Paříž dvou posledních desetiletí minulého století byla skvělé místo k odstraňování náplav utopických ideálů, náboženských dogmat, iluzí o lidech, státotvorného optimismu, vlasteneckých báchorek a ostatního haraburdí. Jeden z mnoha, kdo tuto namáhavou, ale vnitřní klid přinášející činnost rád vykonával, byl Jan Vladislav. Obzvláštní pifku měl na kolaboraci intelektuálů s mocí, ale odbočky do jiných oblastí lidské nízkosti byly dlouhé a časté. Od něj vím, že je možné mít takovou hrůzu z armády, že se do ní dá spisovatel dobrovolně naverbovat, a když přestane jeho cílům sloužit, ještě si bolestínsky povzdechnout: „Ale ten kožený kabát mi stejně nedali.“
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
