Byly časy, kdy Češi věřili tomu, že jsou tygry Evropy. Dnes to může být obtížně představitelné, ale první polovina devadesátých let v něčem skutečně patřila malé zemi v srdci Evropy. Všem bylo totiž jasné, co chce. Ekonomické a politické reformy vracející zemi z orbitu východní diktatury zpět do evropské civilizace, vstup do NATO. Prezident, vláda, parlament i společenské elity mluvili v zásadních otázkách jedním hlasem. To byla silná stránka tehdejší doby.
Málokdo však věnoval pozornost tomu, že se tu odehrávají jevy, které předznamenají další vývoj v zemi. Například neochota privatizovat banky do zahraničních rukou.
„Důvodem toho, že jsme se nehrnuli do privatizace velkých českých bank, nebyla ideologická obava z privatizace. Šlo o naprosto praktickou obavu z toho, že se zprivatizovaná banka začne chovat velmi obezřetně,“ přiznal v listopadu 1998 Lidovým novinám Václav Klaus. Je pravda, že zahraniční banky by neměly chuť financovat naprosto nesmyslné projekty, podporovat vládní strany a různé projekty „politicky jištěných“ šíbrů. Kam vede česká izolacionistická cesta, jsme viděli – bankroty bank a následné sanace, jež nás stály stovky miliard korun (viz str. 19–22).
Přesto dnes opět dost lidí věří tomu, že nejlepší bude, když se uzavřeme před světem. Česko zažívá ekonomické potíže, ale co je ještě horší, oproti devadesátým letům není jasné, co vlastně chce. Nejen politicky, i ve společnosti klesá podpora členství v Unii, což si lze vysvětlit jedině tím, že si mnozí asi myslí, že nám ono členství škodí. Není pro to jediný relevantní důkaz, tady je však mnohaletou tradicí, že se dělá politika nikoli podle faktů, ale podle pocitů.
Opravdu nejde o novinku. Na začátku roku 1931 řešil český tisk otázku, proč jsou Čechoslováci v Evropě tak nepopulární a nesrozumitelní. Většina Evropy nás vůbec neznala a ti, kdo ano, nás neměli moc rádi. Projevovalo se to i při sportovních kláních, kdy se fandilo vždycky proti nám. V Peroutkově Přítomnosti k tomu vyšel pozoruhodný text Josefa Schieszla, který léta pracoval pro T. G. Masaryka a krátkou dobu byl také ministrem v úřednické vládě. Ten text má titulek „Proč nás nemají rádi?“ a mimo jiné se v něm píše:
„Není to naše malost a kulturní nevyspělost v blízkosti národů velkých se starými kulturami, která nás nutí do situace kluka, jenž, aby na sebe upozornil, druhé nepříjemnostmi znepokojuje?“ ptá se Schieszl a dále pokračuje: „Místo aby klidnou, ale vytrvalou prací sebe sama zdokonalil a blahobyt svůj a svých bližních rozmnožoval, věří, že spasí celý svět šulmajstrováním, a když to nejde, ničením. Ne klidnou práci, ale revoluci povýší na národní filozofii.“
Za příklad dává Holanďany, které všichni respektují, přitom jsou podobně malý národ. „Snad o sobě tolikrát ani neřekli, ani nenapsali, že jsou prvními, že kráčejí v čele pokroku světa, ale nejsou lidstvu aspoň tak užiteční jako my? A jsou tak neoblíbeni jako my?“
Nesrozumitelnost se nám o pár let později vymstila, možná je lepší si konečně jednou říct, že v té Evropě skutečně nejsme sami a můžeme na tom jen vydělat. Třeba jako Poláci, které poslední vydání prestižního britského časopisu Prospect zařadilo do desítky důvodů, proč se nebát roku 2013: označuje je za jednoznačně nejlepší z desítky zemí, jež do Unie vstoupily v roce 2004, a připomíná, že Polsko dnes v Unii udává tón. I z Německa zaznívá, že tamní podnikatelé už pochopili, že Rusko není tak zajímavý trh, a chtějí se více orientovat na země jako je Polsko. To vše se daří především díky tomu, že Poláci odhodili svůj euroskepticismus, postaru bychom řekli šulmajstrování.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
