od Erika a bez přehánění mě to dost pohoršuje. Nerad se vyjadřuji klausovsky, ale to je doopravdy falešná hra na objektivitu. „Být objektivní“ neznamená „nemít na věc žádný názor“ ani „neprojevovat žádný názor“, to je prostě absurdní. Samozřejmě se nějaké osobní fandění jedné straně nemá projevovat v textu pro noviny – protože to je text pro noviny.

Ale že to někdo napíše na socsítě? Za noviny platím, abych byl kvalitně informován, a jistě pak můžu mít na autora nějaké nároky. Ale to, co si kdo kde povídá na socsítích, to je prostě jiný svět, který s novinami nemá nic společného. A mí followeři na TW mě taky za moje tweety, bohužel, neplatí.

Jindřich Šídlo: Ale samozřejmě to není jiný svět. Je to úplně stejný svět, v němž vystupuješ pod svým jménem, které je taky spojeno s médiem, pro které pracuješ. Dost špatně se to odděluje. Respetive, oddělit to nejde. A taky nejde o „objektivitu“, ale o normální štábní kulturu, což je bohužel docela normální v každé firmě, která zrovna člověku nepatří.

Jakub Kalenský: Jako že „normální štábní kultura“ je „opovažte se dát najevo, pokud byste se dopustili jakéhokoli náznaku vyložitelného jako osobní názor“?

Tomáš Lindner: Co je tedy ještě O. K. a co je za hranou? Jde ta hranice nejak popsat? Reportér NBC, o kterém psal Erik, byl stažen kvůli hashtagu horror, kterým popsal jeden izraelský nálet v Gaze. Vyvolalo to na socsítích velké protesty. Šlo o slavného bývalého reportéra Al-Džazíry, který pokrýval v roce 2011 arabské jaro – a reportéra pak NBC do Gazy opět vyslalo... Ten článek je pro zajímavost tady.

Jakub Kalenský: Jestli někdo po tweetech skutečně (stále se mi tomu nechce věřit) požaduje stejnou informační hodnotu a vybroušenou strukturu, jakou vyžaduje po textech v novinách, pak je třeba každý tweet schválit na poradě oddělení, poté na poradě vedení, nechat na něm autora několik hodin či dní pracovat, nechat na něm pracovat editora, korektora a případně i grafika s layoutérem, a ve finále ho nechat projít schválením šéfa vydání. Jo, a celý ten cirkus zaplatit.

Jindřich Šídlo: Stačí se řídit pravidlem, které jsem tu už formuloval: Vše, co napíšete na sociální sítě, by mělo mít takovou kulturu, aby to šlo otisknout v novinách.

Jakub Kalenský: Což není smyslem fungování socsítí – aby to byly druhé noviny. 

Jindřich Šídlo: Ale smyslem sociálních sítí, o kterých jsem už taky něco slyšel, rovněž není nazývat lidi, o nichž běžně píšeme ve zpravodajství, vulgárními výrazy. Respektive by nemělo být pro novináře slušného média. Což je příklad hranice, za kterou už není potřeba se vydávat.

Jakub Kalenský: Tohle je celkem jednoduchá a zřetelná hranice, kterou asi nikdo nemá problém nepřekračovat. Ale stáhnout někoho z místa konfliktu za to, že si dovolí nálet označit za horor – to je přeci jen trochu něco jiného. Nemám problém souhlasit s tím, že se nemá psát nic vulgárního o lidech, o nichž píšeme v novinách, fakt nebudu nikdy souhlasit s tím, že je na socsítích zakázáno jen naznačit, neřkuli dokonce projevit názor

Jindřich Šídlo: Myslím, že to je věc vnitřních regulí toho kterého média. Novináři to mají samozřejmě vědět dopředu.

Tomáš Lindner: Jako „zahraničáři“ mi v tom článku, který linkuji,  připadá hodně zajímavá kritika, které čelila reportérka NYT kvůli tomu, že z Gazy neposílala tweety. Přitom jakou hodnotu má taková „žhavá novinka“ na 140 znacích z místa, pokud tedy nejde o výjimečný postřeh? Podle mě vůbec žádnou, tedy krom PR daného média – jen reportérku rušší při práci na větším příběhu v dost složitých podmínkách.

Petr Honzejk: Hranice se stanovuje těžko. Pokud je evidentní, že je tweet zrovna pracovní nástroj, viz tedy reportování z Gazy nebo ČSSD, budeme na něj asi mít jiné nároky, než když půjde o evidentně soukromou záležitost, třeba gratulaci kamarádovi k něčemu. Vůbec je na zvážení, jestli by novináři neměli mít dva účty, profesní a soukromý. Jenže to zase jde proti tomu, co v našich podmínkách lidé od novinářských účtů čekají. Tedy jakýsi mix veřejného a soukromého.

Jakub Kalenský: Jinak k tomu „rušení pří práci“ – to je další věc, na kterou se můj názor dost liší od většinového vnímání socsítí jako zdržujícího elementu. Dost často jen pošlu tweet a na reakce se podívám, až když je čas. Poslat tweet je jako poslat smsku – a při práci na nějakém větším příběhu člověk těch telefonátů a smsek přeci udělá stovky... Na druhou stranu mě překvapuje, že neposílání tweetů může být důvodem ke kritice. Nevím o podobném přístupu v českých médiích, že by se vyžadovalo informování přes TW. Kdyby to tak bylo, pak samozřejmě ke svému TW účtu budu přistupovat úplně odlišně; a pokud bych měl nadále potřebu posílat své obvyklé plácání, zřejmě bych si zřídil nějaký alias.

Jindřich Šídlo: Já si nemyslím, že by dva účty něco řešily.

Jakub Kalenský: No mě napadly jako řešení pro situaci, kdy by moje redakce vyžadovala informování čtenářů přes TW, a tím pádem z mého TW udělala součást mé práce. Pak by tam samozřejmě nemohly být ty věci, které si tam píšu teď...

Petr Honzejk: Osobně ve spásonosnou moc "pravidel" na sociálních sítích moc nevěřím. Už z definice hraje v sociální komunikaci značnou a možná rozhodující roli cit. Cit pro situaci, kontext... Takže pokud pravidlo, tak by mělo znít: chovejte se sociálně inteligentně.

Erik Tabery: Já jsem pro jasná pravidla; nemají jít do detailu, ale je dobré, když je všichni znají. Viděl jsem tolik "přehmatů", že to asi potřeba je. Sociální sítě jsou příležitost i past. Je tu snadné vzbudit dojem, že je někdo něčím či někým posedlý. Opatrnost je tudíž na místě ne jen co do slušnosti, ale i do zvolení témat.

Petr Honzejk: Bojím se, Eriku, že to je cesta ke kastraci sociálních sítí jako svébytného média. Lidé tam s tebou chtějí komunikovat jako s člověkem, ne jako s institucí. Když se svážeme pravidly, komunikace nutně zkožení.

Jakub Kalenský: Takhle abstraktně mi to zní moc dobře, ale asi bych ta pravidla potřeboval vidět v praxi. A pokud by to kupříkladu měla být naprostá absence názoru, zřejmě bych měl pocit, že dárci těch pravidel přeskočilo.

Jindřich Šídlo: Tak to potom nepiš na Twitter.

Erik Tabery: Ano, Petře, rozhodně to povede k jisté kastraci, ale řekl bych, že ne dramaticky. Bude to něco jak že víme, že nemáme o někam psát, že je to "kretén". Pokud jde o názory, ty se asi omezovat nemusí, ale stejně to občas děláme, ne? Já tedy rozhodně zvažuji, co na sítě a co do printu. Jinak, Jakube, jestli se nepletu, tak pravidla už se chystají.

Luděk Mádl: Mohli byste si na to sednout se šéfredaktorem Mladé fronty Dnes. V hledání (ne)možného na sociálních sítích má spoustu zkušeností.:-) (konec vtipu)

Erik Tabery: Ano, Plesl ukázal, jak sítě mohou definitivně zničit něčí pověst.

Jakub Kalenský: Určitě to taky zvažuju - i když ne vždycky a ne se stejnou důsledností jako do printu. U TW účtů politiků nečekám, že tam najdu jen to, co by mohlo do tiskové zprávy nebo do návrhu zákona. Přístup aktivních socsíťařů Bělobrádka a Jurečky je mi výrazně sympatičtější než kožené vyvěšování fotek starosty navštěvujícího domov důchodců.

Erik Tabery: To souhlasím.

Petr Honzejk: Pravidla říkající, že nemáme o nikom psát, že je "kretén", jsou pro sociálně inteligentního tvora zbytečná. Pro neinteligentního taky, ten udělá nějaký, v pravidlech nepopsaný, průšvih vždycky... Bojím se ale, že sklouzneme k jakémusi inženýrství sociální komunikace, z čehož mě tak nějak neurčité mrazí. A tyhle projevy jakési industrializace novinařiny, něčeho, co jde proti podstatě profese, která je vždy nejen profesí, jsou stále četnější...

Jindřich Šídlo: No tak, že by to sepisoval někdo, kdo nikdy FB nebo Twitter v životě neviděl, toho bych se asi nebál

Luděk Mádl: Tak to tam, páni šéfredaktoři, prosím trochu pohlídejte.

Erik Tabery: Petře, to není industrializace, to jsou pravidla, kterých je přece naše profese plná. A je fakt, že když kdokoli z Respektu cokoli napíše na sítě, v tu chvíli jsou pod tím komentáře: Tak tohle si myslí Respekt?

Petr Honzejk: Takže s komentáři není třeba se vyrovnat, nýbrž jim předcházet?

Jakub Kalenský: Tak se pod to má přeci napsat "Ne, tady nečtete Respekt, ale sociální sítě" :-) Nejde přece vytvářet pravidlo pro redaktory kvůli nějaké reakci. Určitě přeci Respekt nevytváří pravidla pokaždé, když o něm nějaký člen hradní partičky napíše, že je to levicová žumpa...

Erik Tabery: Neblázněte, takhle jsem to nemyslel; jen to, že chování jednotlivců má vliv na vnímání titulů. To je celé. Proto je opatrnost na místě. Ale, jak psal Jindřich, nebál bych se. Snad to budou sepisovat chytří lidé.

Petr Honzejk: Každí pravidla vyhovují těm, kdo je tvoří...

Petr Honzejk: Tak doufám, že ten, kdo pravidla píše, bude věc nahlížet podobně jako já, abych nemusel stát v pozoru vždy korektní obsahové i formální spisovnosti.

Michal Ischia: Pokud vůbec nějaká pravidla nebo spíše doporučení, líbila by se mi v tomhle stylu. Mimochodem heslo „You are one tweet away from being fired“ jsem měl dlouho pověšené na nástěnce na Letné. Je dobré si to občas připomínat.

Jakub Kalenský: To „chování jednotlivců má vliv na vnímání titulů“ je zajímavý... Asi to do nějaké míry pravda je, ale když dám zase protipříklad – fakt budu posuzovat úroveň celého jednoho média na základě toho, že kupříkladu nejmenovaný redaktor stráví celý kongres ODS tak namol, že si musí sbírat jídlo ze země (true story)? Přijde mi vážně snazší cesta dokola vysvětlovat, že úroveň textů v médiu je prostě zásadně odlišná od úrovní jakýchkoliv tweetů či jinak vytržených výkřiků. 

Luděk Mádl: A jakou formou to chceš těm čtenářům pořád dokola vysvětlovat?

Erik Tabery: Přesně, to se nedá.

Jakub Kalenský: No na těch socsítích, když už se té záměny dopustí...

Petr Honzejk: Být Michalem Zlatkovským, vymínil bych si u tvůrců pravidel, že Brno se nebude považovat za sprosté slovo.

Michal Ischia: No u Respektu k záměně za oficiální výstup média dochází poměrně často. Mívám při tom jako správce redakčních profilů docela dilema, jak na to reagovat. Je hloupé napsat k tomu oficiální stanovisko „to je názor jen jednoho redaktora...“. Takže souhlas, že je tohle třeba redaktorům vysvětlovat, upozorňovat je na to. Ale obávám se, že to do pravidel účinně svázat nelze – vždy to bude hlavně o pečlivé komunikaci a vzdělávání. 

Jakub Kalenský: Rozumím, že nechcete takhle potápět kolegy. Ale snad by šla vymyslet nějaká sto desetiznaková věta vysvětlující, že sítě nelze zaměňovat pečlivou, soustředěnou, mnoha oponenturami prošlou práci celého týmu lidí, kterou přináší značka Respekt a za kterou si lidi proto platí.

Michal Ischia: Samozřejmě, to je naše práce hasit podobné „požáry“. :-)

Erik Tabery: Pokud jde o pravidla, podle mě by stačilo to, co tu už padlo: tedy dávat si pozor na to, co a jak se tam píše. Předevčírem jsem se zmínil na síti o plánu Prahy na zajišťování zástavby a druhý den jsem měl na stole z magistrátu všechny jejich publikace na to téma. Nebo návrhy na změny politiky vůči seniorům; jen z té Chelsea pořád nic. Vím o redaktorovi, který napsal na síť o jednom plánu vlády, že je to hloupost a když o tom pak měl psát, někteří se s ním nebavili, protože je prý dopředu zaujatý. Takže vidím spíš potřebu edukace, nic dramatického.

Marek Hudema: Blogy se berou jako osobnější věc než noviny či internetový portál jako takový, takže si tam člověk může dovolit napsat názor; a něco podobného by podle mého mělo fungovat i na sociálních sítích. Další věc je, jak už se tady řešilo, jestli by třeba facebookové profily opravdu neměl mít člověk dva... Když si totiž budu třeba dělat z kamarádovy fotky v komentáři legraci, je to ryze osobní dloubnutí a nemá to nic společnýho se tlustýma a plešatýma všeobecně a s mým přístupem k nim (klidně si dosaďte ženu, Araba, Číňana, černocha, postiženého, levičáka, pravičáka...). Jenže co když to tak někdo bude brát, jako že reprezentuju médium... Pokud by pak člověk měl dodržovat pravidla neutrality a snažit se o objektivitu jako v tisku, vlastně se trochu ztrácí kouzlo sociální sítě.

Erik Tabery: Mám dojem, že tu přeceňujeme znalost čtenářů, co jsou to „žánry“. Včera nám čtenář zrušil předplatné, protože se mu nelíbil článek Stanislava Billera o Gaze. I když je to na webu, v rubrice Externí hlasy a není to redaktor Respektu, dotyčný předplatitel napsal, že takové názory redaktorů Respektu číst nebude. Jasně, to se bude stávat pořád, ale dávám to jen jako příklad, že veřejnost moc nerozlišuje.

Michal Zlatkovský: No, pokud někdo bere komentář redaktora pod fotkou kamaráda míněný coby vtip jako stanovisko média, tak je mu nejspíš tak jako tak marné cokoli vysvětlovat. Jinak ale podle mě nedává smysl snažit se na socsítích o nějakou neutralitu či profesionální odstup – čtenáře právě naopak nejvíc zajímá ten osobní úhel, který z novin nebo časopisu u autora nepozná. 

Jakub Kalenský: Přece vážně nemůžeme vymýšlet nové regule pro chování kvůli každému případu, kdy se někdo zachová nepředvídatelně – tenhle princip by vedl k naprosto absurdním situacím. Zruší někdo předplatné kvůli obálce, která se mu nelíbí? Přestaňme používat na obálky červenou barvu. Splete si někdo tweet s tři dny psaným redakčním komentářem? Přestaňme vyjadřovat jakýkoli názor.  To podle mě nejde.

Erik Tabery: Neberte to tak doslovně, jen popisuji, s čím se pak médium potýká. Samozřejmě, že nebudeme rušit obálky, blogy apod. Jde jen o to si uvědomit, že sítě jsou dnes mnohdy vlivnější než média. Snáz se šíří. Vycházejí na to celé knihy, takže nad tím můžeme mávnout rukou a nebo si prostě dát trochu pozor? Proč má Jindřich tolik "sledujících"? Protože je zajímavý a ví, jak se tu pohybovat. Zároveň ale nikdy nepřekročí hranici. Vidíte v tom nějaké ochuzení? Já tedy ne.

Marek Hudema: Eriku, já nevím, jestli Jindřich nikdy nepřekročí hranici. Záleží na tom, co je hranice. Jindřich je slušný, vtipný, reaguje. Ale pokud by byla snaha, jak jsem zaznamenal v této diskusi, být až úzkostlivě neutrální, to ani Jindřich prostě není. Má názor, a myslím si, že je to dobře. A taky si nemyslím, že všechny jeho poznámky v diskusích jsou brány jako redakční komentář nebo prezentace novin. Je to zkrátka o citu, sociální sítě jsou trošku volnější žánr, zvláště v diskusích. Novinář tu má být slušný, při psaní myslet, nikoho nesrážet - ale nikoli bez vlastního názoru a bez nároku třeba i na ostrou polemiku... Sociální sítě, i pokud bychom je brali jako „oficiální“ nástroj novináře, jsou o diskusi. A k té patří osobní názor a třeba i stranění někomu – ovšem nikoliv bez argumentů.

Kamil Fila: Nejdelší přestřelka v dějinách hned po několika filmech Johna Woo a Sama Peckinpaha.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte