Kultura Knihy

Kup si svou revoltu!

V čem se mýlí levicoví rebelové

62 R25 2012
62 R25 2012 • Autor: Respekt

Nakladatelství Rybka Publishers nás v posledních letech zásobuje knihami, které reprezentují výkvět současného levicového myšlení; intelektuální bestsellery, o nichž se mluví a má vědět. Po vyhraněných odmítnutích dnešního kapitalismu v titulech Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška od Slavoje Žižka a Kapitalistický realismus od Marka Fischera přichází Rybka se zásadní prací Kup si svou revoltu! od dvojice kanadských autorů Josepha Heathe a Andrewa Pottera. Podtitul je téměř vševysvětlující: O mýtu kontrakultury aneb Proč revolta proti konzumnímu kapitalismu není pro systém hrozbou, ale naopak hnací silou.

Reklama
Reklama

Zároveň máme právo znejistět – z jakých pozic vlastně pisatelé kritizují „slepé a bezzubé kritiky kapitalismu“? Jsou to konzervativci, kteří nemohou vystát excentrické rebely a různé bláznivé aktivisty, jimž chtějí zatnout tipec, nebo jsou to naopak mnohem serióznější angažovaní levičáci, kteří svým „bratrům v boji“ říkají: „Jdete na to úplně špatně!“?

Nonkonformita jako palivo konzumu

Nad tím si láme hlavu řada čtenářů i recenzentů od roku 2004, kdy kniha vyšla poprvé. Heath a Potter patřili v mládí k typickým příslušníkům kontrakultury – chvíli punkeři a chvíli dandyové, s minulostí bývalých šprtů, kteří přešli ke stylově mnohem demonstrativnějšímu odporu vůči většinové společnosti. Dnešní fotografie je však zachycují už jako spořádané příslušníky střední třídy.

Při četbě jejich společné knihy se leckomu může zdát, že sleduje jakýsi příběh prozření a světonázorového obrácení v duchu „dřív jsme neuznávali žádná pravidla, ale teď vidíme, že jsou důležitá“. Bylo by snadné oba obvinit, že zpáprdovatěli, jenomže to by oba nesměli setrvávat u toho, že svět zůstává v mnohém nespravedlivý a téměř na hranici kolapsu, a společenské změny jsou tudíž nutné. Rovněž by nesměli být tak důslední v prozkoumávání toho, jaké typy odporu jsou opravdu účinné.

Pro mnoho západních levicových intelektuálů a aktivistů musí být Heathova a Potterova kniha bolestivým políčkem přes obě tváře. Autoři se jízlivě – nebo leckdy jen suše vtipně – vysmívají nejen falešným a snadno vyvratitelným předpokladům zastánců a příslušníků kontrakultury, ale také mnohdy utopickým návrhům řešení, jež končí neblaze: někdy mají nulový politický dopad, jindy vyloženě posilují kapitalistický systém, a někdy dokonce mají špatný ekonomický nebo ekologický dopad.

Kdo všechno tedy spadá do kontrakultury? Hippies, newagisté, mnozí antiglobalisté, různí gangsteři a teroristé, kteří tvrdí, že bojují proti systému, stoupenci tzv. culture jamming, tedy lidé kupující si „alternativní zboží“, a vůbec všichni, kdo jsou přesvědčeni, že jejich nonkonformita zasazuje silnou ránu kapitalismu, jenž po nás chce, abychom byli všichni stejní a ovladatelní.

Hlavní teze a protiargumenty knihy pak znějí: Nežijeme v jakémsi pomyslném Matrixu, kde jsme všichni ovládáni neviditelným ideologickým systémem. Svět se skládá z miliard lidských bytostí, které všechny mají více či méně přijatelné představy o tom, co je dobro, snaží se navzájem spolupracovat a činí tak s různou mírou úspěšnosti. Pestré spektrum společenských institucí bohužel ale rozděluje plody i břemena naší spolupráce ve většině případů nespravedlivě.

Různé kontrakulturní teorie (od psychoanalýzy, marxismu až po různé verze new age a postmodernismu) tvrdí, že systém udržuje globální kulturní řád jedině prostřednictvím útisku a je nastolen pouze za cenu všeobecné nespokojenosti, odcizení a neuróz. Řešení proto má být údajně nalezeno ve znovunabytí spontánní rozkoše, objevení pravého nespoutaného já. Zábava je vnímána jako vrcholný akt subverze a hédonismus je povýšen na revoluční doktrínu. Ve skutečnosti však zábava nic nepodvrací a jen ztěžuje organizaci společenských hnutí a téměř znemožňuje přesvědčit někoho, aby se ve jménu spravedlnosti obětoval. Chyba kontrakultury spočívá v přesvědčení, že jejím základem musí být duchovní revoluce a vnitřní proměna, jež jsou hlubší než jen údajně povrchní institucionální změny. Přitom pokroku v řešení chudoby, lidských práv a sociální a zdravotní péče se vždy dalo dosáhnout pouze v reálné politice, která je samozřejmě nudná, zdlouhavá a kompromisní. Problém je, že zdánlivá a proklamovaná hloubka vnitřní proměny většinou končí u toho, že nosíte jen jiný účes a oblečení než vaše okolí.

Heath a Potter pak odhalují nejhorší mýtus kontrakultury v tom, že kapitalistický tržní systém nepohání konformita, ale touha lidí lišit se – odtud vzcházejí impulzy pro výrobu nového zboží, ať už jím myslíme módu, filmy, hudbu, auta, lokality k bydlení, biozeleninu nebo třeba drogy. Nonkonformita rozšiřuje poptávku i nabídku a tím roztáčí čím dál rychleji koloběh konzumu, víc než to kdy dokázala uniformita.

Druhým zásadním mýtem, který poškodil globálně společnost, byla rozšířená ztráta schopnosti rozlišovat mezi politickým nesouhlasem (disentem, jenž sebevědomě nese osobní důsledky) a kriminální či psychologickou deviací (a jejím omlouváním jako legitimním druhem odporu, kdy se rádoby rebelové chovají jako ublížené děti, kterým rodiče, či autorita, systém nedovolují chovat se svobodně).

Méně vydělávat, méně pracovat

Kniha je nabita desítkami drtivě přesvědčivých příkladů, kdy všude se údajní odpůrci „systému“ chovají jako nadutí snobové nebo vyloženě jako blázni. Heath a Potter ve snaze prodat čtenářům „nudnou“ politiku či různé ekonomické teorie jednání co nejvtipněji a s maximálním nadhledem (což může působit až cynicky) ovšem někdy přehlížejí takové „detaily“, že koupí některých značek sice člověk nepodvrací systém, ale aspoň ví, že na jejich výrobě nepracovali v nelidských podmínkách dětští dělníci.

Konkrétní návrhy, jak řešit některé zásadní problémy naší civilizace, mohou také čtenáře dost překvapit: zběsilý konzumerismus může oslabit nikoli osobní snížení výdajů, ale všeobecné snížení příjmů, méně práce či progresivní daň uvalená na reklamu. Bude však takové nápady chtít oficiální politická reprezentace přijmout v letech krize, kdy jsme všichni vyzýváni, ať nakupujeme a pracujeme co nejvíce? V některých ohledech jdou autoři cestou malých zlepšení, jindy ale propagují postupy, které se i jim jeví jako prozatímní utopie. Největším paradoxem jejich brilantní analýzy pak zůstává, že jimi prosazovaný racionální přístup promlouvá k té úplně nejmenší menšině lidí na světě: těm, kdo si prošli mládím rebelů a nyní už nechtějí být rozmazlené děti, chtějí umět žít skromněji.

Joseph Heath, Andrew Potter: Kup si svou revoltu!

Přeložila Jana Žůrková, Rybka Publishers, 392 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte