Kultura Knihy

Souostroví Rusko. Ikony postsovětské kultury

Ruská kulturní scéna po rozpadu totalitního impéria

62_R05_2012_s.jpg
62_R05_2012_s.jpg

Rusko, na počátku panslavistický sen, později revoluční inspirace a nakonec poněkud těsná bratrská náruč. Jakkoli toto nerovné politické příbuzenství zakalilo náš výhled východním směrem, ruskou hudební a literární klasiku včetně té avantgardní to v očích uměnímilovných Čechů nijak nezastínilo. Na tuto recepční tradici sice v porevoluční době ještě navázal zájem o ruské exilové autory (Nabokov, Solženicyn) a film (Tarkovskij), ale možnost živějšího kontaktu se soudobým ruským uměním byla logicky vytlačena zájmem o Západ, živeným pocitem nutnosti jej ,,dohnat“. Jako kapka v moři se pak ztrácí fenomén divadel Děrevo či Těatr Novogo Fronta nebo občasné uvedení ruského filmu – například Nikity Michalkova či blockbustru Noční hlídka podle knih Sergeje Lukjaněnka.

Reklama
Reklama

Kniha rusisty Tomáše Glance (42) Souostroví Rusko. Ikony postsovětské kultury z tohoto pohledu představuje zajímavou sondu do situace současného ruského umění zhruba posledních dvaceti let, často ovšem s přesahem do hluboké minulosti moderny. To je zajímavé nejen proto, že jsme na něj tak trochu pozapomněli, ale i jako kulturně-sociologické pozorování svého druhu.

Kulturní přesuny v čase rozpadu

Kniha je komponovaná jako sedmnáct portrétů pestrého vzorku současných ruských umělců, přičemž každý ,,medailonek“ obsahuje kapitolu faktografickou, kapitolu interpretační či umělecko-teoretickou a třetí část, kterou vždy tvoří rozhovor – kompilát z nejzajímavějších pasáží různých jiných umělcových rozhovorů (vždy s uvedeným odkazem). Tento novátorský žánr „inscenovaného“ rozhovoru sice může působit podezřele, nicméně svědčí o tom, že Glanc má naturelem blíže k historikovi než publicistovi, přičemž s různorodými texty jednotlivých rozhovorů lze pracovat efektivněji než s živým interview.

Nejen tímto objektivizujícím, trojstupňovým postupem, ale především úvodní studií – Situační zprávou, postihující stav současného ruského umění, nám Glanc otevírá exkluzivní pozorovatelskou pozici ptačí perspektivy. Zhruba padesátistránková analýza zachycuje uměleckou scénu po rozpadu totalitního impéria. Navíc opojný pocit neomezených možností z nově nabyté svobody umocňují další fenomény posledních desetiletí – nástup elektronické komunikace, především internetu, divoké posttotalitní kapitalistické obrození, možnost cestování za hranice, konzumerismus, ale i zachování politického nepřítele v putinovské éře, které tvoří prostor pro odbojné ,,živly“.

Mnohé okolnosti jistě českému čtenáři připomenou domácí realitu, spíš ovšem nechají vystoupit odlišnostem vyplývajícím z rozdílné výchozí situace tvůrčích sfér už v totalitních sovětských podmínkách. Zajímavá je například role ruského samizdatu nebo nakládání s exilovými autory pozměňováním jejich biografií. U nás většinou takoví autoři rovnou upadli v zapomnění, než aby jejich životopisy byly ideologicky vylepšovány. Glancova kniha tak nepředstavuje pouhou galerii uměleckých ,,ikon“, ale svým suverénním a naprosto fundovaným textem postihuje daleko širší kulturní souvislosti, v jejichž kontextu se mnohotvárnost současného ruského umění opravdu jeví jako nehierarchizované souostroví kopírující pluralitní společenské postoje.

Postmoderní ikonostas

Nejen ten, kdo si při pohledu na obálku knihy vytvoří asociaci pouze se seriálem Gorodok, ale i vážný zájemce o dané téma, si v knize přijde na své. Navzdory skromnému pojetí publikace (například obrazový materiál představuje spíše menší množství černobílých fotografií, ale i tradičně měkkou vazbou), poskytuje titul velké množství odkazů včetně obsáhlé bibliografie, přičemž nechybí ani rejstřík. Samotný výběr osobností ztělesňuje snahu autora o negeneralizující pohled, který se snaží vyvarovat násilné syntézy. Různorodost jednotlivých osobností lze dosvědčit hned na několika příkladech – na jedné straně není možné vynechat prominenta ruské literární scény Vladimira Sorokina, jehož knihy jsou překládány do mnoha jazyků (některé vyšly i česky, například slavný Den opričníka), na druhé straně může stát perfomer a výtvarník Vladislav Mamyšev-Monroe se svými metamorfózami ve slavné muže a pohříchu i ženy, slavnou hollywoodskou blondýnu nevyjímaje. Naopak konzervativním reprezentantem je spisovatelka Ljudmila Ulická vracející se k narativitě a některým postupům klasické prózy. Vazby na české prostředí nacházíme u výtvarníka a spisovatele Pavla Pepperštejna, jenž ve svém románu zvěčnil Klementa Gottwalda i generálního tajemníka Miloše Jakeše, které nechal vstoupit do kvazimytologického světa. Kromě literatury a výtvarného umění je zde zastoupena i architektura Alexandrem Brodským s jeho zálibou v efemérní architektuře zániku, divadelnictví s diváckou perspektivou experimentujícím Dmitrijem Krymovem, hudba skladatelem Leonidem Děsjatnikovem a mnohé mnohými dalšími.

Příslovečná ruská duše, o které v knize snad nepadne slovo, je nakonec tak nějak všude – ve výroku Mamyševa-Monroea, který až do doby, kdy začal vystupovat s kapelou Pop-Mechanika, snil o „stranické kariéře“, stejně jako v realisticko-magickém propojení světa ruského byznysu a umění, ve vypjatých polohách performerů i jednotlivých lidských osudech narážejících na ruské dějinné fátum. Souostroví ruského umění nemá společného jmenovatele ani nějakou opozici, jeví se jako decentralizované, což v epoše pozdní postmoderny není překvapivý jev (něco podobného, snad jen ve středoevropsky uhlazenější míře, můžeme pozorovat i u nás). Charakteristicky ruská je pak chlapácky úsečná stylizace Zachara Prilepina včetně jeho kontroverzních politických proklamací, ale stejně tak myšlenkově subtilnější, z buddhismu vyvěrající, poetika Alexeje Fedorčenka.

Na knize Tomáše Glance je pak chvályhodné právě to, že se vyhnul svůdnému, žel pouze spekulativnímu, syntetizování jednotlivých projevů kultury do nějakých tendencí a dominujících proudů, nebo dokonce ,,ducha národa“. Ruskou scénu přitom nijak neromantizuje, naopak často poukazuje i na nepůvodnost či odvozenost výraziva, na jistou míru chaosu i rezervovaný postoj ke ,,zbytku světa“. I kdyby tedy byla ruská duše nakonec jen fantomovým orgánem či údem, symbolizuje jedince v nekonečné zemi nevypočitatelných politických pravidel. Glancovo Souostroví Rusko tak představuje vzácný průnik odborného vhledu, čtivosti i inspirativnosti zároveň.

Autorka je učitelka a literární kritička.

Tomáš Glanc: Souostroví Rusko. Ikony postsovětské kultury

Revolver Revue, 359 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte