Povolání režisér. Rozhovor Bohdana Slámy s Milošem Formanem
 
Kultura Knihy

Povolání režisér. Rozhovor Bohdana Slámy s Milošem Formanem

Sláma s Formanem si jen vyprávějí jako otec se synem

Při letmém prohlédnutí může knižní rozhovor Povolání režisér Bohdana Slámy s Milošem Formanem evokovat legendární interview Truffauta s Hitchcockem vydané v roce 1967. Stejně jako bývalý filmový kritik a pozdější čelný představitel francouzské nové vlny Truffaut, tak i režisér a pedagog FAMU Sláma zde vystupuje v roli učedníka, jenž zpovídá velkého mistra.

V obou případech jde také o víc než dialogické setkání kolegů, z nichž první považuje druhého za vzor. Důležitý se tu stává především střet dvou generací zastupujících jinou historickou etapu vývoje kinematografie. Tím však bohužel podobnost obou knih také končí.

Reklama
Reklama

Odlišná situace

Truffautovi bylo v době rozhovoru s Hitchcockem třicet; s režírováním začínal, měl obrovský elán, potřeboval si „jen“ ujasnit, do určité míry uzavřít jednu kapitolu dějin filmu a začít novou. Nechtěl se Hitchcockovi vyrovnat, ale pochopit jeho metodu manipulace s diváckou pozorností a jít si vlastní cestou – točit filmy, jež mají k divákovi mnohem otevřenější vztah a jsou nejednoznačnější.

Hitchcock byl ve svých třiašedesáti na vrcholu kariéry a zjevně potěšen, že ho někdo začal brát vážně. Nejen jako dobrého řemeslníka a obchodníka s napětím, ale i jako umělce. Nechal se tedy Truffautem strhnout, aby spolu analyzovali jeho díla téměř záběr po záběru – a četba vášnivého mentálního sladění dodnes působí inspirativně.

U Slámy a Formana se nacházíme v dost odlišné situaci. Slámovi je už pětačtyřicet a vypadá to, že se svým čtvrtým filmem Čtyři slunce dostal do tvůrčí krize. Forman má ve svých jednaosmdesáti letech obdivuhodnou kariéru spíše za sebou, hlavně však z rozhovoru čiší, jak se mu abstraktnější přemýšlení o filmech protiví – a možná k němu ani není ustrojen.

Bohdan Sláma při natáčení filmu Čtyři slunce
Bohdan Sláma při natáčení filmu Čtyři slunce • Autor: Archiv

Těžko také najít odlišnější lidské typy. Forman je navenek naprostý suverén s neomylnou intuicí ve výběru herců a se schopností rozpoznat, kdy dění před kamerou působí pravdivě. Scénáře psával ve dvojici či trojici, takže si dialogy uchovávají spontánní živost. Sláma ho však nedonutil, aby na své filmy nahlédl analytičtěji.

Omlouvá to tím, že „Miloš má zhuštěnou životní zkušenost“, a k Formanovi jen vzhlíží jako k nezpochybnitelné a neomylné autoritě. Z jeho otázek a vyznání vyplývá, že by chtěl být – nehezky řečeno – „novým malým Formanem“. Nebo přesněji nějak znovu vzkřísit duch a styl české nové vlny.

Nejde na to ovšem intuicí, ani metodou kolektivního psaní scénářů, ani obrovsky rozsáhlými castingy a předehráváním – kdy by věděl lépe než herci a neherci, čeho chce dosáhnout. Scénáře si naopak potřebuje vysedět sám a racionálně vykalkulovat, byť základem jeho filmů zůstává každodenní zkušenost a osudy lidí na okraji společnosti. Z hrabalovsky literárně rozevlátého tvaru mu pomohou vykřesat příběh a jasnější tón až profesionální herci, kteří musejí projevit nadstandardní chápavost, jinak by byl scénář nezfilmovatelný.

Tos řekl přesně

Výsledná kniha naštěstí nenabízí ani setkání dvou lidí, kteří by se vůbec neposlouchali nebo si nerozuměli. Většinou jen prostě sledujeme snaživého „studenta“ či „náhradního syna“, jak se snaží svému „otci“ zavděčit tím, že mu rozebírá jeho práci, a otec uznale pokyvuje, že byl správně pochopen („Tos řekl přesně. Já bych to tak říct neuměl.“). Očekávat polemické otázky by bylo bláhové, přestože se oba často zaklínají, že trpí pochybami. Ne že by se jim to nedalo věřit, ale na povaze otázek a odpovědí se to moc neprojevuje. Týkají se snad jedině běžného stavu, že oba před dokončením filmu nevědí, jak dopadne – ale ani jeden o svých filmech nepřemýšlí v širším historickém a společenském kontextu.

Šedesát hodin nepříliš souvislých nočních hovorů ve Formanově domě v Connecticutu málokdy něčím překvapí, přestože byly zkomprimovány zhruba na desetinu délky. Tu a tam zasvitne postřeh, když třeba Forman tvrdí, že Švejka by bylo dobré natočit zcela vážně jako drama, a teprve pak by byl autenticky komický. Jindy si Sláma pronikavě všimne, že ve Formanových snímcích bývají „zdvojené postavy“, tedy jacísi „pobočníci“ hlavní postavy, kteří zesilují její přítomnost, moc a význam na plátně. Proti McMurphymu v Přeletu nad kukaččím hnízdem tak například nestojí jen vrchní sestra, ale i její pomocnice, která se sice příliš neprojevuje, ale dohromady mají symbolickou vizuální převahu.

Povolání režisér. Rozhovor Bohdana Slámy s Milošem Formanem
Povolání režisér. Rozhovor Bohdana Slámy s Milošem Formanem • Autor: Prostor

Ustavičné odmítání bavit se o filmech hlouběji nakonec vyznívá až otravně. Pro Formana se totiž „planým teoretizováním“ stávají i běžné postřehy, které nám pomáhají chápat, jak jsou filmová díla udělána. Když se Sláma pokusí popsat, že zvuk přijíždějícího vlaku v Přeletu znamená pro pacienty blázince zprvu naději či výzvu odjet a při jeho zesilování naopak navozuje strach ze změny, Forman se tváří, jako by nad tím nepřemýšlel – což v procesu fázované výroby filmů takřka není možné, protože zvuky se vyrábějí uměle a nasazují záběr po záběru. Naopak Formanova vlastní moudra typu „s životem se nedá dělat nic jiného než ho žít a kecat o něm“ člověku skoro berou sílu, aby se o něco snažil.

Rozhovor se dá jistě přijmout vlídně, jako to činí jiný pedagog FAMU Jan Bernard ve svém empatickém doslovu, kde se snaží nahlížet rozdílnost obou tvůrců jako důkaz neredukovatelných lidských osobností. Lze však namítnout, že kniha představuje i doklad toho, jak čeští filmaři stále vzpomínají na minulost. A že stylem, jejž si osvojili, je pak pro ně obtížné vystihnout dnešní podmínky života tak, aby pravdivost zobrazení byla víc než nebanálně zábavná.

Mýtus nedotknutelnosti šedesátých let, k němuž se až fetišisticky upíná i dnešní FAMU, však opomíjí, že podvratná síla tehdejších filmů spočívala v tom, jak si dovolily ukázat obyčejné lidi jako trapné hlupáky. Vzhledem k tomu, že tehdejší socialismus se tvářil jako lidový režim nebo režim, jenž v lidu nalézá svou oporu, a všichni vůdcové jsou zároveň z lidu, bylo znevažování obyčejných lidí zároveň znevažováním režimu.

Co ale ukazovat dnes? Jak a vůči čemu se vyhranit, aby bylo zřejmé, že ona neustále vzývaná pravdivost zobrazení odkazuje k něčemu, co nás omezuje a zabraňuje nám vidět ostře? Forman tuto odpovědnost postupně vyřešil jistým druhem úniku k historickým látkám, Sláma zase únikem na venkov a hledáním lehce zvrácené poezie v sociální chudobě. Truffautovi pomohl rozhovor s Hitchcockem v rozhodnutí, co dělat dál. U Slámy se těžko odečítá, zda mu povídání s Formanem dalo impulz jít novou neprošlapanou cestou.

Povolání režisér. Rozhovor Bohdana Slámy s Milošem Formanem
Prostor, 240 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte