Andrea Volfová
Andrea Volfová • Autor: Archiv autorky

Jsou tři hodiny ráno a letadlo se pomalu snáší nad keňským Nairobi. Utahaná mžourám z okénka na spící město. Proč já vždycky z Prahy vychytám spoj, který v Africe přistává uprostřed noci! Jednu výhodu to ale má: taxíkem budu v hotelu v centru za patnáct minut namísto hodiny či více, kterou to trvá přes den. Takže se ještě můžu chvíli dospat.

V osm ráno mě vyzvedne Paska, jedna ze dvou mladých Jihosúdánců, kterým od ledna platím v Nairobi studium na střední škole. Rozhodla jsem se k tomu narychlo loni v prosinci, kdy se Jižní Súdán náhle propadl do občanské války. Paska a Džama pracovali v domě, kde jsem bydlela. Ona jako uklízečka, on jako strážník. Přestože jim oběma už bylo přes dvacet let, nevzdávali to a při práci se snažili studovat střední školu. Oba v dětství chodili do základky v uprchlickém táboře v keňské Kakumě, kam jejich rodiny jako tisíce dalších utekly před vleklou válkou mezi súdánskou vládou a jihosúdánskými rebely. Po uzavření mírové dohody v roce 2005 a vzniku Jižního Súdánu o šest let později se lidé začali vracet domů. Tam ale na nějaké pořádné studium nebyl ani čas, ani peníze.

Nasedáme do taxíku a hurá do školy. Sehnala ji Paska na doporučení nějakých příbuzných, kteří jsou rozeseti po celé východní Africe. Moje přítomnost způsobuje menší poprask. Všichni se ptají, kdo jsem. Moje maminka, sděluje jim Paska hrdě. Ředitel mě zve do pracovny na pohovor. Pochází z Indie, stejně jako majitel školy. Podnikat ve školství je prý v Keni celkem dobrý byznys, říká a vysvětluje mi, že výuka probíhá podle britských osnov a že víc než polovina studentů pochází stejně jako ti moji z okolních zemí, hlavně z Jižního Súdánu a Somálska. Ujišťuje mě při tom, že Paska i Džama jsou pilnými studenty. To vidím na vlastní oči: z pár šilinků, které mají nazbyt, si platí doučování.

Po obědě procházíme účtenky od všeho, co oba z mých peněz pořídili. „Proč Paska zaplatila na hranicích padesát dolarů za keňské vízum a teď dvě stě za povolení k pobytu a ty ne?“ ptám se Džamy. Neví. Prý má nějakou keňskou kartičku z doby, co tu bydleli, a když ji na hranici ukázal, tak ho pustili. Divím se, jak je to možné, co to asi může být za kartičku a že je ještě platná. Vytahuje ji z kapsy a ukazuje mi ji. „Proboha, Džamo, vždyť ty máš keňské občanství.“ „Aha,“ říká, „to asi díky matce, ona odtud pochází, z oblasti Kakuma, kde je ten uprchlický tábor.“ S údivem na něj zírám. „Vždyť jsem ti to, Andreo, už přece vyprávěl,“ připomíná mi. „Jsem tady všude jako doma. Můj kmen Toposa žije tady všude po okolí a naším jazykem se všichni domluvíme – v Jižním Súdánu, Ugandě, Keni, Etiopii…“ „To je ale výborná zpráva,“ říkám Džamovi. „Až se trochu rozkoukáš, budeš si moci při škole trochu přivydělávat.“

Odpoledne ještě vyrážíme kousek za město, abychom navštívili známý nairobský útulek pro osiřelá slůňata. V současnosti tam pečují o 33 mláďat, převážně sirotků, jejichž matky zabili pytláci kvůli slonovině. Ta se pašuje především do Číny a obchod jen kvete. Přestože se prý hluboko v nilských bažinách Jižního Súdánu skrývá více africké divoké zvěře než v Keni a Tanzanii dohromady, Paska ani Džama na vlastní oči slony nikdy neviděli. Pohledem na malé bytosti, které svou hravostí a neohrabaností tolik připomínají děti, jsme dojati všichni. Hlavně Džama má oči i uši na stopkách a do svého všudypřítomného notýsku si zapisuje všechno, co nám chovatel vykládá. Prý by jednou také rád pracoval v národním parku a zachraňoval africkou divokou zvěř. Hmm, tak to by ze mě byla skutečně pyšná náhradní maminka.

Andrea Volfová,
pracovnice OSN v Jižním Súdánu,

toho času doma v Praze na neplacené dovolené

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte