Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Někdo se jim postavit musel. Zemřel Král Šumavy

Prachatický rodák Josef Hasil pomáhal přes hranice lidem, kteří utíkali na Západ

Král Šumavy

V Chicagu zemřel prachatický rodák Josef Hasil. Bylo mu 95 let. Během komunismu pomáhal přes hranice Šumavy lidem, kteří utíkali na Západ. V odboji pokračoval navzdory perzekucím jeho blízkých komunistickým režimem i přes ohrožení vlastního života. Nezastavilo ho ani vězení, kam ho po udání režim poslal. V roce 2001 dostal od prezidenta Václava Havla medaili Za hrdinství. Při této příležitosti odemykáme následující text Davida Jana Žáka, který o jeho životě napsal knihu. A zároveň připomínáme recenzi dokumentu, který se letos promítal na jihlavském festivalu.


Reklama
Reklama

Legendární „Král Šumavy“ neznal tajemnou cestu hlubokými močály, jeho přízračná schopnost unikat pohraničníkům z nastražených pastí je ale skutečná. Josef Hasil, muž, kterého „Králem“ nazývali ve svých spisech i samotní estébáci, vyšel ze střetů vítězně, dodnes žije v americkém Chicagu a svého boje proti nastupujícímu komunistickému režimu v nejmenším nelituje.

Dvacátého října 1948 vládlo na Šumavě psí počasí. V lesích ležel čerstvý sníh, mezi stromy se válela hustá mlha a vánice oslepovala. Pohraničníci Josef Hasil a Zdeněk Vyleta měli toho dne smůlu, komunisté zase štěstí. I když tyto role se měly relativně rychle obrátit.

V podvečer onoho dne zabušil na dveře poválečného přistěhovalce do šumavského pohraničí Josefa Moroka unavený muž v uniformě příslušníka Sboru národní bezpečnosti. Zničený policista prohlásil, že zabloudil ve vánici, a požádal o vodu. Jeho vyčerpání bylo hodně podezřelé. Než mu udivený hostitel stačil přinést sklenici vody, usnul esenbák tvrdým spánkem s hlavou na kuchyňském stole.

Morok nebyl včerejší. Na Šumavu se sice přistěhoval nedávno z Rumunska, bylo ale tři čtvrtě roku po komunistickém převratu a každý věděl, že právě přes Šumavu proudí na Západ tisíce lidí, kteří si s novým režimem nerozuměli nebo v něm o všechno přišli. Morok samozřejmě slyšel, že uprchlíkům přes hranice pomáhají převaděči, dost možná se k němu již donesly zkazky o honičce a střelbě, k níž došlo ráno na opačné straně hranice, v Bavorsku. Dnes z materiálů Státní bezpečnosti a z vyprávění onoho „spícího esenbáka“ Josefa Hasila víme, že u obce Schwarzenberg tam dva čeští převaděči cestou z akce narazili na německou hlídku, která se je pokusila zatknout. „Večer nasněžilo a ráno byla hustá mlha. Zabloudili jsme,“ vysvětluje dodnes Hasil jednu z nemnoha chyb své převaděčské kariéry.

Zdeňka Vyletu Němci na bavorské straně zatkli, Hasil ale – jako později ještě mnohokrát – nezaváhal, vytrhl německému oficírovi z ruky pušku, vystřelil z ní na výstrahu, vytáhl zásobník a zmizel odzbrojenému Němci mezi stromy. Prchal potom sněhem a nečasem celý den, až v podvečer skončil vyčerpaný právě v kuchyni Josefa Moroka.

Ten ovšem také reagoval rychle a vyběhl o podivném návštěvníkovi informovat nejbližší pohraniční hlídku. Hasila probudilo až poklepání na rameno, po kterém už následovala cesta k prvnímu výslechu. Těch pak bylo ještě mnoho, a jak se zatčený „zrádce“, kterého usvědčil německý zásobník i letáky v kapse, posouval z rukou kolegů do spárů StB, měnily se v mučení. Na konci několikatýdenního martyria přišel soud a rozsudek devíti let těžkého žaláře v pracovním lágru. Na jaře roku 1949 už Hasil stejně jako jeho parťák Vyleta, kterého německý oficír odevzdal výměnou za zcizený zásobník zpátky Čechům, nastupoval k nuceným pracím v trestaneckém táboře v Dolním Jiřetíně u Mostu.

Do války

Tady někde by u většiny běžných smrtelníků končil příběh odvahy a začínalo ponížení, smrtelná únava a snad, po pár letech, propuštění zlomeného člověka na svobodu. Hasil zažil nelidské výslechy a viděl mučení ve vězení na Borech v Plzni, pocity bezvýchodnosti ale zjevně nebyly součástí jeho osobnosti. Místo toho komunisté zažehli ve čtyřiadvacetiletém mladíkovi vzdor, na jehož konci stál jeden z nejdivočejších příběhů ozbrojeného odboje proti nastupující komunistické diktatuře v Československu. Právě v květnu 1949 se začala rodit legenda o „Králi Šumavy“, který dokázal několik následujících let procházet jako zázrakem přes západní hranici Československa, převádět uprchlíky a budovat v zemi rozsáhlou špionážní síť, jež se táhla od Šumavy přes Prahu až do Olomouce, a dokonce na jižní Moravu.

Legendu do českého povědomí vnesl Rudolf Kalčík svým stejnojmenným románem, na jehož motivy pak Karel Kachyňa natočil dobrodružný propagandistický film o odvaze českých pohraničníků, kteří v mlhách a šumavských bažinách bojují proti zrádnému a krutému nepříteli. Hrůza, kterou legendární agent chodec v řadách SNB a StB budil, je autentická, zmínky o „Králi Šumavy“ jsou skutečně rozesety v archivech, zprávy StB dokonce potvrzují, že Kalčík se opravdu inspiroval příběhem Josefa Hasila a jeho bratrů. V oficiální komunistické propagandě je ale zároveň mnohé jinak.

https://www.youtube.com/watch?v=Pfyi63Oi-VI&feature=emb_logo

Jediná bažina, přes kterou vedly některé převaděčské stezky, je vcelku nevinná Chalupská slať, která ve skutečnosti leží ještě daleko v českém vnitrozemí a dá se pohodlně přejít, aniž by si člověk namočil nohavice. Skutečným motivem legendy o „Králi“ zase nebyl sudetský Němec Franz Nowotny alias Kilián (byť i on byl obávaným soupeřem českých pohraničníků) a slavný agent a převaděč už vůbec nenašel hrůznou smrt na dně močálu. „Přes močály jsem nechodil ani já, ani nikdo jiný. Byla by to sebevražda, byl byste skvělým terčem,“ směje se Josef Hasil, který ve skutečnosti dodnes žije v americkém Chicagu a při zhlédnutí filmového „Krále“ se prý dobře bavil.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let si skuteční aktéři špionážního dramatu občas trochu zábavy také užili, většinu času šlo však na obou stranách konfliktu o holé životy a s přibývajícími oběťmi se stupňovala i hysterie. Když se v roce 1953 komunistům nakonec podařilo hranici definitivně uzavřít důmyslným systémem ostnatých drátů, příkopů a nášlapných min, byla už na Hasilovu hlavu vypsána jako na Divokém západě vysoká odměna, desítky jeho příbuzných, známých a spolupracovníků sloužily dlouhé tresty v československých pracovních lágrech a obě strany počítaly mrtvé, padlé v divokých přestřelkách na hranici.

To všechno ale přišlo teprve poté, co Josef Hasil se svým spoluvězněm Antonínem Vítkem dokázal najít slabé místo v ostraze trestanců tábora v Dolním Jiřetíně a 9. května 1949 v půl jedenácté večer uprchnout. V Československu trestanci zůstat nemohli, a tak Hasil se svým druhem zamířil k šumavské hranici, kde vyrůstal, znal to tam jako své boty a kde se také dostal do problémů jako pohraničník převaděč. Cesta trvala dlouho, vedla nocí, využívala starých známostí, obnášela i několikadenní skrývání v jeskyni s tajným vchodem. Její úspěšné završení pak již naznačovalo schopnosti budoucího agenta amerických tajných služeb: normálně horkokrevný rváč Hasil dokázal těsně před překročením hranice čtyři dny trpělivě ležet v houští a pečlivě mapovat pohyby pohraničních hlídek, aby pak svého druha suverénně a bez nejmenšího konfliktu převedl na opačnou stranu. Doma zůstala jeho přítelkyně s několikaměsíčním synem, matka, bratři i setry a spousta známých, ve vzduchu visela hrozba třetí světové války, která měla podle představ Hasila a dalších lidí v utečeneckých táborech i řadách západních tajných služeb vypuknout co nevidět a v níž chtěl nově zrozený agent chodec stát na té správné straně.

Proti hrdinovi

Josef Hasil nebyl pro komunistickou propagandu přijatelným protivníkem, vlastně byl pravým opakem člověka, který se měl se zbraní v ruce postavit proti komunistickému Československu. Rodák ze Zábrdí u Prachatic pocházel z těch nejchudších poměrů. Když jeho matku Rozálii opustil manžel, živila sedm dětí sama a všichni se museli zapojit – chodívali na statky, pásli dobytek a ovce, v lese sbírali šišky na podpal a suché klestí, dcery pomáhaly s praním, úklidem a vařením, kluci se starali o dřevo, aby do chalupy nezatékalo, Josef pytlačil na místním potoce. Hasilovi bydleli ve staré obecní kovárně, nejchudší rodina v nejchudší chalupě ve vsi.

62 tema06 R46 2012
62 tema06 R46 2012 • Autor: Respekt

Vyučený bednář Josef Hasil mohl být teoreticky tím, komu nový režim otvíral lepší budoucnost. Poválečný odsun Němců Šumavu částečně vylidnil, dokonce i Josefův bratr Bohumil si polepšil a žil v jednom ze zabavených německých domů. Mnozí bývalí „páni“ přišli o své živnosti, rozdíly v životní úrovni na šumavském venkově se měly srovnat.

Jenže tohle na Hasila nefungovalo. Mezi ním a komunistickou ideologií stála hluboká katolická víra. Josefova matka mohla být nejchudší hlavou domácnosti v kraji, na vánoční mši nicméně dávala do kasičky víc než místní statkář, řezník nebo kovář. Její víra byla jednoduchá, nekomplikovaná, přímočaře dojemná. Říkávala, že Ježíš miluje všechny, dobráky i hlupáky, tak, jak to nikdo z lidí nesvede, může se to ale od něj učit. Proto je dobré milovat lidi a skrze ně i našeho Pána. Josef byl mladý muž plný energie a s větším než průměrným zájmem o opačné pohlaví, matčina víra v něm však zapustila kořeny. Během svých akcí věřil, že nad ním někdo drží ochrannou ruku, v nejtěžších okamžicích ho vyvádí z neřešitelných situací na světlo, do bezpečí.

Vírou formovaný vztah k lidem také vysvětluje první ilegální přechody hranice ještě v barvách poválečného Sboru národní bezpečnosti. Budoucí Král Šumavy se do politiky původně příliš nemíchal, z víry ale plyne citlivost vůči křivdě a nespravedlivému utrpení. Hasil začal pomáhat lidem, jež komunisté a jejich nové pořádky okradli, kteří chtěli na svobodu nebo viděli svět podobně jako on.

K převodům se přitočil prostě proto, že byl sám příslušníkem SNB a jako rodák ze Šumavy se v kraji dokonale vyznal. Příslušnost k bezpečnostním složkám je vedle jeho „původu“ dalším důvodem, proč byl Hasil téměř nejhorším možným soupeřem, jakého si režim uměl představit. Hasil byl nadšeným obráncem osvobozené republiky, do řad bezpečnosti vstoupil z idealismu po válce a ještě navíc jako hrdina. Během okupace byl totiž nuceně nasazený v továrně Capellaro v německém Pasově a již tam se rychle projevila jeho vzpurná povaha – nacisté ho zavřeli za sabotáž, jemu se podařilo v březnu 1945 z německého vězení, podobně jako později z komunistického lágru, utéct zpátky do Čech. Schovával se potom v jeskyni nedaleko rodné vesnice a stal se spojkou v partyzánské jednotce Šumava II.

Král Šumavy byl tedy ve skutečnosti nad­šený mladík nevelkého vzrůstu, trochu rváč a dosti holkař, který byl ve své posádce známý systematickými výlety za přítelkyněmi v širokém okolí. Do řad státních bezpečnostních složek vstoupil s dobrým renomé a chutí být užitečný osvobozené zemi. Nikdo ho nemohl podezírat z nenávisti k Československu, z kolaborantství s Němci, z vyřizování účtů – nepřišel o majetek, nebyl odsunut, nikdo mu nezastavil staré kšefty, neměl na co vzpomínat s nostalgií.

Vyšší politika se Hasila chytila sama. Jeho nadřízení ho pouštěli na vycházky za slečnami s tím, že bude mezi nimi převážet „něco ke čtení“ – jak se později ukázalo, šifrované zprávy. O šikovného převaděče časem projevily zájem tajné služby, a když udělal Hasil 20. října 1948 onu osudovou chybu a usnul na kuchyňském stole Josefa Moroka, vracel se z akce, do níž ho navezla agentka, s níž se měl jeho život o něco později znovu protnout na bavorské straně. Z komunistického lágru už ale Hasil utíkal jako přesvědčený bojovník proti komunismu a jeho cesta do služeb americké tajné služby CIC byla snadno očekávatelným krokem.

Anděl strážný

V listopadu 1949 se v Husinci konala obyčejná vesnická tancovačka. Kromě místních dívek, včetně devatenáctileté Marie Vávrové, matky malého syna Josefa Hasila, se na ní objevila neznámá dívka z Klatov, prý neteř jednoho z místních. Dívka jde z kola do kola, tančí a směje se, alkoholu se však ani nedotkne. Když si pro Marii přijede otec a mladá matka se chystá k odchodu, neznámá krasavice se k ní přitočí a pronese mužským basem: „Miluju tě, Marie.“

62 tema04 R46 2012
62 tema04 R46 2012 • Autor: Respekt

Marie Vávrová prý tehdy zbledla jako stěna a rychle táhla podivnou ženu ven. Josef Hasil měl pro strach uděláno, svědci v souvislosti s ním spíš mluví o drzosti. V klidnějších dobách by prý také zřejmě byl slušným hercem. Jeho převleky se během následujících měsíců staly součástí legendy, tu sehrál dokonale místní stařenu, běžně cestoval po Čechách v uniformě příslušníka SNB, jednou dokonce provedl inspekci kasáren v roli falešného generála československé armády. Jeho výlet na tancovačku za milovanou Marií však nebyl samoúčelným vtipem drzého agenta, kterému stoupl úspěch do hlavy. Hasil chtěl Marii a syna převést k sobě do Bavorska, snad dokonce ukončit kariéru a odejít do zámoří. Marie vždy slíbila a nikdy nešla. Časem navázala známost s jiným mužem, Hasil ale nepolevoval a vracel se za ní znovu a znovu.

Po příchodu do Bavorska se Josef Hasil stal velmi rychle úspěšným americkým agentem. Pro svou novou roli měl všechny předpoklady. Prošel školou SNB, během výslechů zažil praktiky Státní bezpečnosti, znal dokonale prostředí i terén. Malý muž měl také skvělou fyzičku, u útvaru denně běhal, nikdy nepil ani nekouřil a zjevně měl pro strach uděláno. Jeho schopnosti nejlépe dosvědčovaly již zmíněné útěky z nacistického vězení i z komunistického lágru.

Úkolem schopných emigrantů ochotných riskovat život a bojovat proti komunistům se zbraní v ruce bylo vybudování diverzní a špionážní sítě. Komunisté byli u moci teprve krátce, naplno se ale rozjížděla studená válka a mezi lidmi panovala víra, že se velmi rychle změní ve skutečný válečný konflikt mezi Západem a komunistickým blokem. Agenti jako Hasil si nemysleli, že budou proti komunistům bojovat dlouhá léta. Věřili, že připravují půdu pro rychlý válečný konflikt a že poměry v Československu se nakonec zase vrátí před komunistický převrat. Skupina, v níž Hasil působil, se dokonce připravovala na to, že pokud východní blok zaútočí jako první a jeho jednotky se právě přes Šumavu přeženou směrem na Západ, oni zůstanou v týlu nepřítele a s pomocí vytvořených sítí rozjedou rozsáhlou partyzánskou válku.

62 tema07 R46 2012
62 tema07 R46 2012 • Autor: Respekt

Hasil se stal špičkovým agentem a nejen díky svým dobrodružným přechodům – mnohdy tak odvážným, že s ním jeho parťáci časem odmítali chodit. Především se mu ale podařilo vybudovat skvěle organizovanou síť spolupracovníků na území komunistického Československa. Jeho lidé pracovali podél jižní hranice s Německem a Rakouskem, výzvědná chapadla se táhla do Prahy, na Jáchymovsko a daleko na Moravu. Jediným spojovacím článkem byl však právě Hasil, který se svými komplici přecházel hranice, rozdával úkoly, vybíral tajné schránky v lesích, na hřbitovech i v opuštěných statcích po Němcích. Síť tvořily stovky buněk, které o sobě ale nevěděly, a přestože se Statní bezpečnosti podařilo některou rozbít a brutálním způsobem její členy „rozmluvit“, moc se toho nedozvěděli. Klíčové bylo chytit Krále Šumavy, ten jediný se vyznal v celé síti, navíc cestou zpátky převáděl do Bavorska další a další uprchlíky.

A boj se stále dramatizoval. Sedmého prosince 1949 Josef Hasil se svými komplici převáděl rodinu Hrašových z Husince a dva uprchlé vězně. Cestou v lese narazili na hlídku dvou pohraničníků začátečníků. Strhla se nepřehledná přestřelka, během níž byl jeden z pohraničníků zastřelen a druhý těžce zraněn.

„Šli jsme od Soumarského Mostu do Českých Žlebů a kousek od rozcestí k Dobré jsem zaslechl v dálce před námi kroky. Křupal sníh. Rychle jsme se ukryli mezi stromy,“ vypravuje dnes Josef Hasil. Paní Hrašová s dcerou odhodily všechna zavazadla a schovaly se v malém kaňonu. Uprchlý vězeň Škramlík dostal od převaděčů pistoli, aby mohl pomáhat. V tu chvíli už se objevili esenbáci a začali pálit. „Bylo to peklo,“ vzpomíná Král Šumavy. „Rachot samopalů se mísil s dávkami našich automatů. Do toho křik Hrašových a jednoho z postřelených mužů. Škramlík ztratil hlavu a začal utíkat do lesa zpátky k Soumaráku. Pak bylo najednou strašné ticho.“

Zbytek skupiny překročil hranici, Hasil opět proklouzl a komunisté ho obvinili z vraždy. Od této chvíle, kdy mají pohraničníci vlastní oběti na životech, se hon na Hasila mění v osobní záležitost, téměř krevní mstu.

Mnohokrát měl Josef Hasil namále, některé útěky znějí téměř jako zázrak. Jednou se prostřílel ze zdánlivě bezvýchodného obklíčení, jindy se dokázal skrývat celé hodiny v ledovém korytě řeky, sílu zvednout prochlazené tělo ze studené vody mu prý dal jen tajemný hlas z jiného světa. Hasil měl nepochybně štěstí i silně rozvinutou intuici, pomocí níž dokázal vytušit záměry pohraničníků. Jednal proti selskému rozumu, prchal do vnitrozemí místo k hranici, když bylo potřeba, našel odvahu projít přímo pod okny služebny, kde ho zdivočelí pohraničníci čekali nejméně. Vzpurný mladík, kterému táhlo na pětadvacet, si navíc neodpustil zanechat protihráčům tu a tam lístek: „Prošel jsem vám, kamarádi. Josef Hasil.“

Hasilův „anděl strážný“ však nedržel nutně ruku nad jeho okolím. Legenda dosáhla skutečně nadpřirozených rozměrů v okamžiku, kdy Josef ztratil při přestřelce vlastního bratra Bohumila. Část rodiny Král Šumavy stihl převést a Bohumil se také zapojil do akcí. V létě 1950 se spolu pokoušejí o přechod u Českých Žlebů. Z akce se na poslední chvíli stáhl nováček, Josef svým šestým smyslem tuší, že něco není, jak má být, Bohumil je ale netrpělivý. Nakonec vyráží přesně podle plánu obvyklou stezkou, zatímco Josef, jako živočich nervózní z podezřelého klidu všude okolo, se drží vzadu a volí trasu o pár stovek metrů stranou. Bohumil míří přímo do léčky, nováček byl ve skutečnosti nastrčený komunistický agent a všechno prozradil. Když se strhne přestřelka, nemá obklíčený Bohumil šanci a devět kulek ho smrtelně zraní.

62 tema01 R46 2012
62 tema01 R46 2012 • Autor: Respekt

Josef opět unikl, Bohumil zemřel o několik hodin později v rukou esenbáků. Ti ho pohřbili bez označení u zdi místního hřbitova, a přestože všichni členové rodiny byli v tu dobu již pod dohledem StB, začínají se od toho okamžiku u hřbitovní zdi objevovat hořící svíčky a čerstvé květiny. Esenbáci začali panikařit, Král Šumavy nabral v jejich očích nadpřirozených rozměrů, nad zdravým rozumem začala vítězit paranoia. Hřbitov byl hlídán a strachy zdivočelé hlídky prý občas pálily do stínů, hrobů, dokonce samy po sobě. Zapálené svíčky se u zdi objevovaly až do roku 1954, policie ale nikdy nechytila nikoho, kdo by je na místo přinášel.

Za oceán

Dobrodružství Josefa Hasila netrvalo příliš dlouho. Komunisté postupně hranici obsazovali stále neprodyšněji a začali budovat nechvalně proslulou železnou oponu z ostnatých drátů a dalších nástrah. Po přestřelkách se ve vnitrozemí zároveň rozjížděly vlny zatýkání a brutálních výslechů, v rukou komunistických vyšetřovatelů končily desítky lidí. Za ostnatým drátem lágrů se ocitla Hasilova matka a prakticky všichni jeho sourozenci (kteří neutekli za hranice). Tentýž osud čekal jeho partnerku Marii Vávrovou i s malým Josefovým synem a jejími rodiči. Matka byla od synka odtržena, měla sloužit jako návnada, i tentokrát však Hasil, který si všiml, že z komínu statku Vávrových nestoupá jako obvykle dým, proklouzl.

V roce 1953 bylo jasné, že se hranice uzavírá a válka hned tak nebude. Na české straně zůstali v lágrech bývalí Hasilovi spolupracovníci, většinou s tresty nad deset let, či dokonce doživotí. Na bavorské straně se postupně rozpouštěly skupiny agentů a jejich členové odcházeli do Spojených států a jinam do zámoří. Král Šumavy odjel do Ameriky mezi posledními, zbytek života až do dnešních dnů prožil v běžných profesích jako řezník či tesař, posledních třicet let jako zaměstnanec jedné z automobilek v Chicagu.

Když v roce 1953 odcházel za oceán, nebyl si ani jistý, jestli jeho dobrodružství stálo za to. Jeho parťák Antonín Vítek, který s ním tehdy z Evropy odjížděl, se svěřil, jak byli agenti tehdy zklamaní, že komunismus nebyl poražen ve válce, a jak si mysleli, že počet lidí převedených přes hranice nepřevyšuje počet těch, kteří za boj zaplatili vězením, výslechy či smrtí.

Dnes už ale o své roli zase tolik nepochybuje. Ano, mnoho jeho spolupracovníků boj škaredě odneslo. Kdyby však byl znovu ve stejné situaci, znovu by prý chodil přes čáru a střílel. „Tenkrát nebyla jiná možnost,“ říká dnes osmaosmdesátiletý Král Šumavy v jednom z početných telefonátů z Chicaga. „Jo, bejt v tý samý situaci, udělal bych to zas. Někdo se jim postavit musel. Voni by si nakonec mysleli, že můžou všechno. Nelituju jedinýho dne, kdy jsem jim škodil. Měli z mýho jména takovou hrůzu…“

Autor je spisovatel. Josefu Hasilovi napsal dokumentárně laděný román Návrat Krále Šumavy, který vydalo nakladatelství Labyrint.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte