Výročí upálení: Hus hájil vlastní názor jako málokdo z našeho národa
 
Kostnický koncil (Kronika U. Richentala)
Kostnický koncil (Kronika U. Richentala) • Autor: repro Národní knihovna České republiky

Jako připomínku úmrtí Jana Husa odemykáme následující rozhovor, jenž vznikl u příležitosti 600. výročí jeho upálení. Zároveň připomínáme text Co Čech, to husita. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň nás v této situaci podpořit, staňte se předplatitelem Respektu:

 

Z Jana Husa se stala jedna z klíčových postav národního a posléze i komunistického mýtu, a tak je těžké představit si ho jako člověka z masa a kostí. Díky poutavé monografii Františka Šmahela, předního evropského odborníka na středověk, už je to ale mnohem snazší. Ve své knize Jan Hus. Život a dílo dokazuje, že cesta českého kněze k pravdě a na hranici vedla přes mnohé jeho pochybnosti a rozpory. Jedno se však nemění: „Hus měl jako málokdo z našeho národa sílu hájit vlastní názor i za cenu smrti a jeho úsilí směřovalo k tomu, co naši praotcové nazývali obecným dobrem,“ říká František Šmahel.

Lze z dobových pramenů vyčíst, jestli měl Jan Hus smysl pro humor?

Hus rozhodně nebyl škarohlídem, často například žertoval o svém jménu. Když byl mladý, nebyl právě vzorem všech ctností. Hrál šachy, popíjel pivo, jako většina chudých chlapců toužil po dobrém zabezpečení ve službách církve. Neměl dokonce ani námitky proti prodeji odpustků, sám si je v roce 1393 dokonce za poslední peníze zakoupil.Jeho život by asi proběhl bez většího vzrušení, kdyby se v roce 1402 nestal kazatelem v Betlémské kapli. Tehdy začíná Hus postupně vystupovat jako historická osobnost.

Proč právě tehdy?

Tenkrát jako dnes univerzita poskytovala mladým mistrům jen almužnu. Česká kazatelna v Betlémské kapli Husovi přinesla nejen slušné zabezpečení, ale i životní náplň. Byla to kazatelna, kde mohl nejlépe uplatnit své schopnosti. Jeho oponenti, konkurenti a žalobci mu vyčítali, že rád pečoval o svůj věhlas. Kdyby však neměl osobní charisma, lidé by za ním nechodili. Ve středověku to platilo silněji než dnes, protože šíření novinek, zpráv a informací všeho druhu převážně ještě spočívalo na mluveném slovu. Soudobí kazatelé rádi do svých promluv vkládali příběhy ze starověku a různé moralistní průpovídky, to však Hus odmítal.

Proč? Připadalo mu to laciné?

Spíš se domníval, že tyto zábavné historky odvádějí pozornost od biblického poselství. Na druhou stranu z mnoha žalob na Husa víme, že jeho kázání byla plná osobních invektiv a všelijakých narážek na konkrétní události. A právě tyto adresné aktualizace Husovy posluchače přitahovaly, takže při jeho kázáních byla Betlémská kaple narvaná k prasknutí. Odhaduje se, že se do ní mohly vejít až tři tisíce lidí, což tehdy byla zhruba desetina obyvatel pražských měst.

Zvláštní bylo, kolik měl ženských následovnic. Mezi jeho podporovatelky patřila i manželka Václava IV., královna Žofie. Čím to bylo?

Náboženství bylo jednou z mála oblastí, pokud ne jedinou, v níž se středověké ženy mohly samostatněji projevit. Na rozdíl od mužů byla také víra pro některé z nich niternou záležitostí. V Husově době některé zámožné vdovy kolem sebe soustřeďovaly kroužky svých sousedek stejně oddaných betlémskému kazateli. Husovi tahle pozornost ze strany vlivných měštek, urozených šlechtičen a snad i královny Žofie dělala dobře. O ženách si přitom nedělal velké iluze. Panictví mu bylo vyšší hodnotou než manželství, mužskou nadřazenost sdílel se svými kolegy a ženskému rozumu nepřikládal větší váhu. Proto také svému žáku Martinovi z Volyně poradil, aby se stykům se ženami raději vyhýbal, nevěřil jejich pokrytectví při zpovědích a nebral si na faru mladou kuchařku.

Reklama
Reklama

048 A foto cudlin smahel R27
František Šmahel • Autor: Karel Cudlín

To jsem uvedl v souvislosti s jeho písemnými kazatelskými přípravami, které se odlišovaly od jeho živých vystoupení. Tyto soubory totiž zamýšlel jako pomůcku pro začínající kazatele při své betlémské škole. Nejsou to tedy přímé záznamy jeho kázání, nýbrž jen přípravy bez různých vsuvek a komentářů, kterými upoutával pozornost věřících. Podle soudobého svědectví jednou při kázání okřikl zakukleného slídiče slovy: „Ty, kuklíku, zapiš si to a odnes to do arcibiskupova dvora!“ Žádné vsuvky tohoto druhu však v jeho kazatelských sbírkách nenajdeme.

O co tenkrát v tom kázání šlo?

Byla to zřejmě nějaká invektiva proti pražským farářům, jejichž chování bylo Husovi trnem v oku. Ne náhodou zase místní faráři patřili k Husovým tvrdým kritikům. Tyto rozmíšky budily značnou pozornost. Praha byla tehdy městem kleriků, každý její dvacátý obyvatel patřil k duchovnímu stavu včetně více než tisíce univerzitních studentů.

Hus také ve svých textech často čtenáře oslovuje, jako by jim právě kázal, nabádá je slovy „slyš“, „poslouchej“. A svatý Augustin byl jednou svými bratry napomenut za to, že čte potichu, podle nich tím znevažoval slovo boží. Jaký byl ve středověku, za Husova života, vztah psaného a mluveného slova?

Znalost čtení byla ještě na počátku 15. století výsadou jen malé části obyvatelstva. Hus proto počítal s tím, že jeho české spisy budou předčítány nahlas. Samo čtení bylo složitým procesem už proto, že se ještě běžně nepoužívala interpunkční znaménka. Čtenář si proto musel nejdříve odlišit jednotlivé větné úseky, propojit je a posléze nalézt smysl celku. Četbu potichu můžeme předpokládat jen u některých zvlášť nadaných intelektuálů. Ještě složitější než četba bylo psaní. I to však studenti ovládali natolik, že si pomocí zkratek stačili zapisovat univerzitní přednášky. Nebyl to ještě těsnopis, zkracovaly se především koncovky a stereotypní slova. Něco na způsob zkratek v esemeskách, kterým však – na rozdíl od svých vnuků – nejsem schopen porozumět.

Ve své knize také zmiňujete, že Hus nechal vepsat některé ze svých textů na vnitřní zeď Betlémské kaple, že je používal podobně jako dnes učitelé PowerPoint. Ty nápisy jsou však velmi nahuštěné, jak je dokázal z kazatelny přečíst, když navíc nebyly odděleny interpunkcí?

Úlohu neutrálního prostředníka mezi Němci a Čechy často plnila latina, které byla dána přednost i pro zápisy na stěnách Betléma. Zápisy měly sloužit jako studnice věčných pravd. Byly však příliš vysoko a špatně čitelné, takže vyžadovaly překladatele a interpreta. Jako pomůcky při kázání se snad používaly přenosné tabule s malovanými náboženskými nebo aktuálními výjevy. Katechizační pomůckou byly spíše české nápisy modliteb, Desatera a Věřím v Boha.

A co němčina?

Na Starém Městě převládala. A protože Betlémská kaple ležela uprostřed německého okrsku, docházelo tu čas od času k ostrým sporům s místními usedlíky. Až do roku 1408 staroměstskou radu ovládali Němci – z osmnácti křesel jich někdy měli až šestnáct. Z příkazu krále Václava IV. čeští konšelé získali na radnici převahu a krátce nato panovník Dekretem kutnohorským změnil poměr hlasů i na univerzitě. Právě v této době se Hus stával vůdcem české reformní strany.

Reformátor a heretik

Jaké životní zkušenosti vlastně Husa formovaly? Co ho přimělo k tomu, aby se odvážil veřejně vystoupit?

První cenné zkušenosti získal už jako kazatel staroměstského kostela svatého Michala. Kolem tamní fary byla skupina zámožných, česky smýšlejících lidí, kteří v Husovi viděli nadějného kazatele a dosadili jej na uvolněné místo správce Betlémské kaple. Hus tady záhy ve službě Bohu, již začal brát velice odpovědně, získal své životní poslání. Svým zanícením zaujal i pražského arcibiskupa, který ho dokonce dvakrát pověřil úlohou kazatele na takzvaných synodách, shromážděních všeho duchovenstva. Pro Husa to bylo vyznamenání svého druhu a už tehdy se tak nesl na vlně popularity, jak by se dnes řeklo.

Upálení Jana Husa v Kronice kostnického koncilu Ulricha Richentala
Upálení Jana Husa v Kronice kostnického koncilu Ulricha Richentala • Autor: repro Národní knihovna České republiky

Kdy přišel zlom?

Postupně se Hus nespokojoval s povšechnou kritikou mravů a začal na provinilce ukazovat prstem. Zvláště měl spadeno na některé pražské faráře a mnohoobročníky – ne nepodobné dnešním poslancům s jinými funkcemi –, kteří měli jít věřícím příkladem. Současně se znelíbil německým kolegům na pražské univerzitě obhajobou filozofických a teologických tezí anglického reformátora Jana Viklefa. Hus zprvu dostal od arcibiskupa pokárání, jenže toho nedbal, takže už v roce 1409 musel čelit prvním církevním postihům. Když dal arcibiskup ve svém dvoře spálit Viklefovy knihy, roztržka vypukla naplno. Hus se nezalekl, necouvl a obdobně se o tři roky později dokázal postavit i proti vlastnímu králi, který dal souhlas s prodejem papežských odpustků. Už tehdy byly kostky vrženy a jen podpora ze strany vlivné české a moravské šlechty Husa uchránila před královým hněvem.

Z čeho Jan Hus vycházel ve svém učení? Badatelé dnes tvrdí, že většinu svých myšlenek převzal od Viklefa.

No ano, Hus si už v mládí na okraji knihy poznamenal „Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš“. Řadě Husových obhájců a ctitelů nestačil Hus, jakým byl. Chtěli z něho mít velikána se vším všudy. Vše, co vypadlo z jeho úst i pera, mělo být nanejvýš jedinečným svědectvím jeho výjimečnosti. Tak tomu ovšem nebylo. Na artistické fakultě byl Hus vyhledávaným i svědomitým učitelem. Na teologické fakultě nezářil, uspokojivě ale plnil náročné studijní povinnosti. Tím, že se plně věnoval kazatelství v Betlému, které ho také živilo, neměl čas na sepisování obsáhlých traktátů. Pokud jde o míru závislosti na Viklefovi, pak je třeba vzít na vědomí, že na rozdíl od moderní doby původnost nebyla pro středověké učence prioritou. Tu měla váha argumentů. Hus by možná přejímal z Viklefa mnohem více podnětů, kdyby se tím nevystavoval inkvizičním postihům. Ostatně i sám Viklef přejal řadu závažných podnětů od svých oxfordských předchůdců.

V čem tedy spočívala podstata Husovy kontroverze pro katolickou církev?

Vlastní neposlušností vůči církevním autoritám i ostrou kritikou duchovních, kteří žili v rozporu s příkazy božího zákona, Hus zpochybňoval mocenskou roli a duchovní nadvládu papežství i zesvětštělé církve. Postupně se stával nebezpečným vlastním nadřízeným i kolegům. Ohrožoval jejich postavení tím, že obyčejným věřícím, pokud žili v souladu s božím zákonem, dával právo – ne-li povinnost – neposlouchat ty, kdo zjevně žili ve smrtelném hříchu. A protože sám se svou vlastní neposlušností dostával do rozporu se svými nadřízenými, věnoval právě poslušnosti mimořádnou pozornost.

Neměl tím však na mysli jakoukoli neposlušnost podřízených k nadřízeným, nýbrž jen tu, která se vztahovala k takzvaným středním, neutrálním skutkům, jež nebyly ani čirým dobrem, ani čirým zlem. V jedné své obraně například napsal: „Kdyby mi papež nařídil pískat na píšťalku, stavět věže, šít a tkát šaty nebo nadívat jitrnice, neměl by můj rozum usoudit, že mi papež nařídil hloupost? Proč bych nedal v této věci přednost svému názoru před výrokem papežovým?“

Král Zikmund (Kronika U. Richentala)
Král Zikmund (Kronika U. Richentala) • Autor: repro Národní knihovna České republiky

V případě jeho odporu k vybírání odpustků tedy nešlo ani tolik o náboženský problém, ale odepření poslušnosti?

Obojí bylo ve hře, především to však pro Husa byla záležitost křesťanské morálky. Prodej plnomocných odpustků totiž vyhlásil papež Jan XXIII. (1370–1419), muž s pochybnou minulostí námořního piráta, který se snažil získat prostředky na financování války proti neapolskému králi, tedy proti jinému křesťanovi. Pro nábožensky zjitřené společenství kolem Husa to bylo v rozporu s božím zákonem.

Zmínil jste spory mezi Čechy a českými Němci. Jaký vliv měly na Husovy postoje?

Samozřejmě silný. Zdroj napětí byl především ve městech, v nichž Němci ovládali radnice. K závažnému zlomu docházelo v období pandemie černého moru, v jehož důsledku ustal příliv cizích kolonistů. Ve městech začalo přibývat české obyvatelstvo, které se hlásilo o svůj podíl na samosprávě. Bylo proto otázkou času, kdy národnostní spory mezi oběma společenstvími přerostou do konfliktní podoby. Tehdy se ovšem ještě nemluvilo o „národu“, nýbrž o „jazyku“, který byl důležitým rozlišovacím znakem mezi oběma etnickými skupinami.

A co na to Hus? Jak důležitá pro něj byla „národnostní“ otázka?

Když Hus přišel z jihočeského venkova do Prahy, měli Němci a německy mluvící cizinci ve svých rukou rozhodující moc nejen na Staroměstské radnici, ale také na univerzitě. V létě roku 1401, kdy Prahu oblehly vojenské sbory míšeňského markraběte, si Hus z kazatelny postěžoval, že Češi jsou ubožejší než psi a zmije, protože na rozdíl od nich nehájí proti cizím vetřelcům své království. K tomu později dodal, že Češi by měli být nejen podle platných zákonů, ale i podle zákona božího a přirozeného práva první v úřadech svého království, tak jako jsou Francouzi prvními ve Francii a Němci zase ve svých zemích. Sugestivně se ptal věřících pod kazatelnou: „Což by Němci snesli, aby se Čech neznalý jejich řeči stal v Německu farářem nebo biskupem?“

Jeho nacionalismus byl tedy jazykově motivovaný?

Ano, v době svého vynuceného pobytu na venkově psal více česky než latinsky a ve svých „Výkladech“ v češtině zpřístupnil i složité teologické či etické otázky. Zcela zásadní význam pro snadnější šíření česky psané literatury, hlavně té s reformním obsahem, měla mít jeho reforma českého pravopisu. Myslel tím především na své žáky, venkovské kněze, kteří často neuměli dobře latinsky.

Když tedy Václav IV. vyhlásil Dekret kutnohorský, uvítal jej?

Jistě ano, a spolu s ním naprostá většina jeho kolegů z univerzitní korporace českého národa.

Někteří badatelé spekulují o tom, jestli se na jeho přípravě dokonce nepodílel. Co je na tom pravdy?

Sám při vydání králova dekretu nebyl, nemoc ho tehdy upoutala na lůžko, patřil však mezi ty, kdo o změnu hlasů ve prospěch domácího národa usilovali. Krátce před vydáním Dekretu kutnohorského proběhl výroční kvodlibet, dnes bychom řekli panelová diskuse, na níž jeho přítel Jeroným Pražský vytyčil velmi provokativní, skoro nacionální hesla. Poprvé formuloval novodobé pojetí českého národa jako pospolitosti všech lidí jednoho jazyka, jednoho území, jedné víry a v neposlední řadě též českého původu po obou rodičích. Původ z české krve byl důležitým znakem v době, kdy většina domácích Němců buď česky hovořila, nebo se v domácí řeči dorozuměla. Jakmile se později ukázalo, že ne všichni Češi jsou pro jeho reformní změny, když se proti němu postavili i někteří jeho čeští kolegové, Hus prohlásil, že více miluje dobrého Němce než zlého Čecha, i kdyby šlo o jeho rodného bratra.

Jakou roli mělo v jeho učení přijímání podobojí?

S myšlenkou obnovit přijímání laiků z kalicha přišel Husův přítel Jakoubek ze Stříbra a snad i Mikuláš z Drážďan. Hus v kostnickém žaláři s jistými rozpaky této liturgické novince přikývl, přijímání z kalicha však na rozdíl od Jakoubka nepovažoval za nezbytnou podmínku ke spáse. Nemohl tehdy tušit, že to bude právě kalich, který se stane pojítkem a znakem celého českého reformního hnutí.

Proč byl tedy tak důležitý? Demokratizoval se díky tomu obřad přijímání svátosti?

Ano, v téhle svátostně tak významné rovině kalich smazával viditelný rozdíl mezi knězem a laikem na jedné straně a mezi muži a ženami na straně druhé. Hluboce věřící ženy po tom dávno toužily. Sienská světice Kateřina jednou vytrhla knězi prázdný kalich z ruky a zakousla se do něj v naději, že tak bude ve styku alespoň s částečkou Kristovy krve. Hus i jeho stoupenci byli většinou hluboce věřícími křesťany, bez ohledu na to, že byli v klatbě nebo odsouzeni jako kacíři. Víra hory přenáší, ale také rozděluje, je tomu tak na různých místech světa i dnes. Koneckonců rovněž z nedávné minulosti známe případy, kdy samozvaní mesiáši přivedli desítky lidí do záhuby. Vidina záhrobní spásy nemusí být přitom hlavní silou. Lidi zahání do houfu nejen bída, ale též potlačená důstojnost. To jen na okraj časté kritiky husitství a české reformace jako vředu na národní historii. Celá polovina severní Evropy přece v 16. století nastoupila cestu reformace. Jen u nás stále ještě neplatí, že dědíme celou minulost, ať už chceme či nechceme. Toto bohemocentrické hledisko nám zbytečně zakrývá širší výhledy a rozhledy.

V čem konkrétně?

V případě Husa, o němž se bavíme, se české dějepisectví ze všech sil snažilo prokázat, že směrodatným pro něho nebylo Viklefovo učení, nýbrž myšlenkové dědictví jeho domácích předchůdců, Milíče z Kroměříže a Matěje z Janova. Hus přitom na ně téměř nikdy neodkazuje, zato jsou jeho spisy přeplněné citacemi z Viklefa. Za šíření a obhajobu některých Viklefových tezí byl také odsouzen v Kostnici. Hus se ke koncilu nepřišel pouze hájit, chtěl zde církev přivést ke svým pravdám, které sdílel se svým oxfordským učitelem. Ne náhodou také v protestantském dějepisectví Viklef s Husem figurují jako předchůdci Martina Luthera. Byl to rovněž zakladatel německé reformace, kdo tiskem vydal Husův latinský spis O církvi v obrovském nákladu dvou tisíc výtisků. Luther také na počátku své dráhy prohlásil: „Byli jsme husity, aniž jsme o tom věděli.“

Nepředjímal Jan Hus v podstatě mnohé myšlenky druhého vatikánského koncilu?

Pokud jde o bohoslužbu v národním jazyce a přiblížení církve evangeliu, snad ano. Vždyť také právě v ovzduší druhého vatikánského koncilu se vynořil podnět ke katolické rehabilitaci Husa. K té nedošlo, papež Jan Pavel II. však vyslovil hlubokou lítost nad Husovou krutou smrtí.

Kdo vlastně byl Hus? Duchovní vizionář? Politik? Fanatik?

Byl to upřímně věřící katolík, který neztrácel ze zřetele zájmy své jazykově české pospolitosti. V jeho mravním zápalu ho zprvu podpořil sám pražský arcibiskup, později nalezl zastánce i na královském dvoře a v kruzích české šlechty. Rozchod s arcibiskupem i s králem Václavem IV. donutil Husa uvážit další postup. V kritických měsících roku 1412 se rozhodl jinak než většina z jeho současníků. Uvážlivě, nicméně důsledně chtěl obhájit své pravdy vyvozené z Bible. Budiž, Hus byl na rozdíl od Martina Luthera naivní, když se domníval, že koncil lze přesvědčit pouhými vývody Písma svatého. Byl ale proto duchovním vizionářem, nebo dokonce fanatikem? Ve společnosti, které totalitní režimy bezmála dvě třetiny z posledních sedmdesáti let upíraly svobodu myšlení, by se tak mohlo zdát. Ano, dokonce i v našem nynějším světě je ohýbání hřbetu údělem slabých a bezmocných. Uhýbání násilí, línou netečnost a osobní zbabělost lze pochopit a někdy i omluvit. Tyto vlastnosti by však neměly být programem.

Současná společnost je spíše agnostická. Čím myslíte, že ji dnes Hus může oslovit?

Jsem také agnostik, z čehož ještě neplyne, že neuznávám křesťanské, všelidsky platné ctnosti. Jako historik středověku se musím denně zabývat nejen církevními poměry, ale také složitými otázkami teologie, víry a pověr. Tak tomu však je i ve světě, v němž žijeme. Desetiletí husitských válek pod náboženskými korouhvemi skončilo roku 1485 smírem a vzájemnou tolerancí. Té snad jsme ještě schopni. Názory na Husa a jeho dědictví se asi nadále u nás budou různit. To mi ovšem nebrání říci sám za sebe, že Hus měl jako málokdo z našeho národa sílu hájit vlastní názor i za cenu smrti a že jeho úsilí směřovalo k tomu, co naši praotcové nazývali obecným dobrem. Jeho pravopisná reforma dodnes nám všem usnadňuje psát česky. Ani Hus však netušil, jaké komplikace přinesou jeho čárky a háčky v digitálním věku.

048 D rozhovor foto cudlin smahel577
048 D rozhovor foto cudlin smahel577 • Autor: Respekt

František Šmahel (79)

Mezinárodně uznávaný historik-medievalista. Věnuje se historii pozdního středověku, především rané české reformaci a humanismu, zabývá se též dějinami Univerzity Karlovy a pozdně středověké filozofie. Vystudoval historii, romanistiku a archivnictví na FF UK. Po absolvování vojenské služby byl ředitelem Městského muzea v Litvínově a poté (1964–1974) vědeckým pracovníkem Historického ústavu AV ČR v Praze. V letech 1975–1979 pracoval jako řidič tramvají v Praze. V roce 1980 dostal místo historika v Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře. V letech 1990–1998 působil jako ředitel Historického ústavu ČSAV, v letech 1993–1998 vedl seminář českých středověkých dějin na FF UK a poté se stal ředitelem Centra medievistických studií, kde od 2004 zastává místo zástupce ředitele. Jako profesor hostoval na mnoha zahraničních univerzitách a je držitelem řady významných ocenění, například bronzové medaile Collège de France (1983), Max Planck Research Award (1990), medaile Františka Palackého AV ČR (1998) nebo státního vyznamenání Za zásluhy I. stupně (2002). Je autorem řady knih, mimo jiné čtyřdílné Husitské revoluce (1995–1996) a Cesty Karla IV. do Francie (2006, 2010), dále je třeba z poslední doby zmínit Život a dílo Jeronýma Pražského (2010), Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku (2012) a Jan Hus. Život a dílo (2013).

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte