Petr Halmay (1958)
Řeklo by se – křehký, málem chvějivý lyrik. Jenže Petr Halmay je také důležitý svědek. Vzešel z okruhu mladšího undergroundu, obklopen souputníky jako Jáchym Topol či Vít Kremlička. Jeho „rebelie“ však byla vždy zdrženlivá, niterná, introspektivní. Pozorný generační pohled na dějinné proměny se obracel stále více do sebe, ke vzpomínkám, nenaplněným „nadějím“ či mimochodným aspiracím, jež ani nedostaly šanci rozpoznat samy sebe. Generační svědectví se u Halmaye časem proměnilo ve svrchovaně vyzrálou, existenciálně zaostřenou a melancholií prodchnutou poezii, již najdeme ve sbírkách Koncová světla (2005) či Ledolam (2012).
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
