Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Slovensko na prodej

Utajenou operaci Gorila umožnila v podstatě náhoda. Její důsledky mohou zásadním způsobem změnit budoucnost země.

Kanaďan, který dostal Slováky do ulic. (Nicholson)
Kanaďan, který dostal Slováky do ulic. (Nicholson) • Zdroj: Isifa

Tento článek výjimečně odemykáme na základě mnoha proseb, které jsme v poslední době obdrželi, zejména od slovenských čtenářů.

 

Městys Svatý Jur u Bratislavy, proslavený vinařskými sklepy, je dopoledne vylidněn, barevné domy i morový sloup na náměstí působí jako divadelní kulisy. Slunce sice nedokáže prohřát mrazivý vzduch, ale v místní hospůdce sálá teplo ze dřeva, jehož je v lesích Malých Karpat zvedajících se přímo za hradbami postavenými v 17. století proti Turkům habaděj. Toma Nicholsona, který vstupuje do hospody ve vatované bundě a vypadá, jako kdyby právě sešel z blízkých hor, zdraví místní štamgasti zvednutím ruky, hned ale pokračují v kartách. Přijali ho už za domácího, přestože se sem přistěhoval z Bratislavy jen před pár lety a svými ostrými rysy tváře, dlouhými světlými vlasy a vousy se místním vůbec nepodobá. Je totiž Kanaďan.


Před pár týdny však Nicholsona přijalo i celé Slovensko, ba co víc, udělalo si z něj svého hrdinu. Může za to dokument Gorila, jehož podivný název za tu krátkou dobu zlidověl v mnoha rčeních a stal se symbolem korupce a prohnilosti celé politické třídy. Vyhnal do ulic desítky tisíc lidí na největší demonstrace od listopadu 1989 a vyděsil politiky, kteří se právem obávají, že se v parlamentních volbách 10. března stanou oběťmi lidového hněvu.

Právě novinář Tom Nicholson ví o tomto spisu tajné služby SIS nejvíc – dostal se k němu v létě 2008 a od té doby se marně pokoušel výsledky svého pátrání uveřejnit ve slovenských médiích. Nakonec se rozhodl napsat o příběhu tohoto spisu knihu, a právě když ji v prosinci dopisoval, dokument Gorila se objevil na internetu. V tom okamžiku nastal v celé zemi takový poprask, že člověka chtě nechtě musí napadnout, zda není svědkem nepředvídané události, která zásadním způsobem ovlivní budoucnost země.

Žiju si v bavlnce, ale trpím krajním naštváním.
Žiju si v bavlnce, ale trpím krajním naštváním. • Zdroj: Milan Jaroš

Příběh první

Nešťastná je společnost, která potřebuje hrdiny, napsal koncem třicátých let Bertolt Brecht. Slovensko je, zdá se, potřebuje a jedním z nich je pravděpodobně Peter Holúbek. V prostředí, do něhož Holúbek z vlastní vůle vstoupil v roce 1997 a přežil v něm různé čistky za různých vlád – tedy v SIS –, by na Slovensku málokdo hledal zásadového člověka. Faktem je, že Holúbek, který přijal krycí jméno Peter Mravec, nebyl běžným slídilem, ale pracoval v elitní skupině analytiků. „Patřil mezi nejlepší,“ říká o něm jeho bývalý nadřízený v SIS, který si nepřeje být jmenován.

Holúbkův život vypadal navenek všedně. Oženil se, někdy v roce 2000 se nastěhoval do zbrusu nového domu v širším centru Bratislavy a narodily se mu dvě děti. Na sklonku léta 2005 si ale všiml, že před tímto domem často parkují auta s vládními značkami a také auta mocné finanční skupiny Penta, o jejímž vlivu na slovenskou politiku věděl v Bratislavě každý, tím spíše příslušník tajné služby. Holúbek to nahlásil nadřízeným, ti schválili pátrání, při němž se zjistilo, že v tomto domě vlastní byt jistý Zoltán Varga, dvoumetrový muž s nevalnou pověstí, s kontakty na mafii a přezdívkou „Drobeček“, bezpečnostní expert Penty a bývalý policista.

Důležitější však bylo zjištění, že jedna zeď Vargova bytu sousedí s Holúbkovým bytem, byť bydlel ve vedlejším vchodu. Pro tajnou službu byla tato náhoda darem z nebes. Okamžitě požádala soud o odposlech Vargova bytu a bez problémů ho také získala; důvody, pod jakými SIS žádala o povolenku, nejsou dodnes známé, ale snadná cesta ke spuštění policejního odposlechu je na Slovensku běžnou praxí. Holúbek souhlasil, aby z jeho bytu specialisté provrtali díry pro mikrofony až pod omítku Vargovy zdi. Tento způsob odposlechů, kdy štěnice nemají vysílačku, ale jsou na nahrávací zařízení napojeny drátem, prakticky nelze vystopovat. Varga sice – jak se dočteme ve spisu – nechal byt prohlédnout českou firmou specializovanou na odhalení odposlechu, ale technici byt prohledávali marně, zatímco jejich šťourání odposlouchával Holúbek za zdí v pohodlí svého bytu.

To, čemu pak naslouchal zhruba osm měsíců, tedy od listopadu 2005 do srpna 2006, přepsal i s doslovnými citáty do obsáhlého spisu, jenž dostal název Gorila podle mohutné a odstrašující postavy Zoltána Vargy. Je napsán s pozoruhodnou jasností a s vhledem do souvislostí, což je jeden z důvodů, proč dnes Slováky tak zvedá ze židlí.

Náhoda, která spojila obyvatele dvou bytů jednou zdí a následný řetězec událostí jsou tak nepravděpodobné, že není divu, že něco takového jako spis Gorila nemá v moderních dějinách Slovenska a zřejmě i střední Evropy obdobu.

 

Příběh druhý

Tom Nicholson má šok ze čtení tohoto spisu už dávno za sebou. Dostal ho do rukou právě od Holúbka v létě 2008 a od té doby se informaci o jeho existenci a obsahu marně pokoušel dostat do slovenských médií.

Nicholson s neskrývanou lítostí vzpomíná, jak v deníku SME, kde pracoval jako investigativní novinář, nedokázal prosadit uveřejnění ani jednoho článku o spise Gorila, byť právníci potvrdili, že je z právního hlediska nenapadnutelný. „Šéfredaktorovi jsem spis Gorila dal číst,“ říká Nicholson velmi dobrou slovenštinou s půvabným přízvukem a objednává si pivo. „Ale stejně můj článek nepublikovali.“

Šéfredaktor SME Matúš Kostolný dostává často otázku, proč jeho deník tak dlouho mlčel, když nyní – poté, co spis vyšel anonymně na internetu –, publikuje investigativní články ke spisu Gorila téměř denně. Kostolný říká, že tehdy neměl jistotu, zda je spis opravdu autentický. „Nicholson na Gorile pracoval rok, ale  nepodařilo se mu získat z policie, tajné služby ani od politiků jediné vyjádření, že spis opravdu existuje,“ krčí rameny Kostolný. „Neměl jsem jistotu, zda nejde o zpravodajskou hru a měl jsem také dobrý důvod obávat se žalob.“

Šéfredaktorovým obavám lze rozumět – slovenští soudci často trestají média vysokými pokutami za drobné nepřesnosti v textech týkajících se představitelů moci, jejichž třaskavost se ke spisu Gorila nedá vůbec přirovnat. Kostolný však zpětně uznává, že měl spisu věnovat větší pozornost a svolat třeba zásadní poradu vedení deníku i navzdory Nicholsonově žádosti, aby spis držel v utajení i před redakcí. (Nicholson zjevně neměl důvěru v některé své kolegy v deníku.) Zkrátka a dobře, na takovou váhovou kategorii, jako je Gorila, nejsou zřejmě slovenská média dost zralá a silná, připouští Kostolný.

52 tema04 R08 2012
52 tema04 R08 2012 • Zdroj: Respekt

A nejen média Nicholson totiž spis poskytl dokonce bratislavské policii jako důkazový materiál k vyšetřovanému případu podplácení poslanců za éry vlády Mikuláše Dzurindy (o tomto podplácení se spis detailně zmiňuje), ale detektivové spis záhadně „ztratili“.

Na druhou stranu v dubnu 2011 přece jen vyšel v týdeníku Týždeň Nicholsonův článek, v němž se vůbec poprvé nějaké médium zmiňuje o záhadném spise tajné služby. Nicholson doslova píše o části spisu obsahující „jména 14 poslanců parlamentu, kteří měli brát peníze“ za podporu Dzurindovy vlády a píše o svém setkání s prokurátorem, který na něj křičel: „Řekněte mi, odkdy ten spis máte a kdo vám ho dal!“

Šéfredaktor týdeníku Štefan Hríb si vzpomíná, že když článek vyšel, „nebyl na něj vůbec žádný ohlas“. Dnes přitom víme, že v tom čase už spis Gorila koloval mezi politiky i některými novináři a věděla o něm policie. „Bylo úplné ticho,“ říká Hríb.

Pokud tedy Holúbek v létě 2008 dával novináři Nicholsonovi spis Gorila v naději, že veřejnost se dozví strašlivou pravdu o slovenském korupčním systému, mýlil se. Naopak, čekal ho vyhazov.

Holúbek totiž kvůli Gorile dělal v tajné službě potíže už delší dobu. Rok marně naléhal na své nadřízené i na policii, aby vyšetřili všechna podezření o rozsáhlé korupci, jejímž se stal svědkem za zdí svého bytu. Když se nic nedělo, napsal důvěrný dopis přímo řediteli tajné služby, v němž popsal, kdo a kdy mařil vyšetřování, a pojmenoval také zrádce uvnitř tajné služby. V dopise vyjadřuje obavy o svůj život, neboť metodou lidí ze spisu Gorila „jsou trestné činy všeho druhu včetně fyzické likvidace“.

Když nedostal odpověď, poslal novináři Nicholsonovi, jehož znal jen podle jména, e-mail se žádostí o setkání. Jenže v té době už byl samotný Holúbek sledován svými kolegy z tajné služby, a když kopii spisu předal Nicholsonovi, byl vyfocen a dostal vyhazov bez nároku na penzi.

„Užil si svoje,“ říká Nicholson, který také sám zažil různé výhrůžky. Podobně dopadlo i několik policistů, kteří se spisem Gorila zabývali, když jim ho tajná služba ještě v roce 2008 odevzdala – ani jeden již u policie nepracuje a vyšetřování bylo dvakrát zastaveno. Jenže Nicholson dnes může cítit alespoň širokou podporu veřejnosti, stal se jejím hrdinou, zatímco Holúbek je prakticky neznámý, z proslulého „bytu za zdí“ se odstěhoval a ukrývá se před novináři. Jediný, koho k sobě pustí, je Nicholson, a přes něj jen médiím vzkázal, že „promluví, až bude zbaven mlčenlivosti“.

A tak si lze Holúbka jen představovat podle úryvku z připravované Nicholsonovy knihy, v němž ho popisuje jako vysokého muže se začínající pleší a výraznými ústy, který mu při prvním setkání řekl: „Zkusil jsem vše, co jsem mohl, ale dále už nemám kam jít.“ Anebo si obraz doplnit o výpověď Holúbkova bývalého souseda, který si na něj vzpomíná jako na příjemného člověka. „Netušil jsem, co dělá, ani co se děje v jeho bytě, přestože mě k sobě párkrát pozval. Říkal, že pracuje na ministerstvu vnitra a byl velmi přátelský.“

 

Příběh třetí

Loni 21. prosince pak začala tikat bomba, která vybuchla o pár dní později. Na webové stránce s americkou doménou se v ten den objevil spis Gorila a link na tuto stránku obdržela slovenská média e-mailem z utajené adresy (nebylo to poprvé, co se takto slovenští novináři dostali k tajným dokumentům). „Tuším, kdo to dal na internet,“ říká Nicholson. Má na mysli jednu z nových slovenských  politických stran, které se snaží znemožnit tradiční partaje, jež jsou podle spisu Gorila namočeny v korupci až po uši. „Ani mě však nenapadlo, že to strhne takovou lavinu událostí.“

Dodnes není úplně jasné, nakolik je internetová verze Gorily doslovnou kopií toho, co sepsal Holúbek, nicméně experti (včetně Nicholsona) tvrdí, že drtivá část textu je autentická. Tak či onak, podstatné je, že díky zveřejnění spisu Slováci zjistili, jak neviditelný korupční systém opravdu funguje, a odhalily se jim některé principy mocenské chobotnice utvářené podnikateli a politickými stranami paralelně s budováním demokratických institucí. „Ukazuje se, že spouštěčem rozsáhlé korupce, která postupně prožrala zevnitř celý demokratický systém, byla privatizace,“ říká Nicholson.

52 tema05 R08 2012
52 tema05 R08 2012 • Zdroj: Respekt

Ale nejde jen o privatizaci. Čtenář si může udělat představu o fungování korupční sítě díky zvláštní okolnosti – podle spisu se totiž v bytě často setkával představitel mocné finanční skupiny Penta Jaroslav Haščák s tehdejším nově ustanoveným ministrem hospodářství Jirko Malchárkem. A Haščák se chová jako učitel – zasvěcuje nováčka do všech tajů systému.

Co se týče samotné privatizace – podle spisu se zdá nejzásadnější podmínkou, aby v ní člověk na Slovensku uspěl, schopnost obcházet pravidla soutěže. Obecně jsou tyto finty známé i v Česku, nicméně ve spisu jsou vyšperkovány detaily. Od úplatků pro ministry přes celou síť úředníků, kteří transakci schvalují. Haščák například sděluje ministru hospodářství Malchárkovi, kolik platí jeho poradcům, kteří jsou zároveň v privatizačních komisích prodeje energetických podniků: „Ševčíkovi tři miliony, Vlasatému dva, zbytek dostanou později, až transakce úspěšně proběhnou,“ píše se ve spise. Malchárek si má samozřejmě přijít na mnohem víc, v součtu jde o stamiliony.

Šéfce Fondu národního majetku Anně Bubeníkové zase Haščák vysvětluje, jak se při privatizaci poliklinik (Penta má kromě energetiky také velký podíl ve zdravotnictví) hraje proti konkurenci, která dala nabídky v obálkách: „Nafoukneš obálku a mikrokamerou procházíš jednotlivé řádky.“ Na to ovšem musí mít svého člověka v komisi, kterého je nutné zaplatit. On takového samozřejmě má.

Ten, kdo si ale myslí, že ukončením privatizace tento typ zlodějiny zmizí, se hluboce mýlí. Nejvarovnějším poznáním ze spisu Gorila je samozřejmost, s jakou podnikatelé přes politické strany dosazují do vedení státních podniků své lidi. Poslanec jedné z vládních stran SDKÚ Miroslav Beblavý, který se loni proslavil jako autor významných protikorupčních zákonů, vidí zhoubnost této praxe takto: „Když si podnikatelské skupiny dosadí své lidi do státních firem a zabezpečí v nich pro sebe dlouhodobé kontrakty, jde o jednu z forem faktického uchvácení státu – to, čemu Světová banka říká ,state capture‘.“

Ilustrací toho, že k takovému opanování státu na Slovensku vlastně došlo, je ve spisu Gorila mnoho. Haščák například vysvětluje Malchárkovi, že v budoucnu budou v zemi už jen tři zajímavé oblasti – železnice, elektrárenská rozvodní soustava a správa jaderné energetiky (například skladování jaderného odpadu). Ta je prý nejlukrativnější, protože do ní půjdou miliardové investice, a hned připravuje ministrovi novou organizační strukturu podniku až na úroveň středního managementu. I tam chce dosadit své lidi, protože příští ministr „možná nepronikne do podniku dostatečně hluboko a obchody bude možné dělat i po volbách“. Na jiném místě zase Haščák ministrovi popisuje, kolik lidí má Penta ve vedení klíčových energetických podniků. V jednom z nich má „v představenstvu tři lidi“, z nichž jsou dva „vlastní“ a třetí přes politickou stranu.

Dalším typickým jevem korupčního systému je propojení podnikatelů, politických stran, policie i tajné služby do uzavřeného kruhu. Ilustruje to jedna malá epizoda. První průběžnou zprávu o výsledcích akce Gorila a propojení Penty na politiky dostal od tajné služby tehdejší premiér Mikuláš Dzurinda (a předseda SDKÚ) 15. února 2006. A právě v tom týdnu Holúbek ze svého bytu poslouchá představitele Penty Haščáka, jak někomu referuje o svém setkání s pokladníkem SDKÚ Igorem Kucejem: „Kucej říkal, že ho Mikuláš Dzurinda upozorňoval, že pokud se chce setkávat s Pentou, musí si dávat větší pozor.“

A nakonec spis Gorila popisuje koloběh špinavých peněz. Holúbek například poslouchá, jak „gorila“ Varga několik dnů počítá bankovky na elektronickém počítadle a pochvaluje si, že jsou pětitisícové. Holúbek odhaduje celkovou sumu na „20 až 30 milionů korun v hotovosti“ s tím, že zřejmě jde o „nelegální příjmy“. Významnější je však jiný detail: Haščák vysvětluje Bubeníkové, jak se odmění za její služby ve Fondu národního majetku. Haščák zařídí, že firma Elementa, jejímž jednatelem je Bubeníkové manžel, koupí velmi levně jednu halu a obratem ji prodá za podstatně vyšší sumu. Ve spisu se píše: „Haščák říká, že jí udělá bezpečné schéma, a i kdyby se tím nějaký vyšetřovatel zabýval dva roky, na spojenectví s Pentou nepřijde.“

Nebýt spisu Gorila, Haščák by měl pravdu: zcela jistě by se na to nikdy nepřišlo. Jenže díky zveřejnění spisu a díky práci médií se slovenská veřejnost dozvěděla, že tento obchod opravdu proběhl a firma Elementa na koupi a prodeji haly v Považské Bystrici vydělala nejméně třicet milionů korun.

 

Příběh čtvrtý

Spis Gorila rozhýbal slovenskou společnost podobně, jako jí kdysi zmítalo zveřejnění spisů StB. Nahlédnutí do soukolí systému, jehož provoz neměl být nikdy prozrazen, způsobilo šok.

Marně se představitelé Penty brání, že všechno je lež, a nasazují nejlepší právníky v zemi (podařilo se jim dokonce vymoci si u soudu zákaz publikování Nicholsonovy připravené knihy s názvem Gauneři) a vyhrožují žalobami na všechny strany. Některé jejich argumenty mají právnickou logiku, například tu, že když měla tajná služba povolení odposlouchávat Vargu, měla ostatní návštěvníky Vargova bytu ignorovat.

Jenže sebelepší obrana je prozatím Pentě málo platná. Tato firma, jež ostatně proslula i tím, že vzala do svých řad bývalého šéfa StB Alojze Lorence, se už v očích veřejnosti stala symbolem zla a na každém z politiků, který s ní přišel do styku, ulpělo silné podezření.

První reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. S arktickým mrazem vtrhly na Slovensko i nepokoje, když mladí lidé přes Facebook svolali demonstrace, jaké v této zemi nebyly od roku 1989. Na bratislavském náměstí SNP koncem ledna by se hněv desítky tisíc lidí dal téměř nahmatat. Když neznámí mladí řečníci provolávali z improvizované tribuny, na kterou vůbec nebylo vidět, hesla jako „gorily do basy“, dav, na jehož okraji tančily postavy v gorilích kostýmech z divadelní půjčovny, sborově skandoval.

Samotné protesty, které probíhaly po tři pátky v desítce slovenských měst, byly jakousi nadějí, že mladá generace – až doposud netečná – se rozhýbala. Jenže všudypřítomné podezření a nedůvěra, jež prosákly celou společností, zasáhly i tyto mladé lidi. Organizátoři protestů se začali navzájem obviňovat ze styků s politickými stranami, jež je prý manipulují, a poté, co na třetí demonstraci přišlo podstatně méně lidí, ohlásili přestávku.

Výbuch nevole se tak z náměstí měst přesunul do hlav lidí. Podle průzkumu Institutu pro veřejné otázky je 74 procent obyvatel nespokojeno se směřováním Slovenska. „Je to historicky nejvyšší číslo,“ říká socioložka Zora Bútorová z Institutu  veřejné otázky. A poslední průzkumy obliby politických stran před březnovými volbami ukazují prudký nárůst populistických partají na úkor těch tradičních pravicových, současně však bude asi historicky nejnižší voličská účast (odhad se pohybuje kolem 45 procent). „Ten rozklad se nedá s ničím srovnat,“ dodává Bútorová. Ani s nespokojeností obyvatel ke konci éry Vladimíra Mečiara, protože „tehdy existovala naděje v tu druhou, lepší část Slovenska“. Ta však pohasla, když pravice nedokázala udržet vládu Ivety Radičové, a především pak vinou spisu Gorila.

Situace je i pro sociology naprosto nepřehledná. „Je to mlhavý terén, dostali jsme se na nějaké dno,“ vysvětluje Bútorová. Stát se může cokoli, nicméně nové populistické strany zřejmě nezabrání povolební vládě tradičních stran. Jejich představitelé teď pod tlakem ulice slibují, že pro odstranění korupce udělají mnohem víc než dosud, a je zjevné, že si své křehké postavení tváří v tvář lidovému hněvu uvědomují. Na slovenskou tradici, podle níž lid protestuje jen zřídka a spíše pokorně skloní hlavu, už nemohou nadále spoléhat.

Nikdo dnes neví, jak tento podivný příběh, na jehož počátku byla souhra náhod, které se chopil příslušník tajné služby Holúbek a novinář Nicholson, skončí. Může se stát, že zveřejnění spisu Gorila se stane onou „černou labudí“ (podle stejnojmenné slavné knihy Nassima Taleba), tedy nepředvídatelnou událostí, která zásadním způsobem ovlivní budoucnost  země.

Tak, či onak, první oběti však už jsou známé. Šéfka Fondu národního majetku Anna Bubeníková, jež byla vládou kvůli šokujícím odhalením Gorily odvolána z funkce, se sice brání, že spis je lež, pro jistotu ale zmizela v zahraničí neznámo kde. „Když jsem se s ní při svém pátrání jednou sešel v restauraci a vybalil na ni tento spis, rozbrečela se a utekla,“ vzpomíná Nicholson.

Samotná Penta čelí hněvu veřejnosti a Facebook se plní výzvami, aby lidé vystoupili ze zdravotní pojišťovny, kterou Penta vlastní. Firmu může zasáhnout i hrozba – pokud by se naplnila – primátora Turčianských Teplic, že město přestane využívat Prima banku (patřící Pentě) jako správce peněz z podílových daní. Pokud by jeho příkladu následovali další primátoři a starostové (z nichž většina také užívá služeb Prima banky), byl by to pro Pentu velmi tvrdý úder. 

Pentě vyhrožuje též ministr vnitra Daniel Lipšic, který se staví do čela veřejného hněvu a slibuje vyšetření všech podezření. Prý ještě do voleb přijde policie s takovými odhaleními, že vyšetřování „už nebude možné zastavit“. Lipšic také nařkl celou politickou elitu, že předchozí vyšetřování spisu Gorila, které šlo do ztracena, bylo jen dokladem toho, že v nejvyšších politických kruzích možná existuje „tichá dohoda, že do stíhání vysoce postavených politiků a finančníků se nepůjde“.

Zklamání z politiky dala jasně najevo i dosluhující premiérka Iveta Radičová, která ani v pozici formálně nejmocnějšího člověka ve státě nedokázala prolomit onen neviditelný korupční systém, jakkoli se o to snažila. V nedávném rozhovoru už jen poradila svým kolegům, jejichž jména jsou ve spise hojně zmiňována, aby „zvážili své setrvání v politice“.

Nicméně celý příběh spisu Gorila, který vypadá jako soumrak jedné politické generace, může skýtat i naději. Mladá generace, jakkoli nejednotná, ukázala, že jí osud země není lhostejný. V tradičních politických stranách se mohou své šance chopit mladší politici, z nichž někteří – jako například zmiňovaný Miroslav Beblavý – prokázali charakter i schopnosti. „Ano, katarze je prvním krokem ke změně,“ připouští socioložka Bútorová. „Ta však nepřijde hned a ještě nás to bude hodně bolet.“

Nicholson po dvou hodinách rozhovoru dopíjí třetí pivo, štamgasti ještě pořád sedí u vedlejšího stolu, hrají karty a jeho slova nijak nekomentují. Přijali ho úplně přirozeně mezi sebe, stejně jako davy na náměstích, jež mu aplaudují. „Miluji tuto zemi,“ říká Nicholson, který by v létě měl dostat slovenské občanství. „Korupce je příšerná, ale lidé jsou skvělí a chci tady žít.“ 

Reklama
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte