Kultura Knihy

Lístek na cestu z pekla

55 R18 zacek
55 R18 zacek • Autor: Respekt

Scenárista Petr Jarchovský na obálce knihy Jaroslava Žváčka Lístek na cestu z pekla píše, že za dvacet let svého pedagogického působení na FAMU „takový samorostlý a autentický talent“, jako je Žváček (ročník 1989), „tam zatím nepotkal“. Tento superlativ se ovšem na Žváčkově románu neprojevuje. Jde o efektní prózu naditou pózami, zelenáčským verbálním siláctvím, která je však umělecky stejně konvenční jako praktiky, jež si bere na paškál.

Reklama
Reklama

Vypravěčem je ani ne třicetiletý scenárista Tomáš Neratovský, výrobce seriálové hmoty a kýčů pro komerční televize. Nervově se hroutí, trpí úzkostnými poruchami a rozhodne se vypovědět svůj příběh, který má za „moc moc zamotaný“. Do cesty se mu totiž přimotala fyzioterapeutka Bára, speciální pedagog Jeremiáš, dva výtečníci z Podněstří, s nimiž nějaký čas sdílí bydliště, mongolská dívka Nene, se kterou se seznámil v Německu, kde ona studuje. Žváček vede postavu Tomáše od čirého sobectví a zahledění do sebe k poznání, že trvalý vztah a starost o druhého jsou hodnoty hodné sebeobětování. Než se tak stane, autor vyfabuluje snůšku epizod, jejichž psychologická a logická věrohodnost je na úrovni béčkové filmové produkce.

Nejde tu však o rafinovanou vypravěčskou hru, o postmoderní vtažení umění „nízkého“ do „vysokého“, o strategii, která svůj účel odhalí ve finále díla. Žváčkovo psaní je spontánní, odvázané a samo sebou unesené. Projevem nekonvenčnosti zřejmě chtějí být generalizující moralistní soudy na adresu Čechů a dnešní české společnosti. Zde jeden z nich: „Ono je to zajímavý. Devětadevadesát procent lidí v téhle zemi sami sebe prezentují jako naprosto dokonalé lidumily, ale když přijde na lámání chleba, tak radši dají facku, než aby se ptali po důvodech, radši hodí do vašich papírů důtku a nazdar, zmizni, neotravuj.“

Jaroslav Žváček je schopen nasát fakta, například o chemických procesech v mozku nebo o praktikách tuzemského zacházení s dělníky východních zemí, ale jeho postavy jsou prototypy volně použitelné k fabulačním kejklům. Tak například speciální pedagog Jeremiáš je synem katolického fanatika, sám je věřící a nemá dosud vůbec žádné zkušenosti se ženami. V jednu chvíli podlehne tělu mentálně postižené dívky, jež se na něj v ústavu žádostivě vrhne. Týž Jeremiáš je později zastřelen podněsterským Tomášovým spolunocležníkem Dimitrim, který speciálního pedagoga, ovládajícího – ta náhoda! – ruštinu, uchopí coby rukojmí při své násilnické akci na pražském autobusovém nádraží Florenc. Mimochodem: líčení této příhody je natolik svévolné, až ústí do nezamýšlené směšnosti. Chlapec, který byl zplozen při styku Jeremiáše s mentálně postiženou Klárou, se ukáže být tak trochu génius na šachy a matematiku a scenárista Tomáš jej nakonec vychovává spolu s onou fyzioterapeutkou Bárou, již na začátku „moc moc zamotaného“ příběhu nemiloval, jen s ní rád spal, ale teď už to jde jinak… V téhle knize se prostě může přihodit prakticky cokoli, protože show must go on.

Béčkově ledabylý je styl Žváčkových vět. Kombinace spisovné a nespisovné češtiny tone v přibližnosti a nelogičnosti: „Šel jsem se nechat zavřít na deset týdnů do léčebny pro dušené rozmrdané. To bylo maximálně smutný.“ Nebo: „Bylo to tuze divoké období, chlastal jsem, abych unikl vlastní podstatě, žádný partnerský vztah nevydržel déle než měsíc…“ Tomáš sice vypravuje, jak se s mongolskou studentkou Nene, s níž také nějaký čas chodí, domlouvají anglicky s příměsí němčiny a jednotlivých českých a mongolských slovíček, nijak to však nebrání tomu, aby Nene Tomášovi říkala „Jsi typickej českej sobec“ nebo „Znamenáš míň než vyučenej Tádžik“.

V kontextu debutů české prózy posledních zhruba dvaceti let je Lístek na cestu z pekla dílem průměrným až nepatrně nadprůměrným. Vyniká nízkým věkem autora a potenciálem oslovit publikum, které si chce přečíst „divokou“ knihu ze současnosti, přičemž nějaké literární „detaily“ neřeší. Možná je Jaroslav Žváček také hrdinou famáckých škamen a chodeb, protože tematizuje scenáristické řemeslo a prokazuje schopnost vysoukat ze sebe „odsýpající“ příběh. To všechno je vlastně v pořádku. Co však pisatele této recenze zaráží, je vítězství jeho knihy v letošní Liteře v kategorii pro objev roku i nominace na Cenu Jiřího Ortena (ta bude letos teprve udělena). Je-li Žváčkova próza kandidátem cen, pak to ukazuje, že porotce je dnes schopné oslovit i víceméně čtivo, které nakladatel vydává za naléhavý obraz současnosti.

Autor je redaktorem MF DNES.

Jaroslav Žváček: Lístek na cestu z pekla
Paseka, 312 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte