Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Křižovatky české aristokracie

Vladimír Votýpka: Křižovatky české aristokracie
Vladimír Votýpka: Křižovatky české aristokracie • Autor: Paseka

Není mnoho tak příjemných zklamání jako to, které čtenář může prožít nad knihou historika Vladimíra Votýpky Křižovatky české aristokracie. Kdo by totiž čekal známé variace na téma šlechta versus komunismus a jeho pohůnci, bude valnou částí textu neuspokojen. Tématem je tentokrát život české šlechty v současné době a společnosti.

Reklama
Reklama

Historické kulisy tu samozřejmě jsou – nejbrutálnější v kapitole o Anně Marii Waldsteinové, která zde zpřístupňuje svůj deník z doby kolem konce války. Slouží ale spíše jako kontext, díky němuž dovedeme teprve ocenit výkony, které zástupci vybraných rodů podali po roce 1989. Kniha ostatně nezačíná kapitolou o šlechtici, ale disidentovi a porevolučním poslanci Jaroslavu Cuhrovi mladším. Po nelehkém osudu, který mu komunismus připravil, se dostal do Federálního shromáždění, kde patřil ke skupině poslanců, jež prosadila restituce šlechtického majetku. Jak v knize vysvětluje, očekávali od potomků šlechty, že u nich budou kulturní památky v dobrých rukou, a doufali, že splní funkci elitní skupiny a budou vnášet do veřejného života respekt k morálním hodnotám, smysl pro formy jednání a chování.

Pomineme-li nereálnost takového požadavku – protože nikomu nelze určovat životní cíle za něj –, je to na české poměry idea odvážná. Jak ale dokazují Votýpkovy příběhy, představitelé někdejší české šlechty ji v případě péče o restituovaný majetek naplnili více než dobře. Například Diana Sternbergová, která se vrátila do rodných Častolovic, udělala z tamního zámku výstavní ukázku. Není skanzenem židlí a obrazů, ale vypráví příběh rodiny, jež v něm po staletí žila. Navíc se stal skutečně živým místem, kam nechodí jen fanoušci historie, ale také lidé, kteří chtějí relaxovat v tamním parku nebo navštívit místní malou zoo. Zámek zkrátka žije se svým místem. V okolí Častolovic najdeme více podobných příkladů: kolowratský Rychnov nad Kněžnou, Doudleby rodu Bubnů z Litic nebo asi nejlepší ukázku péče soukromníků o svěřený majetek – Nový zámek v Kostelci nad Orlicí, který rodina Kinských ze stavu před demolicí vrátila do původní krásy a oživila jej i koncerty, výstavami, kavárnou atd.

Vladimír Votýpka však neváhá ukázat také slabiny restitučních řízení – navrácený majetek rodiny někdy málem rozkmotřil. Bylo tomu tak u potomků Jindřicha Kolowrata nebo u Podstatzkých-Lichtensteinů, kteří se vrátili do Velkého Meziříčí. Jeden z bratrů chtěl svůj podíl odkázat mimo rodinu, navíc ne do českých rukou. Zbylí sourozenci jej raději vyplatili a restituci koncentrovali do rukou jediného člena rodu.

Zatímco u správy panství a péči o historické památky tedy není o pozitivním výsledku restitučních zákonů pochyb, odpověď na otázku, zda se šlechta po listopadu osvědčila ve své původní společenské funkci, je o poznání složitější. Samozřejmě, šlechta se do českého prostředí po roce 1989 nevrátila jako společenská třída, ani nemohla. Nevrátila se nicméně ani jako výrazná elita, jak o tom snili Jaroslav Cuhra a další. Jednotliví příslušníci starých rodů dnes volí buď cestu péče o navrácený majetek, tedy uzavření se do okruhu svého regionu, nebo působí na poli charity. Takovým příkladem jsou aktivity Mathildy Nostitz-Rieneckové. Přestože se jí nepodařilo restituovat majetek v Plané, zůstala věrná své vlasti a už více než dvacet let se věnuje péči o slabozraké.

V politice jsme ale například měli a máme aristokratů skoro tak málo jako první republika, která šlechtě vyloženě nepřála. Příznačné je, že zatímco Václav Havel hned po revoluci poslal na české ambasády Belcrediho nebo Mensdorffa-Pouillyho a na Hrad povolal Schwarzenberga, jeho nástupcům už takový krok na mysl nepřišel. U svého elektorátu by za to body nezískali a jim samotným toto prostředí asi nijak blízké není, spíše naopak. Česká společnost si ostatně ve vztahu ke šlechtě drží stále distanc zakořeněný od 19. století, posílený první republikou a doražený komunismem. A ne každý by rád poslouchal názory, jaké ve Votýpkově knize projevuje Marie Podstatzká: „Socialistická generace jako by nechtěla pochopit, že mzda by měla odpovídat výsledku práce. Že za to, co uděláš dobře, dostaneš zaplaceno, ale za to, co uděláš špatně, zaplaceno dostat nemusíš. Pro sebe lidé umí hospodařit, to ano, ale pro stát už je to horší.“ Nakonec tak nad novou knihou Vladimíra Votýpky můžeme dospět k poznání, že silné a leckdy v pravém slova smyslu noblesní osudy a životní postoje českých aristokratů jsou v současné době přijímány jen těmi, kdo jim naslouchat chtějí, protože je považují za inspirativní. A těch u nás nikdy nebyla většina.

Autor je publicista.

Vladimír Votýpka: Křižovatky české aristokracie
Paseka, 280 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte