„Jsi tam, Satane? Tady Madison,“ pronáší třináctiletá obtloustlá hrdinka posledního románu Chucka Palahniuka Prokletí. Je dcerou pohádkově bohatých rodičů – herečky a producenta – a zrovna se ocitla v pekle. Není si jistá proč, snad kvůli předávkování marihuanou.
Spolu s ní pak poznáváme geografii a systém fungování pekla i jeho obyvatele, ať už z řad zatracenců nebo Satanových pohůnků. Zároveň se vracíme do dívčiny minulosti, odkrýváme původ jejích frustrací a nakonec i příčinu smrti. Maddy při svém vzpomínání – v souladu s očekáváním autorových fanoušků – cynicky glosuje život svých newageistických rodičů, nesnesitelně sexuálně otevřených pohrobků Woodstocku, kteří zobou xanax a nevěří v morálku ani v Boha. I v ostatních ohledech zůstává spisovatel věrný svému stylu, který se vyznačuje úsečným vyprávěním, repetitivností, jež podporuje svěží tempo, a strategicky rozmístěnými nechutnostmi. Ke konci na čtenáře čeká i nějaký ten překvapivý zvrat. Ale nabízí nám Palahniuk tentokrát i něco víc?
Úspěch u čtenářů i kritiky si autor Klubu rváčů a Zalknutí vysloužil především tím, jak dokázal zachytit existenciální krizi představitelů generace X. Jeho nejlepší díla dokázala čtenářům přinést vytržení ze sterilní a neproniknutelně hladké reality pomocí transgrese, překračování společenských norem. Palahniukovi nejpřesvědčivější vypravěči jsou dospělí muži ukotvení v realitě devadesátých let. Prepubertální Maddy se mu v tomto ohledu moc nepovedla. Zapáleně nenávidí filmy Anglický pacient a Piano a naopak zbožňuje osmdesátkovou klasiku Snídaňový klub. V jejím slovníku se objevují slova jako „cifršpionský“ a zároveň je nedotčená jakýmkoli popkulturním fenoménem 21. století. Maddy je spíš ztělesněním Palahniukovy neschopnosti vyhmátnout náladu a frustrace současnosti; jeho zaseknutí v (před)minulé dekádě. Nad popisy pekelných přírodních krás můžeme hrát s přáteli oblíbenou „palahniukovskou“ hru na téma „kolikrát se vám při četbě zvedl žaludek“. Ale i v téhle oblasti Palahniuk sám za sebou zaostává; i ty nejsilnější momenty Prokletí s sebou nesou neodbytný pocit déjà vu.
Asi nejvíc čtenářského potěšení se dostane tomu, kdo zná inspirační zdroje Prokletí: zmíněný Snídaňový klub, knihu To jsem já, Margaret! od Judy Blumeové a Danteho Božskou komedii – a dokáže ocenit, jak si spisovatel pohrává s jednotlivými motivy. Že nám kniha od autora proslaveného „prací s tělesností“ přinese (jen) čistě intelektuální pobavení, je nakonec překvapivější než konce Klubu rváčů a Zalknutí dohromady.
Autorka je překladatelka a recenzentka.
Chuck Palahniuk: Prokletí
Přeložil Richard Podaný, Odeon, 224 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
