Od věci•30. 3. 2014•4 minuty
Zábava s jednou nohou v kriminále
Bylo jim kolem dvaceti. Roznášely letáky, chodily na demonstrace, přepisovaly texty do samizdatu. "Šílená práce, ale byla při tom velká zábava," vzpomínají Lucie Váchová a Eliška Rothová-Meissnerová.
V pražském Klementinu se právě koná výstava o samizdatu. Většině mladých lidí dnes to slovo nic moc neříká. Znaly jste jej vy, když jste se v polovině osmdesátých let začaly pohybovat v opozici?
E. R.: Už na gymplu se mi do rukou dostala zakázaná a strojopisem rozmnožovaná literatura, třeba Seifert. A slovo samizdat jsem znala od táty.
L. V.: Můj brácha byl emigrant a rodiče zdejší politiku „nežrali“, k samizdatu jsem se dostala tak nějak přirozeně. Když je někomu sedmnáct osmnáct, stačí málo – potkat ty správné lidi.
Kdo byli ti správní lidé?
E. R.: Kluci, kteří psali nebo malovali či dělali muziku; Jáchym a Filip Topolové, Vítek Kremlička, Viktor Karlík a spousta dalších. Kolem nich vznikla v roce 1985 samizdatová kulturní revue Jednou nohou, o rok později přejmenovaná na Revolver Revue.
Jak jste se zapojily vy?
E. R.: Byly jsme takové dělnice. Pomáhaly jsme s přepisováním na blány, válečkováním na cyklostylu, se „snášením“ a tak. I když já toho moc nepřepsala, datlovala jsem hrozně pomalu.
Co bylo snášení?…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
