Pro ekonomy byla asi nejzajímavější část letošního prezidentského projevu o stavu Unie ta, kde se Barack Obama pochlubil, jak po svém nástupu do funkce souhlasil s přísně podmíněnou státní pomocí pro automobilky General Motors a Chrysler. GM je dnes opět největší automobilkou světa, prohlásil Obama, daří se Chrysleru i Fordu a v Detroitu a okolí vzniklo 160 tisíc nových pracovních příležitostí oproti roku 2008.
Za normálních okolností vlády pochopitelně průmysl či konkrétní podniky garancemi, zvláštními úvěry či dotacemi podporovat nemají, to je asi vcelku jasné. Dokonce tak nemají činit, ani když přijde – čas od času – regulérní recese či výkyv hospodářského cyklu. Jenže to, co se odehrálo v Americe a v Evropě v letech 2008 a 2009, tedy po pádu Lehman Brothers, nebyla regulérní, obyčejná či běžná recese. Šlo o něco, čemu se na Západě říká největší krize za posledních sedmdesát let.
To ovšem my, kteří jsme žili ještě poměrně nedávno v komunismu – tedy v permanentní krizi –, pořád moc dobře nechápeme.
Obama naopak prokázal velmi dobrý instinkt. Včas rozpoznal, že se děje něco velmi vážného, a pochopil, že nenormální doba vyžaduje nenormální řešení. Obviňovat ho z populismu je nesmysl: americké automobilky byly v obrovských problémech už před…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
