Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Nevíme, co se sebou

Recenze: knižní rozhovor s Jiřím Přibáněm o stavu české demokracie

Dav nemá program, s výjimkou toho, co se prohlásí za jeho vlastní zájem, píše Jiří Přibáň.
Autor: František Vlček

Jedním z novinářských projektů Karla Hvíždaly jsou rozhovory s předními vzdělanci, kteří vedle svého tuzemského angažmá pobývali delší čas v zahraničí a reflektují českou realitu s jistým odstupem. První díl pomyslné trilogie vznikl ještě v exilu s Václavem Bělohradským (Myslet zeleň světa; 1991), první dvě desetiletí porevolučního vývoje rekapituloval Hvížďala s Jacquesem Rupnikem (Příliš brzy unavená demokracie; 2009) a poslední díl vyšel nedávno – knižní interview Tyranizovaná spravedlnost s Jiřím Přibáněm, který od roku 2001 působí jako profesor filozofie práva na Univerzitě v Cardiffu.

Reklama
Reklama
Reklama

Šíří záběru a nakažlivou radostí z myšlení připomíná nedávný knižní rozhovor s Tonym Judtem (Intelektuál ve dvacátém století). Ovšem s tím rozdílem, že Judtova perspektiva byla na sklonku života historická a bilanční, kdežto Přibáň je na vrcholu duševních sil a navýsost aktuální – „intelektuál pro 21. století“ v nejlepším slova smyslu. Ve svém myšlení se s pozoruhodnou suverenitou pohybuje na pomezí práva, sociologie a politické filozofie, k tomu reflektuje soudobý mediální provoz či výtvarnou scénu, aniž by upadl do povrchnosti či banality.

Stranickost v. státnost

Jedním z ústředních témat, jež Přibáň na základě Hvížďalových otázek promýšlí, je idea státu a jeho fungování jak směrem navenek (například v rámci evropského společenství), tak dovnitř (smysl jednotlivých institucí v ústavním pořádku), přičemž v obojím se podle něj potácíme v dlouhodobé krizi. Tu spatřuje mimo jiné v tom, že ani pětadvacet let po revoluci v politické sféře stále nevíme, co se sebou.

Karel Hvížďala, Jiří přibáň: Tyranizovaná spravedlnost
Karel Hvížďala, Jiří přibáň: Tyranizovaná spravedlnost • Autor: Portál

Nedostatečný smysl pro veřejný zájem v rámci českých institucí se podle Přibáně projevuje zejména tím, že momentální politický zájem a stranickost soustavně vítězí nad státností. Premiér často jmenuje konkrétní lidi do vlády s ohledem na to, aby posílil vlastní moc a upokojil stranické tlaky (namátkou například Nečasovo jmenování Kuby či Blažka). Prezident i další politici opakovaně zpochybňují rozhodnutí soudů, ačkoli jejich nezávislost má být nezpochybnitelnou součástí ústavního pořádku (viz Klausova slova o „soudcokracii“). Politici, kteří se jinak nejvíc zaštiťují národní suverenitou (Klaus a Mečiar), obejdou při rozdělení státu vůli lidu jako nejvyššího suveréna, dohodnou se podle vlastního momentálního zájmu, a tím fakticky delegitimizují stát.

Přibáň není ve své kritice idealisticky naivní, je si vědom, že podstatou politiky je „udržet a vykonávat moc“. Přesvědčivě však dokládá, že je zásadní rozdíl mezi – v politice běžným – oslabováním protivníka a zpochybňováním samotných pravidel hry. Všechny zmíněné jevy mají základ v neukotvené demokratické tradici a ve zvyku ohýbat, případně přepisovat zákony i ústavu podle aktuální potřeby – neúcta k právu a nezávislým institucím byla za komunismu flagrantní a toto dědictví si stále neseme.

S tím úzce souvisí otázka, kde leží smysl a hranice politiky, nebo jinak řečeno hranice mezi veřejným a soukromým. Zásadní obtíž dneška podle Přibáně spočívá v tom, že smysl pro tuto hranici se vytrácí: „Žijeme ve společnosti, která sice chce zveřejňovat úplně vše, od milostného života politiků až po poslední fakturu místní radnice, ale přitom stále více ztrácí schopnost definovat právě to, co by mělo být veřejným zájmem a co by nám všem mělo být společné.“

Přibáň nepřináší jednoznačný pozitivní recept na to, co by oním veřejným zájmem mělo být, spíše promýšlí jeho obecné předpoklady. Klíčové je pro něj zejména dvojí: hledání rovnováhy mezi jednotlivými typy moci (výkonná, soudní, legislativní) a dodržování hranic mezi různými sociálními systémy (politika, ekonomika, právo aj.). Žádná ze sfér nesmí diktovat celku společnosti svá, nutně omezená pravidla. Hledání rovnovážného stavu je v moderní demokracii permanentní proces s otevřeným koncem a jednu z nadějí zdravější rovnováhy vidí Přibáň v postupné emancipaci soudní moci od účelových politických tlaků.

Charismatici v. právní stát

Přestože by politické elity i ústavní činitelé měli mít zájem na legitimizaci právního státu, jenž garantuje a vymezuje jejich moc, dělají často pravý opak – zpochybňují soudní verdikty, kritizují „bruselský diktát“, plošně mění vysoké úředníky, a tím oslabují státní aparát. Přibáň v této souvislosti připomíná, že každá moderní demokracie už od Velké francouzské revoluce balancuje mezi vládou práva a vládou davu kontrolovaného politickým vůdcem. Mladé demokracie nezakotvené v kontinuální právní tradici jsou k této „charismatické legitimitě“ zvlášť silně náchylné.

Česká politická zkušenost, výrazně zjitřené emoce kolem prezidentské volby či dlouhodobé vyrovnávání se ODS a ČSSD (jako dvou dominantních polistopadových stran) se svými otci zakladateli, tento trend potvrzuje. A vůdci zatím dávají přednost extenzi vlastní moci před stabilitou systému, jak ukázalo například Zemanovo loňské jmenování vlastní vlády – podle Přibáně „politicky hodně chytré“ řešení, ovšem „jednoznačně škodlivé“, protože „bezprostředně ohrožovalo (…) současný systém ústavních brzd a protivah“. V jeho očích šlo o symptom dlouhodobějšího konfliktu mezi ústavní a populistickou demokracií, v němž i část parlamentu je ochotna podlehnout charismatu jednotlivce na úkor respektu k obecným pravidlům daných ústavou.

Pořádek ve slovech a institucích

Jak v předmluvě výstižně poznamenává Petr Pithart, Přibáň především zjednává pořádek v jazyce a institucích. V jazyce tím, že ačkoli argumentuje jasně a nedvojznačně, vyhýbá se příkrým odsudkům a siláckým formulacím, jež obvykle preferují média. V institucích tím, že přesně, srozumitelně, a přitom poutavě vysvětluje na konkrétních kauzách jejich význam ve státoprávním uspořádání. Zvlášť inspirativní je pak v tom, že neuralgické body české demokracie vykládá v historických a mezinárodních souvislostech.

Občas slýcháme, jak málo inspirativních osobností máme ve veřejném prostoru. Jiří Přibáň je příkladem, že až tak zlé to není, a tento knižní rozhovor s ním může laikovi dobře posloužit jako čtivý a fundovaný úvod do soudobého právně-politického myšlení. Hvížďalova role tazatele se přitom liší téma od tématu. Například v kapitole o médiích je zpovídanému takřka rovnocenným partnerem a doplňuje Přibáňovy úvahy o britských médiích o zajímavé postřehy z německého prostředí, u právní problematiky prezentuje spíše obecné laické povědomí.

Studentům, odborníkům i širší veřejnosti pak zůstává důvod k zamyšlení, proč si osobnosti typu Jiřího Přibáně neumíme udržet na našich univerzitách – pro českou vzdělanost i veřejnou debatu je to nesporně škoda.

Autor je doktorandem politické filozofie

Karel Hvížďala, Jiří Přibáň: Tyranizovaná spravedlnost
Portál, 280 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte