Propojí-li telefonní operátor dva mobilní účty, zaplatíme za spojení daň z přidané hodnoty. Spojí-li banka dva běžné účty, žádná daň z převodu se neplatí. Tento rozdíl nemá ekonomickou logiku a DPH z finančních služeb se neplatí jen proto, že je relativně těžké ji vypočítat. Jenže v době krize, rozpočtových škrtů a zvyšování daní už zvýhodnění finančních služeb příliš bije do očí, proto se hledají nové formy zdanění finančního sektoru. Nejžhavějším kandidátem je daň z finančních transakcí, která se stala pravidelným bodem na jednání G20 či Evropské rady.
Transakční daň není novým nápadem. Ve třicátých letech byla navrhována jako způsob, jak regulovat spekulace s akciemi, v sedmdesátých letech měla omezit spekulace s kurzem měn a před deseti lety ji aktivisté prosazovali jako možnost, jak financovat oddlužení chudých zemí. Ovšem až finanční krize ji dostala na jednání vlád a nadnárodních organizací, které ji začaly vnímat jako nový zdroj příjmů, a zároveň jako možný způsob regulace.
Nový příjem EU
Evropská komise už předložila návrh transakční daně, který je překvapivě radikální. Nejen prostým faktem, že by se nepříliš vyzkoušený nápad teoretiků měl realizovat, ale i tím, že by se zásadně změnil způsob financování EU.
Komise navrhla zdanit jen obchody mezi finančními institucemi – platby běžných občanů se tedy zdaňovat nemají. Za obchod s akciemi a cennými papíry, kterého se účastní alespoň jedna firma z EU, by se měla platit 0,1% daň a za obchody s finančními deriváty pak 0,01%. Komise věří, že by tak mohla vybrat 57 miliard eur ročně a díky tomu snížit na polovinu odvody z rozpočtů členských států do EU, což by jim ušetřilo půl procenta HDP ročně.
Transakční daň by tak mohla od roku 2020 financovat třetinu výdajů EU způsobem, který má nezanedbatelné důsledky pro politická vyjednávání o evropské integraci. Většina příjmů by bezesporu pocházela z Londýna a Lucemburku, kde obchodují firmy z celé Evropy. Avšak nebude možné tvrdit, že to jsou příjmy z daní Britů či Lucemburčanů; budou to prostě příjmy evropské. To velmi znesnadní účetní dělení členských zemí na čisté plátce a příjemce a tím i potlačí nekonečné snahy o to, aby každá země byla čistým příjemcem nejlépe z každé společné politiky EU.
Premiéři a prezidenti se tak nebudou muset vracet z Bruselu s tím, že jakákoli nová dohoda končí plusem pro domácí, a soustředí se více na to, zda dohoda dává smysl pro EU jako celek.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
