0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura29. 1. 20124 minuty

Muži sobě

Snímek Jeden musí z kola ven podvrací pravidla špionážního žánru

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Švédský režisér Tomas Alfredson dal o sobě celému světu vědět něžným hororem o úzkostech dospívání s názvem Ať vejde ten pravý. Introvertní puberťák ze sídliště v něm získává sebevědomí díky kamarádství se žíznivou upírkou. Další film se rozhodl natočit v angličtině za britské peníze. Přechod do ciziny bývá pro režiséry, jejichž jméno vyletí do povědomí filmových fanoušků jako raketa, prubířským kamenem talentu i tvůrčí integrity. Alfredson prokázal obojí. Špionážní klasiku Johna le Carrého Jeden musí z kola ven podrobil novátorskému čtení, jež se netluče s duchem předlohy: natočil nekompromisní a invenční adaptaci, která Carrého dílo otevírá netušeným významům.

 

Místo Bonda byrokrat

Film se odehrává v první polovině sedmdesátých let a zavádí nás do útrob klaustrofobního sídla britské tajné služby MI6. V mnohopatrovém komplexu s kilometry kartoték a stovkami zaměstnanců operují vrchní stratégové studené války. Nejsou to zrovna sympaťáci ze žurnálu. Alfredson je zobrazuje jako domýšlivé panáky v nepadnoucích sakách a tříčtvrtečních kabátech, opájející se vlastní důležitostí. A právě mezi nimi se s největší pravděpodobností objeví dvojitý agent placený Moskvou.

Vypátrat ho má Carrého nejznámější literární hrdina George Smiley (Gary Oldman), zkušený agent postavený mimo službu. Diváci ho mohou mít v paměti z dávné televizní série, kde ho ikonicky ztvárnil Alec Guiness jako stárnoucího gentlemana disponujícího typickým anglickým šarmem. Z Guinessova pojetí postavy si Oldman vypůjčil jen velké brýle s výraznými obroučkami. Vnějškově vypadá jeho Smiley jako nenápadný úředník na penzi, což je image, která není úplně od věci. V očích Alfredsona je totiž v práci tajných služeb mnohem více byrokracie než dobrodružství, které známe z filmů. Za kamennou mimikou se v případě Smileyho a jeho podobně neproniknutelně se tvářících kolegů agentů skrývají emoce, jež si čas od času najdou cestu na povrch.

Skutečnost, že se v čase vrací o čtyřicet let nazpátek, pomáhá režisérovi výrazně se vymezit vůči dnešku, kdy špionážnímu žánru vévodí série o agentu Bourneovi a stále další filmy s nesmrtelným Jamesem Bondem. Snímky o Bourneovi komentují nárůst paranoie v éře čím dál vyspělejší sledovací techniky, o níž si Smileyho lidé nemohli nechat ani zdát. Ti informace vytěžují staromódním přehrabováním se v archivu, pomocí osobních schůzek nebo přepisy telefonních hovorů z magnetofonových pásků. Špionážní práce v podání Alfredsona tak v sobě nemá ani náznak vzrušujících radovánek jako v bondovkách. Na rozdíl od špionů nasazujících krk v týlu nepřítele se vyšší figury v hierarchii organizace utápějí v kancelářských intrikách a půtkách.

Je příznačné, že právě dějové odbočky s loajálními pěšáky v terénu – drásavé epizody Jima Prideauxe (Mark Strong) v Budapešti a Rickiho Tarra (Tom Hardy) v Istanbulu – jsou jediné chvíle, kdy film nabere akčnější ráz. Po většinu stopáže ale Alfredson buduje tísnivou atmosféru velmi, velmi pozvolně. Málokdy se dnes vidí, aby film s rozpočtem 21 milionů liber a plejádou nejoceňovanějších britských herců i ve vedlejších rolích (John Hurt, Benedict Cumberbatch) tak spoléhal na inteligenci diváků při rozplétání příběhu a jejich chuť naladit se na pomalé tempo vyprávění.

Slabiny v systému

Rozhodně se nedá říci, že by snímek nudil. Naopak. Snad žádný jiný loňský film s výjimkou Drive od dánského kolegy Nicolase Windinga Refna nepůsobí tak stylově. Už od úvodní předtitulkové sekvence je jasné, že máme co do činění s vyzrálým tvůrcem. Alfredson neotřelé režijní nápady, propracovanou retrovýpravu a podmanivý najazzlý soundtrack Alberta Iglesiase propojuje do suverénního tvaru, který žánrovou podívanou z dob studené války povyšuje na mnohovýznamovou výpověď o mužské psýché.

Ne náhodou prostředí tajných služeb bylo a stále je doménou mužů. Spíš než svalnatí frajeři typu Bonda k němu ovšem patří osamělí chlápci s příšernými účesy. Sám Smiley v sobě hrdě drží žal z toho, že ho opustila manželka, a v očích mu zasvítí jen tehdy, když kolegovi vypráví o dávném letmém setkání s nejvyšším ruským špionážním protivníkem, jemuž se přezdívá Karla. „Oba celý život hledáme slabiny v systému těch druhých,“ říká o něm skoro dojatě. Alfredson dobře chápe, že Smiley a jeho kolegové nevtiskují smysl složité diplomatické hře mezi mocnostmi, ale naopak ona hra dává sama o sobě smysl jejich ne vždy šťastným životům.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].