Kultura Knihy

Univerzum věcí. K estetice každodennosti

Konrad Paul Liessmann v osidlech konzumního života a masové kultury

62 liessmann R23 2012
62 liessmann R23 2012 • Autor: Respekt

Neustálé nářky nad úpadkem západní civilizace už se slévají v monotónní hluk. O negativních jevech konzumního života a masové kultury vyšlo v posledních letech tolik studií, až svou apokalyptickou skepsí možná udolaly i své nejvěrnější stoupence. Jejich autoři se totiž často chytají do stejné pasti, před kterou varují. Šíří všeobecné a zfetišizované pojmy, jako je „zážitková kultura“, „chrámy konzumu“, „růst růstu“, a používají je v neplodných polemikách, v nichž se všichni den co den utápíme.

Reklama
Reklama

Od rakouského filozofa Konrada Paula Liessmanna je proto dosti odvážné, když chce do této arény vlézt za nimi. Nechce být ovšem ani skeptikem, ani těšitelem, který postmoderní triviality povyšuje. Ve své knize esejů Univerzum věcí se obrací vážně k tomu, co obvykle vnímáme jako podstatu konzumního života a masové kultury – ke spotřebním věcem, kýči, objektům rozkoše všeho druhu, fotbalu, idolům doby, která už nemá žádné ideály. „Nejde tu ani o nastínění alternativního modelu života, ani o výzvu k té či oné velké změně nebo zvratu života,“ píše v úvodu, „nýbrž jen o to, abychom lépe rozuměli věcem, s nimiž se každodenně setkáváme.“

Všechno je tady

Liessmann se proslavil především svým pamfletem Teorie nevzdělanosti, v němž jasnozřivě nahlédl stav vysokoškolského provozu a vzdělávání, které se redukuje na pouhý nástroj trhu posuzovaný podle čistě ekonomických kritérií – rezignuje se v něm na snahu o poznání a směřování k pravdě. Co v jeho knize ovšem chybělo, byl konstruktivní protinávrh – neobsahovala žádnou vizi, jak by školy měly vlastně vypadat. Univerzum věcí takovým nedostatkem netrpí.

Navzdory svým úvodním slovům se Liessmann v každém z dvanácti esejů pokouší nabídnout nějakou drobnou výzvu či alespoň najít způsob, jak se v našem nejistém světě vyznat a o co se v něm opřít. Jde o filozofické přednášky nebo texty, které napsal pro různé časopisy nebo je přednášel na veřejných kongresech a vernisážích. Podle toho také volí styl – jednoduchý, přístupný, dynamický, vzdálený akademické duchamornosti. Aby k sobě jednotlivé texty dobře sedly a udržely si logickou i formální soudržnost, ještě je upravil a propojil úvodní vtahující figurou, jež evokuje zahlcení našeho životního prostoru: „Všechno je tady. Šaty, boty, šperky, knihy, elektrospotřebiče, ovoce, papír, kosmetika, hodinky, hračky, vražedné zbraně. (…) Jako dosud nikdy na tomto světě se před člověkem rozprostírají věci, jsou mu k dispozici, čekají, až si je přivlastní, spotřebuje a zlikviduje,“ píše Liessmann hned v prvním eseji.

Základní problém současného světa a života spatřuje v tom, že zatímco dříve byly jasně odděleny každodennost a skutečné události a prožitky, o nichž hovoříme jako o svátku, slavnosti nebo vytržení, nyní jejich hranice splývají. Všednost korumpuje to nevšední, umění splývá s kýčem, erotika s prostou tělesností, práce s volným časem, hudba s hlukem. Liessmannovo úsilí a výzva pak spočívají v ohledávání a obnovování hranic mezi těmito polaritami, a to především skrze probouzení našeho estetického vnímání, askezi podnětů, ať už těch hmotných či senzuálních. Například ticho je dnes pro něj předpokladem ne naslouchání, ale vnímání hudby vůbec. A „erotika potřebuje, právě tam, kde se oslavuje, estetické zprostředkování. Přiměřený výraz může nalézt teprve v umění.“

Navzdory snaze nahlédnout konzum a masovou kulturu v jejich mnohoznačnosti Liessmann nakonec bohužel směřuje k předvídatelné aristokratické skepsi a nostalgii, jež se ve filozofii traduje snad od počátku věků. Většina jeho závěrů proto nutně dospívá k témuž, co slýcháme přinejmenším od vydání spisu Minima Moralia Theodora Adorna, který vyšel už v roce 1951: „Pokrok a barbarství jsou dnes v podobě masové kultury natolik propleteny, že jedině barbarská askeze vůči masové kultuře … může znovu vytvořit něco nebarbarského.“

V Univerzu věcí se dlouho neříká nic podstatného, co by dávno předtím neřekli autoři jako Erich Fromm nebo Herbert Marcuse, nic, co by pregnantněji neformuloval třeba Gilles Lipovetsky nebo Zygmunt Bauman. Liessmannův přístup se podobá samplování DJe – propojuje svoje myšlenky s motivy a citacemi jiných autorů, které jenom spojuje a přeskupuje do nového kontextu. Jde však stále o variace na stejné téma, jež nepřinášejí nový vhled.

Sjíždět do hlubiny bytí

Na knize Konrada Liessmanna se tak dobře vyjevuje, že obecné analýzy současného modelu života a společnosti už nám mnoho objevného neřeknou. Končí buď hořekováním, všeobecnými a nic neříkajícími výzvami, nebo tichou bezradností. Jakmile ale autor sestoupí o úroveň níž a pustí se do promýšlení něčeho osobního a konkrétního, je schopný takové téma uchopit a nahlédnout nově a pronikavě. V Univerzu věcí tento přístup zastupují především dva eseje o tématech, která jsou obyčejně filozofii opravdu vzdálená – fotbalu a cyklistice.

Je tu cítit, že Liessmann má s oběma sporty osobní zkušenost a nebojí se svou zainteresovanost projevit. Namísto filozofického odstupu nastupuje téměř vášnivé ponoření do tématu. Poutavé je například líčení dialektiky pravidla ofsajdu. Liessmann sice souhlasí, že se v něm odráží rytířská tradice otevřeného boje, a nikoli lstivého vyčkávání, ale i toto má své mouchy. Když totiž obránci nechají schválně vběhnout protivníky do ofsajdu jako do taktické pasti, mění se pravidlo v záludný instrument. „Exemplárně se tu manifestuje základní problém etiky: doslovný výklad pravidla proti jeho duchu.“ I ve fotbale lze tedy objevit základní Kantův imperativ, že mravnost nemůže pramenit z ničeho jiného než z vůle k dobru.

Podobně výjimečné nahlédnutí něčeho, co už dávno vnímáme jako všední a bezrozporné, je Liessmannova pocta jízdě na závodním kole. Ta se pro něj blíží platonské ideji krásy – je účelem jen sama o sobě a jízdní kolo je čistým prostředkem, pomocí kterého se tento účel naplňuje. Nejde mu tedy o trikoty, závodění, tachometry, ale o samotnou jízdu: „Jet, stoupat a vysokou rychlostí sjíždět a nořit se do hlubiny bytí.“ V jízdě na kole se pro Liessmanna monotónnost každodennosti a pohybu transcenduje v estetickém a fyzickém smyslu. Člověk je odkázán jenom sám sobě, svému tělu, myšlenkám a krajině, kterým se oddává. „Nikde se neprojeví tak naléhavě, co znamená bojovat sám se sebou.“

Teprve v těchto dvou esejích se tak ukazuje možná cesta, jak o současném způsobu života ještě poutavě uvažovat. Ne obecnými analýzami, ale osobní a niternou zpovědí, konkrétním příkladem, kudy hranici mezi nevšedním a každodenním vést.

 

Konrad Paul Liessmann: Univerzum věcí. K estetice každodennosti

Přeložila Jana Zoubková, Academia, 137 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte