Je jí teprve rok, takže bych se na ni neměla zlobit, že mi hodila mobil do záchodu, ale zlobím se, protože mám ve své „ostružince“ výbornou společnici. Dělá pěkné fotky, mám v ní spoustu podcastů, kontaktů, e-mailů… Ještě že se dnes dá synchronizovat s virtuálním světem, takže má data snad někde levitují. Náš pobyt v Peru se chýlí ke konci, tak je to i symbolický konec mého dočasně „pohodlného“ života. Ztrátou společnice začal můj den. Stejně jako každodenním neobytným dožadováním se mé starší dcery: „Dej mi mlíko.“ Říká se: „Maminko, prosím, přines mi mlíko.“ Snažím se získat drahocenné minuty odpočinku. Pak už nás čeká rutinní ráno – snídaně, uniforma (ano, děti nosí již ve školce uniformu) a nezbytný „blokeador“. Každý den tu slunce vychází za arequipským „Pražským hradem“ – nádhernou šestitisícovou sopkou.
Jupitero, Jupitero, Sierra, Sierra, Charlie! hlásí náš řidič, když opouštíme quintu. Bohatí zde bydlí ve quintách, což jsou slepé miniuličky s ostrahou lemované na místní poměry luxusními domy. Školka pojmenovaná Jesus de Praga začíná v 8.45. Chrám, který je domovem Pražského Jezulátka, je shodou náhod náš oblíbený kostel na Malé Straně. Světy se nám propojily. Dcera se snaží – doma se mnou česky, s tatínkem anglicky a ve školce španělština.
Kam pak dál? Dnes na procházku do Chiliny, v uších TED talks, v nosítku mimino. Padesát minut mého času. Sami tu chodit nikam nesmíme. Auto s agentem mi jede pomalu v patách. Úžasnej chlap. V osmdesátých letech bojoval proti terorismu v džungli na severu Peru. Teď hlídá mě, jak se proplétám mezi ovcemi, krávami a kochám se pohledem na údolí… Většinou mě ale hlídají auta dvě. Manžel pracuje v mezinárodní firmě – zřizuje kliniku. Takzvaným „expatům“ zde hrozí přepadení a únosy. Nechce se mi to věřit, ale jsem ráda, že je se mnou.
Pak na nákup na místním trhu, kde je vše levnější. V nově vystavěných hypermarketech je zboží předražené, zato vás obslouží uniformované prodavačky s baletním drdůlkem ozdobeným zelenou gumičkou. Následně rychle domů. Dítě spí. Co všechno musím stihnout?! Čeká mě skypová hodina se studenty v Praze. Ale nejdříve e-maily. Nepletu se, pracovní zprávy převažují nad osobními… Moje diplomantka mi poslala první verzi své pilotní studie, čekají mě tedy tak tři hodiny práce. Také mám domácí úkoly ze španělštiny a musím poslat opravenou verzi článku. Také ta žádost o stipendium… Na to všechno mám 45 minut. A to jen díky tomu, že mi zde paní pomáhá s úklidem a vařením.
Je ale těžké si tenhle „luxus“ vychutnat, když člověk ví, že všichni, kdo u nás pracují, k nám jezdí přes hodinu v nebezpečně přeplněných autobusech z předměstí, kde bydlí v lepším případě v ošuntělém domě s betonovou podlahou, v horším případě v domku z hliněných pálených cihel s plechovou střechou, do kterého, jak doufají, brzy zavedou vodu a elektřinu. Není třeba říkat, že v Praze jezdím všude metrem a vařím si také sama.
To už je zase 13.10? S jiným řidičem jedeme vyzvednout dceru. Má hlad, chce bonbon a je unavená, ale se železnou pravidelností odmítá dát si oběd či si jít lehnout.
Večery jsou si podobné – koupání dětí, manžel griluje něco k večeři, občas oheň v krbu. Když děti náhodou usnou dřív než já, získám chvilku času na stáhnutí si fotek, vyřízení e-mailů, psaní… Můj svět. Jeho součástí je třikrát týdně hodina tance. Také postupně dočítám Respekt, co jsem si přivezla před pár měsíci z Prahy. Jsem vzhůru několikrát za noc – kojení, noční můry, zima, čurání. Budík nemám, používala jsem mobil. Ani ho nepotřebuji, další den ráno se probouzím v 6.15 a slyším: „Dej mi mlíko.“
Ještě pár dní a čeká nás Evropa a její vrtošivé počasí, ale také domov, přátelé a bezpečí, kterého si teď umím více vážit.
Veronika Quinn Novotná
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
