Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem

Knihu rozhovorů s britským historikem Tonym Judtem je radost číst

Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem
Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem • Autor: Prostor

Život intelektuála na Západě mohl být v některých případech tak vzrušující, až člověka, který prožil desítky let v pasti nudného komunismu, bere závist. Britský historik Tony Judt toho stihl opravdu hodně: díky zázemí široce rozvětvené židovské rodiny v Londýně měl už v patnácti letech načteného Marxe i Orwella, čímž se stal imunním vůči svodům ideologií, jimž podlehla jeho levicová generace šedesátých let. Dospíval v izraelském kibucu, kde mu zhořkl sionismus, studium v Cambridgi ho navedlo k samostatnému přemýšlení, pobyt ve Francii mezi snobskými intelektuály k odporu vůči akademické uzavřenosti, americké univerzity jej utvrdily v touze jít vlastní cestou. V osmdesátých letech mu došlo, že pokud chce jako historik pochopit Evropu dvacátého století, musí se zajímat také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal monumentální dílo Poválečná Evropa (česky 2007), kterým sám vešel do dějin.

Reklama
Reklama

Jenže závist není namístě: Tony Judt těsně před šedesátkou onemocněl krutou nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, a on věděl, že času, než mu úplně vypoví službu, zbývá málo. Nemohl psát, jen mluvit, a tak přistoupil na návrh svého přítele, o generaci mladšího historika Timothyho Snydera (loni vyšla česky jeho slavná práce Krvavé země), že budou vést rozhovor, z něhož vznikne kniha. Jmenuje se Intelektuál ve dvacátém století a Judt se jejího vydání už nedožil.

Společenství komunistů

Český čtenář, který by rád nahlédl do dějin politického myšlení, z něhož v praxi vybublal komunismus i fašismus, čtenář, který by chtěl pochopit roli intelektuálů na Západě, původ jejich předsudků a selhání, který by chtěl nahlédnout i osud vlastní země z nečekaného úhlu, musí tuto knihu číst. Není to přitom žádná oběť, naopak: málokterá kniha zabývající se abstraktním tématem, jakým jsou politické ideje, je tak čtivá. Možná i proto, že Judt otevírá každou kapitolu vzpomínkami na svůj život, který byl nabit setkáními se zajímavými lidmi.

Evropské myšlení bylo po většinu minulého století poznamenáno dilematem mezi komunismem a fašismem. Naprostá většina intelektuálů se pochopitelně vymezila vůči fašismu, tím však přistoupili na to, že se stanou součástí levicového tábora. Ten pak víceméně ovládl evropskou debatu, jejíž rámec tvořilo dílo Karla Marxe. „Tento německý student Hegelovy metafyziky odkázal evropské levici jedinou verzi levicového odkazu, jež byla slučitelná s místními tradicemi radikálního hněvu a jež předkládala příběh, který tyto tradice mohl transcendovat,“ říká Judt.

Paradoxně to však byl podle Judta mnohem více Marxův přítel Friedrich Engels, který zjednodušil jeho odkaz, aby mohl být přijatelný pro zaostalé Rusko. Judt vysvětluje souvislosti ruské revoluce a pozdější fascinaci levicových intelektuálů Trockým či Sovětským svazem s pochopením pro jejich selhání, i když sám mu nikdy nepodlehl. Komunisté na Západě tvořili pevné společenství, z něhož se dalo vystoupit jen za cenu osamění. „Nejtěžším nebylo pohlédnout na Stalinovy skutky, ale rozejít se se všemi ostatními, kdo věřili spolu s vámi.“

Judt přitom uznává, že i dnes máme dva různé metry, když omlouváme poblouznění komunismem, ale podobně „mladistvé omyly“ nacistů nikoli. Má to jistou logiku, která souvisí s přitažlivostí komunismu jako univerzální ideje, zatímco nacismus nic takového nenabízel a Judta nenapadá „ani jediný nacistický intelektuál, jehož úvahy by mohly obstát jako pozoruhodný historický výklad myšlení dvacátého století“. To ovšem úplně neplatí o fašismu, kdy „mnozí rumunští, italští, španělští fašističtí intelektuálové měli dlouho za to, že vyznávají určité univerzální pravdy a kategorie“. Judt je jako jeden z mála západních intelektuálů ochoten říct, že „veřejná tvář fašismu a komunismu je často v zarážející míře podobná“, a dokládá to na architektuře, kdy například budova moskevské univerzity je prakticky k nerozeznání od Mussoliniho představ o přestavbě Říma.

Neopětovaná láska

Aby bylo jasno: kniha obsahuje devět kapitol, z nichž každá se věnuje jinému tématu a levicové schizma je jen jedním z nich. Pro českého čtenáře může být nejpřitažlivější ta, v níž Judt vzpomíná na středoevropské intelektuály, k nimž se dostal díky Polákům a Timothymu Gartonu Ashovi. Do té doby vnímal dění v komunistické části Evropy jen velmi „mlhavě“. Rozhodl se soustředit na Československo, protože tomu se nevěnoval téměř nikdo, a první knihou, kterou přečetl v češtině, byly Čapkovy Hovory s TGM.

Středoevropští disidenti byli v podstatě nositeli „nejzajímavější podoby liberálního myšlení“, říká Judt. Jejich vnitřní odvržení autoritářského režimu vyústilo do originální myšlenky individuálního jednání, „jako kdyby byl člověk svobodný“. Jenže západní liberálové tuto havlovskou „nepolitiku“ nedokázali pochopit, chyběl jim pro něco takového jazyk. Tak se stalo, že Západ, jejž čeští, maďarští či polští disidenti tolik obdivovali a milovali, jim příliš nerozuměl a ani se o ně moc nezajímal. „Myslím, že tomuto prožitku neopětované lásky se nemůže vyhnout žádný alespoň trochu citlivý pozorovatel, který se ve dvacátém století setkával se Středoevropany,“ vysvětluje Judt.

Kniha je tak nabitá zajímavými postřehy o době a lidech, že ilustrativních citátů navozujících její atmosféru by mohly být stovky. Jeden za všechny: když se mladý Judt v roce 1968 účastnil v Cambridgi demonstrace proti válce ve Vietnamu a vzápětí spěchal na kolej, aby stihl večeři, vedle něj klusal policista, který na demonstraci dohlížel. „Tak jaká byla demonstrace, pane?“ zeptal se. „Docela se to vydařilo, nemyslíte?“ odpověděl Judt. A klusali dál. Byl to typický příklad tradiční britské schopnosti zvládat společenský neklid. „Tímhle způsobem se nedá dělat revoluce,“ dodává o čtyřicet let později Judt a pak popisuje úplně jinou a mnohem dramatičtější atmosféru studentských bouří v Paříži, jichž se zvědavě účastnil, byť se mu násilí a házení dlažebních kostek v duchu hesla „pod dlažbou je pláž“ příčilo.

Tony Judt uvažuje o zvláštnostech evropských národů a jejich intelektuálních elitách, jež jsou formovány dějinami, s obdivuhodným rozhledem a encyklopedickou znalostí. On sám je přitom ztělesněním angažovaného „veřejného intelektuála“, jehož status a vliv se zrodily za Dreyfusovy aféry koncem devatenáctého století. Jenže dnes? „Naše počínání je bizarní: provádíme intelektuální cvičení, které nebude mít žádné světodějné důsledky, a přesto v něm vytrváváme,“ říká. Možná má pravdu, ale Judtovo intelektuální cvičení má kouzlo, jemuž nelze odolat, neboť vyvolává čirý požitek z myšlení.

Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem
Přeložil Martin Pokorný, Prostor, 400 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte