Pozavírané ambasády západních zemí, pálení vlajek, vlna nekontrolovatelné zlosti, a dokonce zabití amerického diplomata v Libyi. Vztahy Západu a muslimů se zdají být ještě horší, než tomu bylo před arabskými revolucemi. Jako by stačil jeden provokativní film, jedna karikatura v časopise. Česko-palestinský politolog Šádí Shanaáh Arabům rozumí a říká, že situace je ve skutečnosti jiná.
Jste muslim?
Jsem po tatínkovi z muslimské rodiny, takže když se mě takto někdo zeptá v arabských zemích, řeknu, že ano. Většině mých příbuzných z arabské strany je ale jasné, že jsem k víře spíše vlažný. Já sám se považuji za věřícího, nemám však rád, když za mě někdo víru interpretuje. Proto nejsem asociován s žádnou církví. Je mi v podstatě jedno, jestli jsem v kostele nebo v mešitě.
Váš otec je praktikující muslim?
Sem tam se pomodlí, když to potřebuje. Někdy se napije, někdy sní řízek a třeba před tím, než nastartuje auto a odjede do práce, řekne jednovětou modlitbu.
Česky mluvíte bez akcentu. Máte ho v arabštině?
Mám a silný. Nemluvím arabsky plynně, Arabové tedy určitě rozpoznají, že nejsem rodilý mluvčí. Arabsky jsem plynně hovořil v šesti letech. Rok nato jsme ale z Jordánska, kde jsme žili, odjeli.
Jak jste se vlastně dostali do Jordánska?
Tatínek se tam narodil. Jeho rodiče za války ve čtyřicátém osmém uprchli z území dnešního Izraele. Po různých peripetiích, kdy se snažil začít studovat ve Španělsku a potom v Egyptě, se nakonec rozhodl pro Československo. Tady se seznámil s maminkou. Pak ale musel domů na povinnou vojenskou službu, kterou v Jordánsku museli vykonávat i Palestinci. Maminka tehdy prohlásila, že je jí vlastně jedno, jestli žije tady v komunismu nebo v Jordánsku. Takže když mi bylo pět let, jeli jsme za ním. Po sametové revoluci chtěla maminka volit v prvních volbách v Československu a pak se vrátit zpátky. Jenže vypukla válka v Zálivu a nebylo jasné, jestli do ní nebude zataženo i Jordánsko. Rozhodli jsme se zůstat v Čechách a tatínek pak za námi přijel.
Jak vzpomínáte na ty dva roky strávené v Jordánsku?
Bydleli jsme v uprchlickém táboře. Vypadalo to jako jakýsi slum, připojený k městu jménem Irbíd. Skoro tam nebyly služby, jen otevřená kanalizace. Fungoval tam Červený kříž, který nám dával rýži a jiné potraviny. Ne že by naše rodina měla hlad, ale nebylo to úplně optimální. Jako dítě to však člověk vnímá jinak, pozitivněji. Navíc jsem chodil do soukromé, relativně moderní školy, na kterou se příbuzní složili. Ta byla ve městě, mimo tábor.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
