0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě26. 8. 20124 minuty

Český přelet nad kukaččím hnízdem

73 kristyna vesela R35 2012 • Autor: Respekt
73 kristyna vesela R35 2012 • Autor: Respekt
73 kristyna vesela R35 2012 • Autor: Respekt
73 kristyna vesela R35 2012 • Autor: Respekt
↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Budím se brzo, čeká mě dlouhá cesta vlakem a autobusem. Jedu za matkou do léčebny. Psychologové uvádějí, že se v populaci nachází zhruba jedno procento schizofreniků. Každý stý mezi našimi spolužáky, neznámými kolemjdoucími, které míjíme na ulici. Zbláznit se může i váš příbuzný. Moje matka je taky šílená. Pokročilá schizofrenie.

Dětství jsem prožil v pěstounské péči. Pěstouni nikdy nechtěli, abych se o ni víc zajímal. Poprvé jsem ji viděl až v osmnácti díky sociálním pracovnicím, které ji tu po dlouhém hledání našly.

Dorážím na oddělení 5A kroměřížské psychiatrické léčebny. S doktorkou jsem domluven na vycházce. Máma už toho ale moc neujde, a tak zase zůstáváme na lavičce za zdí u psychiny. Poslední rok je na tom špatně. Její denní program: v šest budíček, televize a braní sedativ. Nic víc. Vyprávím jí o své přítelkyni, že je do mě bláznivě zamilovaná. Směje se. Vlastně jsem ji dlouhé měsíce neviděl se smát. Přijdou i ostřejší chvilky. Zuří, když jí řeknu, že nemám na to, abych jí v bufetu koupil cigarety. Nedám se a odseknu, že to sem nemusím jezdit, jestli mě potřebuje jen na kupování cigár a jídla. Uklidní se, podařilo se mi ji rozmluvit.

Míjíme její známé, chválí ji, že má pěkného syna. Máma se uculuje. Pět minut před čtvrtou se vracíme na oddělení. Matka míří beze slova do uzavřených prostor. Asi se potřebuje vyčůrat. Chvíli čekám, ubíhají poslední minuty návštěvních hodin. Sestřička nevybíravým způsobem vyhazuje z čekárny sotva dvacetiletou holku hubenou jako pírko. Obrací se na mě. Na dotaz, proč tu stojím, odpovídám, že bych se chtěl ještě rozloučit s matkou, která si jen odskočila na záchod. Přichází šok. Sestra mě rukama vystrkuje ven z návštěvní místnosti, abych vypadl, že tu už nemám co dělat. Opakuji, že bych se chtěl jen rozloučit se svojí matkou. Presuje mě k východu. Dveřmi skoro mlátí o nohu.

Tichým, ale roztřeseným hlasem říkám totéž. „Dane, vyhoď ho!“ volá kolegu. Hned je u mě dlouhán, nejspíš vyhazovač všech příbuzných psychotiků. Důrazně mě vyzývá, abych odešel s tím, že mě matka nechce vidět. Prosím ho, aby si se mnou jen na dvě minuty normálně promluvil, že toto není profesionální jednání. Stereotypně opakuje: „Odejděte!“, nepoužívá ani mimiku. Skelný pohled za stříbrnými brýlemi. Cítím se bezmocně.

Kdosi otvírá dveře sálu. Vychází z nich máma, jde ke mně. Ukazuji na ni vyhazovači a říkám, že tohle je moje máma, která se se mnou přišla rozloučit. Obejmu ji a dám pusu na tvář. Pak vycházím ven, dveře za mnou zaklaply.

Hlavou mi lomcuje vztek. Ptám se – proč? Protože moje matka je šílená? Protože lidé, kteří tam pracují, jsou špatně placení a nenávidí svoji práci? Protože jsou vyčerpaní a svou nenávist mají potřebu vybíjet si na těch nejslabších? Na těch, kterým stejně nikdo nic neuvěří? Může se v takovém prostředí někdo vyléčit?

V autobuse jedoucím do Brna si v duchu přehrávám okamžiky, kdy jsem s ní byl. Jak jsem jí před roky koupil u Vietnamců oblečení, které pak stejně nemohla nosit. Protože podle předpisů všichni „blázni“ musejí chodit v erárním. Jak jsem jí koupil přehrávač na muziku. A než ho stihla rozbít, byla šťastná z jedné písničky. Dojatě mi říkala, že usnula se sluchátky na uších a najednou slyší, že ji někdo volá – Maria! A on to byl Gottův hlas.

Domů se dostávám až pozdě večer. Před spaním sedám k půlhodinové meditaci. Jsem buddhista a každý večer trénuji dovednost, která dokáže všechny ty nenávistné okamžiky alespoň na chvíli utlumit. Stačí se soustředit jen na dvě věci:

Nechť jsou všechny bytosti šťastny, nechť jsem i já šťasten.

Dalibor Krejčí,
student sociologie a žurnalistiky


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].