Za okny vlají stromy. Šumí stejně jako auta na silnici, a přece jinak. Lednička slabě hučí. Nebo bručí? Slova, o ta jde už od rána. Stejně jako včera, a to samé zítra. Sedím u miniaturního počítače a překládám. Taky slabě hučí. Nebo spíš vrčí. Snažím se najít ta správná slova. Mám dětinskou radost, když se mi podaří použít nějaké, jaké jsem ještě neupotřebila, vštěpovat, cizokrajný, příkoří, cíp, zapšklý. Sedají si na svá místa jako do švédské křížovky, jenže někdy to nevychází, tady by mělo být něco na pět, něco víc kořeněného, ale mě najednou nic nenapadá. Tak dál, potom se k tomu vrátím. Kdy potom?
Termín odevzdání bubnuje do stolu a čeká, černá tečka na konci léta. Tak dál. Bude z toho detektivka a vím, že než přepíšu celou knihu až do poslední stránky a každé její slovo obrátím v ruce, budu mít párkrát chuť zmáčknout autora pod krkem. To je ta potíž s žijícími autory.
Vidím text jako pod mikroskopem a vedu monolog se slavným spisovatelem. Tahle věta už tu byla, tohle slovo jsi použil o stránku dřív a teď ještě dvakrát. Jak přeložit základní slovíčka, která se dají napasovat na všechno, základní slovíčka jsou peklo neboli jobbigt. Vymyslet tisíc a jedno uvozovací sloveso oproti švédskému řekl, starý známý zádrhel, ale pořád stejně úporný. Postavy jsou taky jenom lidi a v jednom kuse myslí, přikyvují nebo něco cítí, jak to zaonačit, mám dojem, mám pocit, zdá se mi, řekla bych, připadá mi, přijde mi, ale to mi nepřijde dobré, už mě zase nic nenapadá, za to bych zmáčkla pod krkem sama sebe. Tak dál.
Překládám věty jednu za druhou, překlápím je jako lívance, na jedné straně skvrnitě hnědé a na druhé bledé, ale snad se chytí a propečou, najdou si jedna druhou. Chce to rozhled, kousek si po sobě přečtu, tohle je česky, a přesto to pořád zní švédsky, kde je chyba, v čem to vězí, jak to říkáme u nás doma? Doma je daleko, sedím na židli u jídelního stolu a kolem se rozprostírá kuchyň a Uppsala, švédština na mě dotírá ze všech stran, ale já se nedám. Štrykuju překlady jako o závod a k tomu si na brusinkový chleba mažu slané máslo, ještě ukrojit plátek sýra škrabkou na sýr, takovou tou, co se u nás koupí v IKEA, ale jmenuje se nůž.
Slova, všichni jich máme plnou hlavu, jenom je správně poskládat, jenže tady není žádné správně, pouze obava, jak se to komu bude číst. Překládám detektivku a myslím na to, jestli se bude dobře hltat. Ještě předevčírem jsem pekla knížku pro děti a myslela na to, jak najít slova, která se rozprostřou před očima, některá důvěrně známá a jiná zase zvláštní, přečtená vůbec poprvé. Propriety, krempa, šamrlička, četla jsem jako dítě v tlusté knížce o hobitovi a ta slova se do mě otiskla jako tajná značka.
Jen kdyby tak netlačil čas, jsem pořád ještě u prologu, přepisuju události, které odstartují vražedný masakr, i když to tak zatím nevypadá, tři mladíci si povídají u kafe, událo se to kdysi dávno, nějaký Werner van der Merwe, Hans du Pleiss a Henning Klopper, hrozně se mi to plete. Už abych se dostala k zápletce, čtenář je napnutý a dychtivě líže řádky horlivýma očima, přinejhorším obrátí pár stránek dopředu, ačkoli se to nemá, a pak se zase vrátí, ale překládat detektivku je táhlé mučení, Werner du Merwe, Henning van der Klopper, tak honem dál. Špatně, koukni se pořádně. Už je poledne, zatáhlo se a stromy za oknem šumí, k večeru pojedu do města, nasednu na starý bicykl a povezu se jako na koni, jenom musím vzít oba zámky, tady v Uppsale jdou kola na dračku. A předtím ještě odkroutit nejmíň patnáct stránek, Werner van der Merwe a Henning, jak to asi vyřeší zarputilý komisař a jak to vyřeším já?
Helena Stiessová,
překladatelka, toho času v Uppsale
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
