Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie
 
Kultura Knihy

Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie

Robert Darnton: Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie
Robert Darnton: Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie • Autor: Argo

V pohádce o holčičce a vlkovi, kterou si vyprávěli francouzští rolníci v 18. století, nebyla Karkulka vůbec červená. Zato snědla maso svojí babičky a vypila její krev, kterou vlk vydával za víno. Potom se svlékla donaha, vlezla si k falešné babičce do postele a nechala se sežrat. Z dnešního hlediska podivná pohádka, pro kulturního historika ale pravý poklad!

Reklama
Reklama

Americký historik a archivář Robert Darnton, autor dnes už kultovní knihy Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie – která si s bezmála třicetiletým zpožděním našla cestu na český trh –, tvrdí, že narazí-li v archivu na příběh, žertík či rituál, jemuž nerozumí nebo který jej pohoršuje, může si být jist, že se dotkl něčeho podstatného. Právě toto jsou podle něj stopy autentického pohledu na svět. Pochopíme-li žert, kterému se smáli lidé před dvěma sty lety, navážeme kontakt se zaniklou kulturou v celé její odlišnosti.

Dokument jako informátor

Robert Darnton, inspirovaný postupy kulturních antropologů a etnografů, jako byli Claude Lévi-Strauss či Clifford Geertz, vyvolal Velkým masakrem koček na poli historie malou revoluci. Obraz života obyvatel Francie 18. století totiž konstruoval stejným způsobem, jako by byl etnografem a sledoval kmen žijící v deštném pralese. Místo práce v terénu mu posloužily archivy; dokumenty sehrály roli domorodých informátorů. Co si mysleli, ale hlavně jak mysleli obyčejní lidé v předrevoluční Francii? Ti, kdo po sobě nezanechali filozofická pojednání, umělecká díla ani honosné stavby? Co jim připadalo legrační? Po čem toužili a nad čím plakali? Jaké strategie používali k přežití?

Darntonova metoda spočívá v interpretaci textů, které by si do „velké“ historie cestu nenašly. Každý z nich představuje osobitý pohled na jiný segment společnosti. Pohádky vypovídají o životě na venkově. Popis Montpellieru z pera měšťana ukazuje rámec, v němž se pohybovala mysl příslušníků maloměstské střední třídy. Záznamy policejního inspektora z Paříže zpřítomňují společnost literátů a intelektuálů. Dopisy vášnivého čtenáře z La Rochelle jsou zase svědectvím o tom, jaký vliv měl J.-J. Rousseau na citový život svých čtenářů, atd.

Na hraně

Darntonovu knihu nelze obsáhnout v celé její rozmanitosti. Bohužel, neboť právě pestrost témat je jejím největším přínosem. Pokusme se – pro představu – vystopovat alespoň jeden z motivů. Je polovina 18. století a tlak nadcházejících společenských změn se projevuje ve všech vrstvách společnosti.

V pamětech zaměstnance tiskařské dílny z pařížské ulice Saint-Séverin čteme popis „taškařice“, při níž tovaryši doběhli svého mistra a před jeho očima a očima jeho paní povraždili všechny kočky ze čtvrti, včetně mazlíčka mistrové. Darnton interpretuje toto běsnění jako symbolický akt vzpoury: nepřímý útok na nadřízeného a jeho ženu.

V pojednání o městě Montpellieru, které sepsal jeden z jeho zámožných obyvatel, se také stáváme svědky úkazu, který boří staré pořádky. To, že se vzkvétající buržoazie mísí se šlechtou, autora nepobuřuje, naopak. Potíž nastane, když se po společenském žebříčku začnou drát vzhůru i ti pod nimi. „Posláním služebného stavu je poslušnost, podřízenost rozkazům jejich pánů. Nemají být svobodní, nemají být součástí společnosti občanů,“ rozčiluje se buržoa.

Podezřívavostí trpí policejní inspektor d‘’Hémery, který má za úkol dohlížet na pařížské literáty. Ze záznamů, které nashromáždil v letech 1748–1753, vyplývá, že největší hrozbu představuje svobodné myšlení jako takové. O Diderotovi například napsal: „Bystrý chlapec, ale nesmírně nebezpečný. (…) Je to mladý muž, který se holedbá svým důvtipem a bezbožností; velmi nebezpečný; hovoří posměšně o svatých mysteriích.“

Napříč knihou se stáváme svědky revolučních příprav. Není to nic velkolepého, „nový věk“ se ohlašuje v detailech. Diderot v Encyklopedii skoro vynechal Boha, komorná se oblékla stejně jako její paní. Právě z takových zárodků lze hádat budoucnost. O to snadněji, že už ji známe, ale v tom má historie vždycky výhodu.

Slabý, ale mazaný

Zastavme se ještě na chvíli u pohádek, jejichž srovnávacímu výkladu Darnton věnuje celou čtvrtinu knihy. Dokáže z nich vyčíst cenné reálie: mocenské vztahy na francouzském venkově, dietu venkovanů, jejich způsoby antikoncepce či představy o štěstí, spočívající téměř vždy v plném žaludku.

Sleduje proměny příběhů, které se od negramotných kojných dostávaly do pera literátů a potom zase prostřednictvím laciných tisků zpět mezi „lid“. Samozřejmě v upravené verzi. Kanibalská Karkulka by nutně pohoršila dámy, stejně jako množství zápletek spojených s prděním a vyměšováním. Jiné změny provedli v Německu bratři Grimmové, kteří francouzské pohádky, například i tu o Karkulce, vyslechli u svojí sousedky v Kasselu Jeannette Hassenpflugové, pocházející z rodiny hugenotů.  Srovnáním podob, do nichž se příběhy s totožným půdorysem vyvinuly v různých zemích, usuzuje Darnton na specifické rysy „francouzské národní povahy“ – i když ten termín bere s rezervou. Francouzský přízemní taškář, který lstivostí vyzraje na silnější pány, se v Německu mění v hloupého Honzu, bloudícího strašidelnými zámky plnými násilí. Humor je nahrazen hrůzou a morálkou. V anglosaském světě zase převažují hravě poetické obrazy a bodrý tón.

To tradiční francouzský hrdina je slabý, ale mazaný. Pohybuje se v nebezpečném světě zakuklených nepřátel, kde nesmí nikomu důvěřovat. „Francouzská povaha je ironicky odtažitá,“ píše Darnton. „Má sklon k negativismu a deziluzi. (…) Je to obranná strategie vhodná pro utlačované rolníky nebo obyvatele okupované země.“ Jistě, totéž by se dalo říci i o Češích. Vzhledem k tomu, jak pestrá směs vlivů našla zastoupení v našich „národních“ pohádkách, bychom ale těžko hledali podpůrné argumenty právě v nich. Darntonova metoda s sebou samozřejmě nese též jistá úskalí. V etnografii jsou popsány případy, kdy domorodí informátoři vědcům lhali a zavádějící mohou být i subjektivní výpovědi nalezené v archivu. Byli Darntonovi svědci – tiskař z Paříže či měšťan z Montpellieru – typickými představiteli svojí kultury? Nezmizelo z pohádek něco podstatného? Nezbývá než dohledávat nové dokumenty a výklad textu poměřovat s kontextem, v němž byl napsán. I potom se však Darnton zdráhá vyvodit ze svých tezí cokoli obecného. O to ale nakonec nejde.

Hlavní je, že jeho eseje i po třiceti letech inspirují k přemýšlení o možnostech interpretace toho, co nazýváme „kulturou“. Vybízejí nás ke hře na etnografy. K novému čtení významů, které můžeme provozovat kdekoli – třeba na tramvajové zastávce.

Robert Darnton: Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie
Přeložila Markéta Křížová, Argo,  260 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte